Západ léta: nový začátek

Dobré zprávy

Na sklonku léta: Nový život

V malém městečku ukrytém v zeleni podhůří Krušných hor žila Alena, jejíž život byl dlouhá léta spjatý s místní tiskárnou. Znala každý kout své práce, milovala ji celým srdcem, ale k padesátce ji únava tížila jako těžký kámen.

S manželem, Jiřím, vychovali dvě dcery. Obě už měly vlastní rodiny a odstěhovaly se do větších měst, nechávajíce Alenu toužit po jejich smíchu a vzácných návštěvách s vnoučaty. Volala jim skoro každý večer, hltajíc každou zprávu, ale v posledních letech její vlastní vyprávění houstla temnotou. Únava svírala srdce a radost se vypařovala jako písek mezi prsty.

Jiří odešel do důchodu dřív než Alena – byl o deset let starší. Byl to jeho druhý sňatek a zpočátku jejich život plynul klidně. Ale v poslední době se Jiří častěji utápěl v alkoholu, což Alenu přivádělo k šílenství. V takové chvíli byl cizí – nemohla s ním mluvit ani se na něj podívat bez bolesti. On se naopak rozčiloval a odbýval její prosby o zdravější život.

Jediným světlem v Alenině životě byly sousedky – Jaroslava a Marie. Obě, o pár let starší, už pět let užívaly penze. Jaroslava ovdověla, Marie se dávno rozvedla a jejich děti žily svůj život daleko. Přesto tyto ženy, navzdory věku, hořely vášní pro cestování.

„Jak to děláte, že tolik cestujete?“ divila se Alena, hledíc na jejich rozzářené tváře.

„Žijeme skromně, Alenko,“ odpověděla Jaroslava. „Vždycky jsme tak žily. Jezdíme vlakem v sedačkách, nestýskáme si. Pronajímáme si levné pokoje, cestujeme na jaře nebo na podzim, kdy jsou ceny nižší. Ve dvou je to levnější. Vaříme si samy – salát, rybu osmažíme, a máme hotovo.“

„Přesně tak,“ přitakala Marie. „Na svátky a narozeniny děti a přátelé vědí, co nám dát. Ne dorty nebo květiny, ale peníze na cesty! Vše si pečlivě plánujeme – trasy, výlety, výdaje.“

„To je úžasné!“ povzdechla si Alena, ale v hlase jí zněla melancholie. „Já nikam nemůžu. Jiří sedí doma jako mrak, čeká, až přijdu z práce. Musím ho nakrmit, poslouchat jeho nářky, a já jsem po směně už polomrtvá.“

„Vezmi si dovolenou, přesvědč ho,“ navrhly kamarádky. „Pojeď s námi na Šumavu! Tam jsou hory, vzduch jako lék. A třeba ho vezmeš s sebou?“

„To snad ne!“ mávla rukou Alena. „Jiří nikam nepojede. Nemá přátele, chuť hýbat se – to taky ne. Od té doby, co je v důchodu, sedí jen na gauči. Jí, spí, kouká na televizi.“

„Zeptej se ho,“ naléhaly sousedky. „Nerozhoduj za něj.“

Ale Alena ten rozhovor vést nemusela. Její svět se zhroutil, když její matku postihl infarkt. Všechny myšlenky patřily jen jí. Rodiče žili ve stejném městečku, a otec, navzdory svým osmdesáti letům, stál matce po boku. Alena však každý den spěchala do nemocnice a radovala se z každého zlepšení.

Jiří místo podpory jen zuřil. Vadilo mu, že se žena vrací pozdě, a když Alena oznámila, že po propuštění zůstane u matky, vybuchl:

„Tam je otec, ať se stará on! Proč musíš ty?“

„A ty bys vstal z gauče, kdybych onemocněla já?“ vyjela Alena. „Postaral bys se o mě?“

Jiří mlčel, a to ticho řezalo hlouběji než slova.

Měsíc žila Alena u rodičů, domů jezdila jen na víkendy. Věděl, že to zkontroluje, tak se Jiří snažil nepít. Když se Alena vrátila, uklidila, uvařila jídlo na několik dní.

„Jež, ohřívej si to, ať nejíš jen suché rohlíky,“ prosila, ale Jiří jen mávl rukou, rozčilený, že ho žena „opustila“ kvůli rodičům.

Matce se ulevilo, začala chodit, jezdit k lékaři. Alena se vrátila domů, ale radost netrvala dlouho. Za tři měsíce matka zemřela na druhý infarkt.

„Tak ti tvá matka aspoň ulehčila život,“ utrousil Jiří chladně. „Teď budeme žít normálně.“

Ta slova ji zasáhla jako nůž. Usedla na gauč a rozplakala se.

„Normálně?“ hlas se jí třásl. „Celý život jsem dřela pro rodinu! Vychovala jsem dcery, pracovala na dvou místech, šila v noci, aby mohly studovat. A teď se těším na penzi, abych konečně žila trochu pro sebe, cestovala jako moje kamarádky!“

„Pořád jenom o sobě!“ zaplál Jiří. „Já taky pracoval, taky jsem byl unavený. Myslel jsem, že v důchodu budeme jezdit do lázní, léčit se. Mám problémy s tlakem, bolí mě hlava! A ty mě opouštíš kvůli rodičům.“

„Zkusil jsi přestat pít?“ odsekla Alena. „Zavolej si taxík, jeď k doktorovi, do lázní – kdo ti brání? Celý život jsem tě vodila za ruku, a doma jsi ani nepomohl. Já nejsem ze železa! A můj otec je na pokraji, viděl jsi, jak mu bylo špatně na pohřbu. Matka mě prosila, abych se o něj postarala…“

„Takže zase od nás odejdeš?“ rozčilil se Jiří. „Já taky nejsem mladý. Nemůžeš najít někoho na hlídání? Mám vůbec manželku?“

Alena neodpověděla a odešla do kuchyně. Za půl hodiny Jiří přišel, položil jí ruce na ramena.

„Byl jsem prudký, promiň. Chci, abychom byli spolu,“ řekl tiše.

„Rodiče miluju taky,“ odpověděla Alena. „Tobě se poštěstilo, že tví odešli rychle, a tvá sestra se o ně postarala. Nezapomínej.“

Za měsíc utrpěl Alenin otec mrtvici. Nepodařilo se ho zvednout – žal ztráty manželky ho zlomil. Alena si otce vzala k sobě, uvolnila mu svou ložnici. Dva roky se o něj starala, aniž by přestala pracovat, aby se dočkala penze. Jiří, k jejímu překvapení, pomáhal: krmil otce, podával léky, když byla v práci.

KdyKdyž otec zemřel, Alena konečně odešla do důchodu, vyčerpaná, ale s novou nadějí, že teď začne žít pro sebe.

Rate article
Add a comment