Zapřisáhlí nepřátelé

Zarytí nepřátelé

Lukáš si právě chtěl na chvíli odpočinout, když se z otevřeného okna ozval divoký štěkot jeho psa. Jinak bývá Brožek spíše tichý, ale dnes má nějaký den za trest štěká už od rána… Ale ne ledajak, štěká s takovou urputností, až to je divné.

Lukáš už několikrát vyběhl ven, ale nic podivného nenašel.

Myslel si, že snad kolem běželi sousedovi psi, a Brožek na ně štěkal.

On je totiž takový nerad, když se okolo jeho území motá někdo cizí.
Není tedy žádné překvapení, že když Lukáš vyšel ven, nikdo v okolí už nebyl.

Od jeho štěkotu by utekl každý. Pravděpodobně i ti sousedovi psi se rychle zdekovali.

Netušili však, že medvěd jak svého psa Lukáš občas nazývá je zavřený v kotci. Lukáš ho přes den vždy raději drží tam, pro jistotu.

Za tmy ho naopak vypouští co si kdo zaslouží, to dostane.

Jednou se mu do zahrady pokusili dostat tři nešikovní zlodějíčci z vedlejší vesnice.

Jeden nechal kalhoty viset na špičkách branky, druhý ztratil tenisku pod plotem, a třetí vylezl až na samý vrcholek stromu.

Museli volat hasiče, aby ho sundali, protože sám dolů nedokázal. Brožek jim tehdy pěkně vytmavil. Budou si to pamatovat ještě dlouho.

A co je důležité, Brožek nikdy neštěká bez důvodu. Dnes je to ale, jako kdyby utrhl řetěz.

Brožku, už toho nech!, zavolal majitel, zvedl se z postele a došel k oknu.

Pes chvíli ztichl, ale za pár vteřin spustil nanovo ještě silněji.

Lukáš musel jít ven zjistit, co jeho obří bernardýna tak přivádí k šílenství.

Jak čekal, nikdo cizí na dvorku nebyl. Brožek se uklidnil, jakmile uviděl pána.

Tak co tu vyvádíš, ty slavíku?, usmál se Lukáš a šel ke kotci.

Brožek radostně mával ocasem a s provinilým pohledem vzhlédl na Lukáše.

Chápal, že ho nenechal v klidu odpočívat, ale štěká přece vždy s důvodem.
A právě teď Brožek krátce mrknul ke brance a rozštěkal se znovu.

Lukáš se prudce otočil a zahlédl, jak něco šedého a malého s rychlostí blesku mizí za plotem. Přiběhl k brance, vyrazil na cestu a uviděl…

…obyčejného kocoura.

A ten kocour měl tak drzý, samolibý a sebevědomý výraz.

Co tu děláš, kámo?, usmál se Lukáš. Říkám ti jako člověk kocourovi raději tu nebrouzdej, Brožek… Ten kočky nemá rád. Pokud tě chytí, tak…

Kocour se významně zašklebil, Lukášovi se dokonce na okamžik zdálo, že se zlehka usmál.

Chytí mě, říkáš? čteme v jeho očích. Vždyť ani nevyleze z kotce, a já už dávno budu za plotem. Máš otesánka, je potřeba ho méně krmit.

Lukášovi bylo upřímně trošku líto, jak plotový kocour mlčky zostudil jeho psa.

Vypadni odsud!, mávl rukou na kocoura, vešel na dvůr a zavřel branku.

A co myslíte?

Poslechl kocour člověka? Samozřejmě že ne. Naopak, začal se objevovat na dvoře každý den.

Prochází se po dvoře, sedává klidně u kotce, tváří se jako majitel a dává najevo, že má všechno u nosu. Brožek může jen štěkat.

Lukáš zpočátku vybíhal z domu, snažil se drzouna vyhnat ze svého pozemku. Ale sotva se vrátil dovnitř, kocour byl zpět.

Nemohl s tím vůbec nic udělat.

Kocour po své výhře získal pocit, že je král dvora.

Jednou dokonce šlohl kus masa z Brožkovy misky. Miska byla uvnitř kotce. Brožek ležel v koutě, unavený z marného štěkání, a šedý kocour toho využil.

Pak demonstrativně ten masový kus spokojeně žvýkal přímo před statným psem.

Lukáš to viděl na vlastní oči a úplně ho to nadzvedlo.

