Je mi čtyřicet a zamilovala jsem se. Opravdu. Ne do vrstevníka, ne do muže s ustálenou kariérou a zkušenostmi. Ztratila jsem hlavu pro kluka o patnáct let mladšího. Místo štěstí jsem ale dostala zradu, ponížení a hořkost. A přesto, Bože, jak ho stále miluji…
Než jsem potkala Václava, byla jsem ženou, kterou by mnozí nazvali úspěšnou. Vysoká pozice, stabilní plat, pěkný byt v Praze, dcera Lída z prvního manželství, která už studovala na gymnáziu. Rozvedla jsem se s manželem kvůli ambicím — chtěl odejít pracovat do Portugalska, ale já jsem právě dostala povýšení a odmítla jsem obětovat svou kariéru. Rozchod proběhl pokojně, bez skandálů. A byla jsem dokonce spokojená: svoboda, nezávislost, všechno pod kontrolou. Jenže roky plynuly. Letmé románky byly, ale nic vážného. Pět let uteklo a já si ani nevšimla, jak se v zrcadle objevila zralá žena s únavou v očích.
A pak, na narozeninové oslavě společného známého, jsem ho spatřila. Václav. Vysoký, sportovní, s úsměvem, ze kterého se mi tajil dech. Přišel také sám. Flirtovali jsme celý večer, a já — nevím, co mě to napadlo — jsem ho přímo pozvala k sobě na víkend. Dcera byla s otcem v zahraničí. Zůstali jsme sami. Stalo se to. A stalo se to ne jednou. Začal ke mně chodit častěji. Někdy u mě, jindy v hotelech. Václav žil s matkou a sestrou — bylo to zvláštní, ale zdálo se mi, že je před námi ještě budoucnost. Po několika měsících se ke mně nastěhoval. Začali jsme žít spolu.
Ztratila jsem hlavu. Kupovala jsem mu drahé hodinky, oblečení, elektroniku. Snažila jsem se mu ve všem vyhovět, jen aby zůstal. Byl mladý, krásný, žádoucí. A já jsem se stále víc cítila, že stárnu. Jeho sestra — Martina — k nám často chodila. Milá, pozorná, dobře vycházela s Lídou. Dokonce jsme ji vzali k moři. Nic jsem netušila. Martina mi připadala skoro jako vlastní mladší sestra.
A pak jsem se rozhodla udělat překvapení. Vzala jsem si volno, aniž bych to Václavovi řekla, a potichu se vrátila domů. A slyšela jsem… smích. Ženský a mužský. Šla jsem do ložnice — a uviděla je. Václav a Martina. Nazí. V mé posteli. Martina není jeho sestra. Ona je jeho bývalá. Nebo současná. Nevím. Prostě jsem ztuhla. Potom říkal, že mě miluje a s ní je to dávno u konce. Ale já to viděla! Prosil mě o odpuštění, říkal, že je nemocná, že vyhrožovala sebevraždou. Že s ní nemůže hned přerušit kontakt. Že miluje mě — jen mě.
Uplynuly tři měsíce. Stále bydlí u mě. Uklízí, vaří, stará se. Ale nevěřím mu. Nedokážu ho vyhnat — srdce mi to nedovolí. Ale ani věřit mu už nemohu. Žiji v pekle pochyb. Dívám se na obrazovku telefonu a v každé jeho zprávě vidím stín Martiny. Nevím, jak dál žít. Dokázali byste opustit člověka, kterého milujete až na dřeň, i když víte, že vás zradil?..
