Zatímco naše děti a vnoučata se tísní v malém bytečku někde na kraji Brna, rodiče mého zetě si v klidu hoví v prostorném bytě v centru. Radost žít, co vám budu povídat.
Moje dcera se vdala, ale s naším zetěm a hlavně jeho rodiči jsme opravdu žádné terno nevyhráli. My dáváme dětem první poslední, kdežto oni, ti mají pořád prázdné kapsy a ještě prázdnější plán pomáhat. Už je to osm let a pořád dokola řešíme tu samou rodinu.
Když se řešila otázka bydlení, jeho rodiče hned zvedli ruce prý jejich František nic prostě nedostane. To byla jasná odpověď i bez tlumočníka.
Co nám zbývalo? Museli jsme se uskromnit, prodat náš krásný, vymazlený cihlový byt v Žabovřeskách, abychom pro děti mohli koupit aspoň něco vlastního. Přestavěli jsme to, zařídili, koupili nábytek, samozřejmě všechno z našich peněz. Od druhé strany ani hrníček, natož korunu.
A to já ještě vypomáhám s vnoučaty! Marie moje dcera je teď na mateřské s malou Liduškou, zatímco Bertík už chodí do první třídy, takže ho vozím ráno autem do školy. Marie by to sama nedala, přivstat, oba dva obléct a běžet s nimi do školy během hodiny? Srandovní představa. Takže já i děda střídáme služby a spolu taháme výchovu.
Rodiče mého zetě se samozřejmě tváří jako Švýcarsko rozuměj, zcela neutrálně. S ničím prý nemají co do činění. Kolikrát se na to dívám a moc nechápu, jak můžou být čeští prarodiče takhle lhostejní.
Oni jsou takoví od začátku. Představte si, že synovi na svatbu nepřispěli ani dvoustovkou. Před svatbou jsem jim volala: Mohli bychom se sejít, domluvit, co a jak. A oni na to: No co když se rozvedou za měsíc? Vždyť dneska už 70 procent mladých vydrží jen půl roku, to jsou statistiky!
Nakonec jsme svatbu platili s mužem sami, dokonce jsme dětem zaplatili i startovní byt. Jeho rodiče na svatbě vypadali spíš jako náhodní kolemjdoucí a do obálky dali, podržte se, celých 500 korun. Věnovaných bez úsměvu.
A ani pak nároky neskončily.
Před osmi lety jsme jim koupili garsonku na dva dost místa a klid. Jenže mezitím přibyly děti a najednou je samozřejmě těsno.
Říkám zeťovi: Hele, když víc nevyděláš, nemohli by ti trochu vypomoct rodiče?
Ale to ne! To prý vůbec nejde. To bych si nedovolil říct jim, tvrdí hrdě.
Tak já to otevřu s nimi sama, nabízím. A on mi to rovnou zakázal, že to prý ani nemám zkoušet.
Nevím, proč je pro něj lepší brát roky od tchánů a tchýně, zatímco ke svým rodičům se chová jako ke svaté krávě. Osm let se veze na naší kapse! A že by sám vydělal? Ani náznak. Říkám mu: Jsi mladý, hledej něco bokem nebo vyjeď do zahraničí dneska jezdí do Německa nebo Rakouska kdejaký student na brigádu.
Ale on stejně nejvíc odmlouvá mé dceři, už mi kolikrát plakala do telefonu, ať do toho nešťourám. Prý to jinak nejde, že rodiče jsou prostě takoví a nikdy nepomohou.
Mě z toho popravdě berou mrákoty oni si žijí na lázních, obědy v restauracích, výlety po republice, a pro děti a vnoučata ani slovo natož korunu. A zeť prý nesmí říct ani popel. Úžasný syn, alespoň oni jsou šťastní. Na nás jim evidentně nezáleží, hlavně když mají čisté svědomí a na účtu pořádný obnos.