— Zase se olizuje! Maxi, dej ho pryč! Nastě vadně hleděla na Temíka, jak zmatlaně poskakuje u noho…

Dobré zprávy

Zase se olizuje, Tomáši, vezmi ho pryč!
Jitka podrážděně sledovala Maxe, jejich psa, jak poskakuje nesmyslně kolem nohou. Jak jsme jen mohli skončit zrovna s takovým cvokem? Tolik času jsme strávili rozmýšlením, vybíráním plemene, radami u kynologů. Chápali jsme, jak je to velká zodpovědnost. Nakonec jsme se rozhodli pro německého ovčáka, abychom měli věrného kamaráda, hlídače a ochránce v jednom. Jak šampon, tři v jednom. Jenže tohohle ochránce musíme zachraňovat i my, a to před kočkami
Ale vždyť je ještě štěně, počkej, uvidíš, až vyroste.
No jo. Už se nemůžu dočkat, až ten kůň opravdu doroste. Všiml sis, že toho sežere víc než my dva dohromady? Jak ho uživíme? A nešlapej tolik, trumbero, vzbudíš malou! mručela Jitka, když do hrsti sbírala boty, které Max rozházel po předsíni.
Bydleli jsme v Holešovicích, v přízemí starého činžáku s okny téměř zarostlými v asfaltech chodníku. Skvělé místo, nebýt jediného ale. Okna našeho bytu směřovala do slepé, ponuré části dvora, kde se večer potulovaly stíny, scházeli se chlapi na popíjení a občas se tam strhla i rvačka.
Skoro celý den byla Jitka doma sama s novorozenou Miluškou. Já brzy ráno odcházel do práce do Anežského kláštera, a pokud jsem měl chvíli navíc, potloukal jsem se po antikvariátech a blešácích. Můj oko znalce, jak Jitka vtipkovala, jsem uměl najít v hromadách vzácné obrazy, knihy či staré drobnosti. Střádal jsem slušnou sbírku od porcelánu Slavkov až po sošky z doby socialismu i stříbrné příbory z přelomu století… Jitce nebylo příjemné být sama s malou a s tím vším v bytě, zvlášť když v domě nebyla nouze o krádeže.
Jitko, kdy myslíš, že půjdeme s Maxem na procházku? Teď, nebo po obědě?
Já nevím. A vůbec, to není můj psí problém!
Jakmile uslyšel kouzelné slovo ven, Max letěl do předsíně až to drhlo na rohu stěny popadl vodítko, přiběhl zpět a vyskočil až ke stropu. To není pes, to je kůň! Miluje všechny, všem donese míček, jen hosté do bytu nesmějí. Otevřená duše, pohodář, ale vzali jsme ho přeci pro ochranu! A on? Ani za kočkami ve vnitrobloku neběhá. Běží za nimi s míčkem, oči mu svítí: teď si snad s kočkou zahraju! No, a tak už párkrát dostal packou. Místní kočky jsou tady drsné, snad bychom měli na ochranu pořídit je… Zítra zas celý den sama doma. Já pojedu do Litomeřic na výstavu, a co ona? Hlídač porcelánu a venčení toho splašeného kluka? Jen starostí nad hlavu
K ránu jsem se potichu vytratil, abych ji nebudil. Ale jak by mohla neslyšet? Slyšela, jak se na kuchyni rozdechl konvice, jak cinklo vodítko, jak pes frfňal, aby nezakňučel a netřískal packami o podlahu. S těmi tichými zvuky ještě na chvíli usnula, a když ji probudila dcera, už jsem byl pryč. Začal běžný den. Obyčejný, klidný den. Není to štěstí? Kamarádky jí říkaly: Jitko, tak mladá ses vdala, roztržená mezi dítětem a manželem, pořád při plotně, domácnost tě semele Ale copak není i v té domácnosti krása? Ne všechno se splnilo, jak chtěla. Vybíjelo ji, že jsem stále pryč, stísněnost bytu, nedostatek peněz. A hlavně ta má spalující vášeň pro sbírání, do které padlo tolik peněz… Teď jí ještě přivedu ztřeštěného psa, a ona se s ním má trápit. Ale věděla: člověka musíš mít rád takového, jaký je, se všemi přednostmi i vadami. Nikdo ti dokonalost neslíbil… S tímhle poznáním si Jitka uvědomila, že je lepší radovat se z toho, co máš, než mít žal z toho, co ti chybí.
