Bylo asi osm hodin ráno, když se celá naše rodina shromáždila u notářky v Praze, plná očekávání, protože se povídalo, že nám náš bohatý příbuzný zanechal velké dědictví. Napětí rostlo s každou minutou, kdy se notářka zdržela. Moje starší sestra Barbora byla natěšená, jestli je zapsaná v poslední vůli, a vůbec nedokázala ovládnout nervozitu. Prosím tě, tetičko, měj trochu úcty. Měla by ses chovat jako ve smutku. Vždyť náš otec už tu není, řekl jsem.
Neříkej mi tetičko, ještě nejsem tak stará, říkej mi Eliška, urazila se trochu. Je zajímavé, že si myslíš, že make-up a zkrášlovací procedury tě zachrání před stárnutím, neodpustil jsem si poznámku.
Notářka konečně přišla do kanceláře, pohlédla na nás a vzala složku z poličky. Všichni jste připraveni, abych vám přečetla závěť? zeptala se a my přikývli. S tajemným úsměvem začala předčítat poslední slova našeho otce.
Odkazuji vám svůj majetek všem. Ale ne každý jej získá. Připravil jsem pro vás pravou honbu za pokladem, stejně jako moje maminka pro mě a sourozence. Musíte začít ve své rodné vísce u Jihlavy. Jako rodina jsme nikdy neměli moc peněz, ale žili jsme společně šťastně. Jakožto nejstarší syn jsem od maminky dostal truhlu a v ní najdete svůj poklad. Ten, kdo bude nejvíce dbát na detaily, získá klíč, který je někde v domě. Není snadné ho najít, tak přeji hodně štěstí! V místnosti zavládlo na chvíli ticho všichni se těžko smiřovali s tím, že i po smrti si otec z nás dělá malé žertíky.
Nejstarší dcera mého otce, Eliška, přerušila mlčení: Můj manžel, děti a já odjíždíme hned teď na vesnici. Nechcete se někdo k nám přidat při hledání klíče?
Barbora a já žádný poklad hledat nebudeme. Známe našeho tátu a tohle určitě nebude jen tak, určitě za tím stojí ještě něco jiného. Peníze nás nezajímají, odvětila moje mladší sestra.
Nakonec se Eliška se svou rodinou a několika příbuznými vydali na vesnici. Začali prohledávat stodolu, nahlíželi ke kravám, hledali stopy ve slámě, přelézali ploty a všem kolemjdoucím byli pro smích. Vesničané na ně koukali s pobaveným úžasem. Barbořiny krásné šaty byly za chvíli roztrhané na hadry. Nakonec opravdu našli klíč, otevřeli starou truhlu a všichni zůstali stát v údivu. Uvnitř byl jen vzkaz a hromada lízátek.
Všechny mé úspory jsem věnoval na dobročinné účely, a vám jsem nechal přesně to, co si zasloužíte. Děkuji, že jste alespoň na chvíli rozveselili lidi v naší vesnici, stálo na dopise podepsaném mým drahým tátou.
Dnes jsem pochopil, že peníze nejsou to nejdůležitější; nejcennější poklad je radost a smích, které můžeme přinést druhým.