Už mě žárlila… na kočku
Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v tak absurdní, ne-li přímo hloupé situaci. S mámou si voláme každý den – někdy dokonce dvakrát, ráno a večer. Ale poslední dva dny mi to prostě nešlo – buď hovor odmítla, nebo zvedla a hned zavěsila. Začal jsem mít strach. Už jsem se chystal k ní jet – co kdyby jí třeba nefungoval telefon? Nový mobil jí mimochodem koupil Honza na MDŽ, ale máma s technikou nikdy moc nevycházela.
A pak – zázrak! Konečně zvedla, ale její hlas byl ledový, jako bych mluvil s nějakým úředníkem:
„Ano, co chceš?“
„Mami, kam jsi zmizela? Už jsem z tebe šílel, dva dny jsem se nedovolal!“
„Neměla jsem na tebe čas. Zvlášť ne na řeči o kočkách,“ odsekla.
Nejprve jsem vůbec nechápal, ale pak mi to došlo. Všechno kvůli naší kočce. Už měsíc zachraňujeme Delu – naši černou krásku s oficiálním jménem „Adéla z Deltového hradu“, abych byl přesný. Začalo to nenápadně, pak následovaly běhání po veterinářích, špatné diagnózy, hromady injekcí, pilulek a kapaček – a pořád nic. Kočce bylo čím dál hůř, jedna klinika ji málem zabila.
Až v té třetí jsme narazili na pořádného doktora – zkušeného, klidného, rozumného. Ultrazvuk, testy, prohlídka… Trval na operaci. Bál jsem se. Měl jsem strach, že ji ztratím, ale věřil jsem mu – a dobře. Pak následovala náročná rehabilitace: krmil jsem ji z lžičky, dával jí pít ze stříkačky bez jehly, spal vedle ní na zemi, abych slyšel, jestli se jí něco stane. A Dela, naštěstí, přežila. Už zase jí sama, chodí na záchod, přede a tulí se jako dřív.
Těsně před zmíněnou máminskou aférou jsem jí mimochodem řekl, kolik nás léčba stála. No, chápete – částky, co z vás udělají chudáka. Máma tehdy vydechla:
„To je víc než moje důchody! Zbláznil ses?!“
Rozhovor neskončil hádkou, ale ani nijak mile. Cítil jsem, že je něco špatně, ale nechtěl jsem to řešit. A máma si to zřejmě v sobě převalovala, až jí to jednou přeskočilo.
Neudržel jsem se a zeptal se na rovinu:
„Mami… ty mi žárlíš na Delu?“
„Ale ne! Jen mi přijde divné, že utrácíš víc za kočku než za vlastní matku!“
„Ale ona byla nemocná! Měl jsem ji nechat utratit?! To by mimochodem bylo levnější než operace…“
„To jsem nemyslela,“ zamumlala máma už míň přesvědčivě.
„Poslouchej, víš přece, že s Honzou ti vždycky pomůžeme. Když budeš něco potřebovat, řekni – přijedu, probereme to. Pošlu peníze, koupíme, co budeš chtít. Vždyť víš, že jsi pro nás na prvním místě, a kočka… kočka je prostě taky člen rodiny. Máme ji rádi.“
Máma změkla. Hlas už nebyl tak ostrý a konečně padlo, co jsem chtěl slyšet:
„No… pomáháte… děkuju. Jen prostě nerozumím, jak se může tolik utrácet za zvíře.“
„Protože ji máme rádi. A nemá cenu to srovnávat. Není to volba mezi tebou a ní. Milujeme vás obě. Domluvme se – volej hned, když budeš něco potřebovat. Nebo ti začnu dělat pravidelné kontroly ledničky a lékárničky!“
„Jirko, proboha, jen ne inspekce!“ zasmála se. „Promiň, byla jsem hloupá. Jen přijď, strašně se mi stáleš…“
„Už jedu,“ usmál jsem se. „A jestli neuděláš ty své buchty, budeš mít problém!“
Večer jsme s manželkou přijeli k mámě. Čaj, buchty, povídání, smích. Všechno jako dřív. A v duchu jsem poděkoval Bohu za to, že mám živou, tvrdohlavou, uraženou, ale tak milovanou mámu. A s Delou je teď vše v pořádku. Ať to tak zůstane.