Takhle nám to tu zařizuješ…, rozmrzele si brouknul Lukáš. Počkej, já ti ukážu. Budeš ještě litovat, že jsi urazil mého psa.

Rozhodl se, že Brožka přes den už nebude tolik zavírat,

Spíš dvířka kotce nechá pootevřená, aby pes mohl kdykoliv vyrazit ven.

Tak si Lukáš říká: Ať si zjedná konečně pořádek na dvoře…

Ten kocour už všechny unavuje psa i Lukáše. Klidu od něj není.

Ale zrovna v den, kdy Brožek s Lukášem čekali nezvaného hosta, šedý kocour nepřišel.

Možná něco vycítil, nebo ho potkalo něco jiného… Nevíme. Lukáš byl až zklamaný takový rafinovaný plán a šedý nikde. Ani další den, ani na třetí den.

Brožek koukal překvapeně na Lukáše, a ten jen pokrčil rameny. Co říct?

Možná je i dobře, že už kocour nechodí?, usmál se Lukáš. Teď je tu konečně klid.

A upřímně, Lukáš trochu lhal.

Chybělo mu to kocouří zlobení. Je to zvláštní, ale je to tak.

A i Brožek si zvykl štěkat na svého zarytého soupeře, protestovat nad jeho výstřednostmi.

Teď? Nuda…

Po pár dnech začal Brožek pohledem Lukáše vybízet, ať jde zkontrolovat, zda není kocour někde poblíž.

Jak vybízet? Očima. Přijde k Lukášovi, podívá se, a Lukáš hned pochopí.

Myslíš, že se našemu šedému zbojníkovi něco stalo?, zamyslel se Lukáš. Ale víš, není to divné, s jeho povahou snadno vpadne do nějakého průšvihu. Dobře, Brožku, pojďme na cestu, podíváme se, jestli tam není ten šedý.

Lukáš otevřel branku, vyšel na cestu, zastavil se u svého auta a rozhlížel se kolem.

Brožek šel za ním a dělal to samé točil mohutnou hlavou a sledoval okolí.

A taky rozhodně čichal do vzduchu, doufal, že zachytí známý a… nenáviděný zápach drzého kocoura.

Jenže to nebylo jednoduché.

Ze sousedního dvora se linul zápach hnoje, který přebíjel všechny ostatní pachy.

Lukáš prošel ulici tam a zpátky, vrátil se k brance a už chtěl Brožka zahnat zpátky na dvůr.

No přece tu nemůžou celý den stát a čekat kocoura, který jim poslední dva týdny nedal pokoj.

Teprve když se chytal za branku, zpozorněl a otočil hlavu doleva.

Něco podivného se dělo blízko. Lukáš jasně slyšel pronikavé kočičí řvaní a vedle toho zuřivý štěkot.

Asi za minutu vyběhl na cestu kocour. Ten stejný šedivý. Utíkal po prašné silnici, jednoho z tlapek trochu kulhal. Za ním letěl pes.

A ne nějaká vesnická směs, ale šlechtěný. Doberman z města.

Lukáš věděl, komu pes patří. Každé léto někdy i v zimě sem přijede městská rodina se svým psem tím dobermanem. Asi chtěl náš šedý rebel podráždit městského psa, jako to dělal Brožkovi, ale něco nevyšlo.

Doberman ho asi i stihl kousnout. Na šedé kočičí srsti byly vidět tmavé skvrny.

Lukáš pozoroval běžícího kocoura, a úplně zapomněl na Brožka.

Ten bez povolení což nikdy neudělal vyrazil naproti.

Brožku! Kam běžíš?!, vykřikl Lukáš v obavách o kocoura. Už ho schytal od dobermana, a teď se na něj řítí jeho vlastní pes. Brožku, stůj!

Brožek ovšem neposlouchal. Pomalu, ale jistě nabíral rychlost, a mířil rovnou ke kocouru.

Kocour to samozřejmě zaregistroval a strnul přímo uprostřed silnice.

Musel pochopit, že jeho bezstarostný život a zdraví visí doslova na vlásku… nebo spíš na chlupu.

A víte, co se stalo pak? Jasně že víte. Lukáš to teprve poznal.

Brožek se zastavil vedle vyděšeného kocoura, očichal ho, a potom…

…potom s řevem lva nebo medvěda skočil po dobermanovi.

Hnal ho až na konec ulice. Ještě že má doberman skvělý postřeh a včas se stočil o sto osmdesát stupňů, uši přitiskl k hlavě.

