Záludné překvapení: Tajný plán tchyně
Jitka ještě spala, když ostré zazvonění u dveří narušilo ranní ticho jejich bytu na předměstí Brna.
„Honzo, otevři,“ zamumlala a šťouchla manžela do boku.
„Spím,“ zabručel a přitáhl si peřinu.
Jitka povzdechla, vylézala z teplé postele a v pantoflích se belhala ke dveřím. Když otevřela, ztuhla: na prahu stála tchyně.
„Marie Janáčková? Co tady děláte?“ Jitčiny oči se rozšířily údivem.
Tchyně, neobtěžujíc se odpovědí, mlčky vešla dovnitř a za sebou nechala pachuť pronikavého parfému.
„Jituš, kdo to byl?“ Honza, mnoucí si oči, se objevil v chodbě.
„Mlčíš? No tak řekni ženě o našem překvapení!“ Marie se na syna podívala s lehkým posměškem.
„Jaké překvapení?“ Jitka se prudce otočila k manželovi a cítila, jak se jí sevřelo srdce. Tušila, že jí něco tají, ale netušila, jaký šok ji čeká.
„Zase?“ Jitka se na Honzu dívala s beznadějí. „Minulý týden jsme u tvé mámy pomáhali s úklidem! Jsem unavená, Honzo, pojďme tyhle víkendy konečně strávit jen my dva…“
Její hlas se třásl, oči prosily, ale Honza zůstal neoblomný.
„Jituš, víš přece, že máma to teď má těžké. Po tatínkově smrti je sama, nezvládá to. Jsem její jediný syn, musím jí pomáhat.“
„A proč přijela teď?“ Jitka se snažila udržet emoce na uzdě.
„Říkal jsem, že potřebuje tapety, světle béžové, a pár drobností na rekonstrukci.“
„Nemohla si to objednat online?“ zeptala se nadějně.
„Neví, jak na to. Zajedeme o víkendu, projdeme se, trochu si odpočineš.“
„Odpočinu si v hobby marketu? To je zábava!“ odsekla Jitka, zatímco v ní bublala křivda.
Ale nechtěla si kazit víkend. Vzala telefon, rychle objednala všechno z listu s dovozem, sama vybrala materiály, sama zaplatila. Tchyni už jen stačilo převzít zásilku. Zdálo se, že teď Marie Janáčková nenajde důvod se objevovat v jejich městském bytě. Dodávka měla přijít v pátek večer, a Jitka si v duchu oddechla, že všechno má pod kontrolou.
Jaké však bylo její zděšení, když v sobotu ráno tchyně přiběhla s obrovskými taškami plnými tapet a plechovkami barvy.
„Co jste si představovala, že to budu vláčet sama?“ Marie změřila snachu ledovým pohledem. „Honzo, ty jsi jí nic neřekl?“
„Marie Janáčková, mělo to být překvapení,“ koktala Jitka, stále v pyžamu, zmateně stojící v chodbě.
„To jsem ocenila,“ pokrčila tchyně rty a otočila se k synovi. „Co mlčíš, jako bys pusu zalil? Řekni ženě o našem překvapení!“
„Jakém?“ Jitka se otočila k Honzovi, hlas se jí třásl. Cítila, že se jí svět řítí do propasti.
„Stěhuju se k vám na pár měsíců,“ oznámila Marie s vítězným úsměvem a svlékala kabát.
Jitka ani nestačila tu zprávu strávit, když tchyně přidala další ránu:
„A vy jedete ke mně na venkov.“
Marie se vznešeně vydala do kuchyně, zatímco Jitka chytila manžela za ruku a zuřivě zašeptala:
„Co je to za novinky? O žádném stěhování jsme nemluvili!“
„Promiň, nestihl jsem ti to říct,“ pokrčil Honza rameny, jako by šlo o maličkost. „Máma to navrhla. Neboj, neodjedeme hned.“
Jitka, zadržující vztek, odešla do ložnice. Hádat se před tchyní nechtěla, ale uvnitř jí všechno vřelo. K večeru jí Honza konečně vysvětlil.
„Jituš, zamysli se, je to příležitost! Uděláme rekonstrukci venkovského domu, jak budeš chtít. Přidáš si to do portfolia, klienti se pohrnou! Bydlet tam budeme, dokud nebude hotovo. Máma ve svém věku nemůže dýchat stavební prach, ale někdo musí dohlížet na dělníky.“
„A to mám být já?“ Jitka se zapotácela od rozhořčení.
„Co je na tom špatného? Potřebuješ práci, my s mámou se o tebe staráme!“
„Starají? Vystěhovat mě na venkov, daleko od civilizace? Já nechci! Mám ráda náš byt!“
„Neodjedeme hned,“ mávl Honza rukou. „Tapety jsi už objednala, začneme s jedním pokojem, aby se máma měla dobře.“
„A jak bude dýchat stavební prach?“ utrhla se Jitka.
„Otevřeme okno, nevšimne si. Ale bude to mít pod kontrolou. A hlavně, nejsme v pozici, abychom jí diktovali podmínky. Byt je její, a dům je podle papírů můj.“
„Byt je její jen proto, že jsi nezažádal o dědictví!“ vybuchla Jitka.
„Nepleť se do našich rodinných věcí!“ odsekl Honza. „My s mámou jsme se dohodli. Jsem její jediný dědic, takže všechno stejně bude naše.“
„Kdyby byl byt na tobě, tvá máma by nás nevyháněla na venkov! Kvůli tvé lehkomyslnosti tam teď musíme bydlet!“
Marie, která poslouchala za dveřmi, to nevydržela. Dveře ložnice se prudce otevřely.
„Raději bys mlčela!“ zařvala tchyně. „Přišla jsi k nám s prázdnýma rukama, a teď si nárokuješ dědictví?“
„S prázdnýma rukama?“ Jitka se zapotila z křivdy.
„No jasně! Bez mého syna bys byla na dlažbě! A teď si vyskakuješ?“
„Myslím, že je to spravedlivé,“ neustupovala Jitka. „Ošidili jste Honzu, všechno jste si nechali! Co když se vdáš?“
„Já? Vdám se?“ Marie se rozesmála, změkčena nečekaným komplimentem. „Dobře, uděláte rekonstrukci v domě, a byt přepíšu na syna. Ale dům si nechám. Spokojená?“
Jitka si oddechla. Honza,Honza sice vypadal trochu provinile, ale koutkem úst se mu vloudil úsměv, protože věděl, že teď mají konečně svůj domov jen pro sebe.