Seděla v dětském pokoji a kojila Milušku, která při sání usínala, takže musela čekat, až se znovu probere. Někdo zazvonil u dveří, ale Jitka nešla otevřít. Koho by čekala? Bez ohlášení by přes celou Prahu k nim nikdo nepřijel. Tyhle ranní chvilky klidu milovala! V bytě jen tikaly staré hodiny v předsíni a z pootevřeného okna zněl známý městský ruch: hučení tramvají, funění aut, šustění smetáku o asfalt, dětské hlasy … A kde je Max? Nějak dlouho ho neviděla. Samozřejmě, žádný Max není uši-jako-plachta, má je pěkně vzpřímené, jen ten jeho dobrácký charakter No, už je to tak. Má ho teď živit, venčit, ale užitek žádný. To jsme snad radši mohli mít pražského krysaříka.
Pozorovala Milušku, která, nacucaná jako pijavice, odpadla od prsu. To je holka, opravdový poklad! Moje zlatíčko, šeptala Jitka a ukládala ji. Rosti, zlato, co víc si přát?
V té chvíli se ze salonu ozvalo podivné zapraskání. Nevím, písk, nebo křupnutí. Jitka zpozorněla. Zvuk se opakoval. Zadržela dech, sundala bačkory a potichu sklouzla do salonu. Co ji zarazilo nejvíc? Maxovy záda, schoulené za závěsem, který dělil předsíň od salonu. V dřepu, napjatý jako tětiva, pes upřeně pozoroval pokoj s jazykem venku. Jitka šla za jeho pohledem a zmrzla: v okně, přesněji ve ventilačce, se rýsovala půlka chlapíka. Oholená lebka, ruce a ramena už uvnitř, funěl a tlačil se dusným otvorem dovnitř. Jitka nemohla uvěřit, že tohle se děje jí. Co teď? Vykřiknout? Chlap už je skoro celý doma! Ještě vteřina a
Lekla se vlastního výkřiku. Černý stín vystřelil k oknu, a až po chvíli jí došlo, že to byl Max. Vyletěl na parapet, okousl zloděje do krku! Aaaaa! řval chlap hrubým hlasem a bulvil oči, až mu málem vypadly. Jitka vyběhla na chodbu, přivolala sousedy, a pak už to nebylo tak hrozné. Sběhlo se pár lidí, zavolali policii. Moc nemohli pomoci, stačila ta jejich přítomnost. Co by dělala sama? Přemohla strach a přišla k lupiči: hlavně, aby mu Max nepřekousl hrdlo. To ještě chybělo! Ale Max, mazaný, kousl jen do límce, držel chlapa pevně, ale s rozumem. Ani kapka krve! Jen když lupišák zkusil pohnout ramenem, Max stisk přitvrdil. Chlap ztichl rozumím, pane strážníku a pes polevil. Odkud to umí? Ten stejný ňouma, co běhá s míčkama, najednou zvládal situaci jako profík. Jak slyšel zvuky, šel zjistit, co se děje, ale neštěkal. Proč? Bylo by to nejspíš přirozené. Místo toho se schoval za závěs, počkal, až lupič zaleze pořádně, aby nešlo hned utéct, a pak zaútočil. Ale kousal tak, aby zadržel, ne zranil. Jak se říká zadržíme, spravedlnost ať rozhodne.
I nejstarší policisté se divili, že zloděj byl tak šťastný, když ho vyprostili. Ten se v Maxových zubech opravdu bál, a moc rád se vzdal. Zato pes, ten se nafoukl pýchou a nechtěl hned pustit. Museli jsme ho přesvědčovat, dokud nepřijel psovod. Ten dal povel a Max okamžitě otevřel tlamu! Pustil chlapa, sedl si k oknu a významně a oddaně hleděl na psovoda: Připraven k rozkazu, pane! Už jen salutu chybělo.
Máte pořádného psa, uznale poplácal Maxe po hřbetu a povzdechl: nám by se v kriminálce takový hodil…
Domů jsem se vrátil až večer. Opatrně otevřu dveře a užasnu bylo na co koukat!
Za prvé: Max ležel rozvaleně na gauči, i když na něj v životě nesměl.
Za druhé: Roztažený přes celý gauč, v takové vlezlé, skoro hanbaté póze, a Jitka ho drbala po břiše, hladila ho, mazlila, co chvíli by ho i líbala na čumák, a šeptala: Ty můj zlato, suníčko, hřebečku malý, jen rost a dělej nám radost! Maminka tě má ráda, a jak jsem na tebe mohla být taková nespravedlivá, tak se nezlob, viď
Tenhle příběh mi vyprávěl na jedné litoměřické výstavě sám odborník na umění. Max by to určitě vylíčil ještě líp: jak stopoval, jak zadržel, jak asistoval kriminalistům. Bylo to dávno. Ale na tu historku nikdy nezapomenu. Mám pocit, že Max mi ťuká packou o srdce a prosí se na papír, a tak ji teď s vámi sdílím…

Rate article
Add a comment