Jinak by to byl konec. V celé vesnici není pes, který by Brožka zvládl.

Kocour toho využil a zmizel. Lukáš sleduje vlastního psa, a tak si nevšiml, že šedý rebel utekl z dohledu. A až večer, když přišel Brožka nakrmit, málem mu upadla miska z ruky. Kocour byl na dvoře. Živý, zdravý, a s očima plnými vděku. Položil hlavu na Brožkovu hřbet a tiše přede. A Brožek se tak podíval na Lukáše, že ten se rozesmál.

Sorry, pane, zachránil jsem ho, teď musím být jeho ochráncem navždy četlo se v Brožkově pohledu.

A nebyly to jen slova.

Brožek skutečně povýšil šedého kocoura na svého chráněnce.

Dokonce mu dovolil žrát z vlastní misky pro takového tvrdého a přísného psa je to nevýdaná štědrost. Ale šedému se podařilo obměkčit jeho srdce. Už nejsou zarytí nepřátelé, ale oddaní přátelé.

A pokud si myslíte, že tím tahle historka končí, jste na omylu. Ne, nekončí.

Lukáš totiž vzal kocoura do města, aby mu veterinář ošetřil ránu na stehně. Byla vážná sama neporoste. Takže doktor musel kocoura zašít. Po takové operaci už zůstal u Lukáše.

Lukáš o kocoura pečoval a Brožek z něj nespustil starostlivé oči, a ještě nedávno by ho byli sami zadavili. Takové věci přináší život.

Po nějakém čase se u branky objevila hezká mladá žena.

Brožek chtěl štěkat, ale uvědomil si, že by ji jen vystrašil a jen nejistě zakňučel. Lukáš uslyšel, vyběhl ven a…
D-d-dobrý den…, pozdravil krásnou neznámou. Jdete za mnou?

Žena se ptala, jestli Lukáš náhodou neviděl šedého kocoura na ulici.

Nebo jestli nezalez k vám na dvůr? On je hrozně drzý, můj Kýta. Snažila jsem se ho doma zavírat, ale pořád utíká a courá, dokud není večer. Ve městě býval doma, teď jsem po matčině mrtvici na venkově a Kýta je jak z řetězu. Nemůže se venku nabažit. Obvykle se vrací, vždy ho umyju, nakrmím, ale poslední dny ho není nevím co si myslet.

Víte, mám tušení, kde váš Kýta je, usměje se Lukáš. Pojďte dál. Nebojte se Brožka, ten vám nic neudělá. No pojďte.

K vašemu psovi?! Proč?

Uvidíte sama.

Žena samozřejmě váhala, ale Lukášovo oči byly upřímné a dobré. Nakonec se rozhodla mu důvěřovat. Když přišla ke kotci a podívala se, kdo se k Brožkovi tulí, zůstala stát jak opařená.

Kýto! Jak ses dostal sem? Co to máš?, vyhrkla, když spatřila, že má kocour obvázanou tlapku a část stehna. Potom se podívala na Lukáše váš pes mu ublížil?

Nene, naopak, zarděl se Lukáš. My jsme ho zachránili.

Od koho?

Jestli nechvátáte, povyprávím vám, jak to bylo. Určitě vás to pobaví.

Lukáš všechno vyložil Olze (během hovoru se seznámili), ona se smála ještě dlouho.

No to je příběh! Můj Kýta vám kazil nervy, a vy ho zachránili.

Takový jsme tu s Brožkem dobrosrdeční, zasmál se Lukáš. Teď se váš kocour lepší. Fyzicky i duševně, je šikovný a už nám vůbec nevadí.

Vždycky byl šikovný… Asi ho venkov nějak ovlivnil. Nebo se naštval, že mám méně času. Musím pečovat o mámu. Chodíme se učit znovu krůčky. Je to dlouhá cesta.

Přijďte někdy na návštěvu, i s Kýtou, nabídl rozpačitě Lukáš.

Zamyslím se nad tím, odpověděla Olga koketně.

O půl roku později slavila celá vesnice svatbu. Svatbu Lukáše a Olgy. Kýta s Brožkem tam byli samozřejmě taky, i ten doberman, co Kýtu pokousal.

Se svým pohledem poznal šedého kocoura, zpočátku po něm nervózně pokukoval, ale když se setkal očima s Brožkem, dělal, že se spletl. Taková je tahle česká historka.

Rate article
Add a comment