Zaspala jsem! Cestou z koupelny ke vchodovým dveřím si Helena nanesla rtěnku, podívala se do zrcadla a ve spěchu si oblékla kabát s botami. Tři minuty po probuzení už jela výtahem.
Když vyšla ven, všimla si, že venku drobně mrholí, ale vracet se pro deštník nebyl čas. Proklatý budík ji dnes zklamal. Utíkala na zastávku jako o závod. Zmeškat práci v její firmě? To znamenalo problémy nebo dokonce vyhazov od přísného šéfa.
Přemýšlejíc o všech možných scénářích dnešního dne se už Helena v duchu rozloučila se svými oblíbenými klienty, prémií a dodatečným volným dnem, který jí zbyl z poslední dovolené. Protivě vyběhli i další lidé, buď opoždění, nebo ve spěchu, a každý byl ponořen do svých myšlenek. Všechno bylo šedivé, nevýrazné a smutné, deštivý den tomu přidal na atmosféře.
Ke stanici jí zbývalo jen pár metrů, když se najednou zastavila a ohlédla zpět. Na opotřebované lavičce sedělo malé mokré koťátko. Zvedajíc jednu packu a poté druhou, snažilo se mňoukat, ale jen neslyšně otvíralo tlamičku.
Na chvíli se Helena zamyslela, zda má pokračovat, nebo pomoci malému stvoření, které se zdálo být v nesnázích. Už tak bylo zpoždění nevyhnutelné, takže se rozhodla, že koťátku pomůže.
Když přišla blíže, všimla si, že jeho zadní nožka je zvláštně zohýbána.
– Pane Bože! Kdo ti to udělal?
Poslední pochybnosti zmizely jako ranní mlha. Koťátko bylo úplně promoklé a drtilo se zimou jako poslední zářijový list na větvi. Pečlivě ho zabalila do bílého šátku, vložila ho pod kabát a spěchala na zastávku. Rozhodla se, že mu pomůže a později se rozhodne, co dál. Opuštění koťátka nemohla připustit.
Pokud měla šanci projít do kanceláře bez povšimnutí, zanikla. V čele dlouhé chodby ji uviděl její šéf. – Novotná! Hodinu! Kde jste byla? Kdo za vás udělá práci? Ještě něco, co by mělo z Heleny vinou a ještě více ji utěsnělo v té hluboké propasti mezi nadřízeným a podřízeným. Stála tam promočená a neschopná promluvit.
– Tady! – vyslovila nakonec Helena a rozepnula horní knoflík svého kabátu. Objevila se malá, nešťastná tvářička. Koťátko trochu oschlo, ohřálo se a začalo naříkavě mňoukat.
– Má zlomenou nožku, nemohla jsem ho nechat venku… Prší tam… A je sám…
Slzy začaly téct, slova se mísila, ruce se třásly. Už v duchu psala rezignační dopis, ale chystala se sbalit své věci, a udělala krok vpřed, když ji zastavila teplá mužská ruka.
Jednou rukou šéf vytáhl telefon a vytočil známé číslo. Pak napsal adresu na papírek a řekl, ať tam hned jde a pomůže tomu malému stvoření.
Nechápajíc tuto náhlou změnu, Helena vzala lístek, vložila ho do kapsy a spěchala ven.
– Jo, a dnes se sem nevracejte.
Srdce jí kleslo a stísněnost se šířila celým jejím tělem. Ale šéf pokračoval:
– Dnes máte volno. A zítra také. A navíc vám dávám pochvalu. A prémiu dostanete… za lásku k našim menším bratrům.
Šéfa zvali Jaroslav. Byl o něco starší než Helena, ale vždy působil dojmem přísného muže. Málokdy se potkávali jinak než pracovně, ale po kanceláři koloval jeho pověst drsného vůči zaměstnancům.
Ve veterinární klinice, kam ji Jaroslav poslal, rychle vyřešili problém s nožkou koťátka. Není zlomená, jen vyvrtnutí a podvrtnutí. Zatímco veterinář ošetřoval koťátko a přikládal pevný obvaz, Helena vyprávěla, jak ho našla a jak ji šéf napřed pokáral a pak pomohl.
Doktor se smál a řekl, že Jaroslava zná od dětství. Od mládí neustále pomáhal zvířetům v nouzi, zachraňoval štěňátka z vody a jednoho dne bránil koťátko před partou krutých puberťáků. Když vyrostl a začal vydělávat, věnoval část svého platu útulkům a dokonce svou první stipendium poslal na záchranu uvězněného psa.
Ale s lidmi mu to vždy nešlo. Ztratil celou rodinu v mládí a stal se tvrdým. Tento příběh Helenu zasáhl tak, že večer nemohla přestat přemýšlet o Jaroslavovi. Při zařizování nové domoviny pro svého malého a nového obyvatele přemýšlela, co vše mohl koťátko zažít.
Spaní v teple a hojnosti ji nakonec uklidnilo. Samota Heleny a jejího zachráněného přítele skončila. S radostí se o svého mazlíčka bude starat a dá mu veškerou svou lásku.
Vytvořila útulné místo pro Barťase, jméno, které se jí zdálo vhodné pro malé koťátko. Když Helena uslyšela telefon zazvonit, zjistila, že volá Jaroslav. – Jak se daří našemu pacientovi?
Helena se začervenal a nadšeně informovala o koťátkově stavu a poté dlouze děkovala svému šéfovi. Jaroslav ji nečekaně pozval na večeři a končili tím, že promlouvali celou noc.
Zdálo se, že Jaroslav byl vedle ní a stal se najednou blízkým, známým a pochopitelným mužem. Vedle nich sedělo koťátko s obvázanou nožkou a dostávalo z nich veškerou pozornost a lásku, které jsou dva dobří lidé schopni poskytnout. A brzy společně pomáhali nešťastným zvířatům a vychovávali svého Barťase, který se zdál být také příbuznou duší.