Otočila se, když slyšela svůj hlas a nevěděla, kdo to je nebo odkud ji zná.
Mladá žena se přiblížila, málem upadla, bylo to kluzké a Júlie ji chytila a strnula…
“Angelíka? Angelka Morávková? To snad není možné, odkud jsi?”
“Šla jsem kolem školy, myslela jsem, že jsi to ty, prostě jsem byla ohromená… Jak se máš? Co děláš? Odjela jsi tehdy tak zaneprázdněná a pak jsme se ztratily.”
“Jak to myslíš, ztratily? Volala jsem, ale nikdo se neozýval…”
“Já… tehdy jsem ztratila telefon a… nějak se to všechno zmotalo. Ale nechme teď mě, jak jsi na tom ty?”
“Hele, proč tady stojíme, pojď k nám. Víš co? Zítra máme malou párty, přijdou přátelé, přijdeš taky?”
“Ach, necítím se dobře, no vážně…”
“Samozřejmě přijď, jsme přece kamarádky od školky. Tady máš adresu, řekni, kde jsi ubytovaná?”
“V hotelu.”
“Pojď k nám? Máme nově koupený byt.”
“Kdy? Omlouvám se… to je profesionální zvyk, pracuji jako realitní makléřka, haha. Ne, Julčo, mám placený hotel od práce, ale díky.”
“No, přesto přijdeš?”
“Budu se snažit, Julčo… ráda jsem tě viděla… Ach, a tvůj muž? Je ti to nepříjemné… nebo nemáš… manžela?”
“Mám, jak tě to napadlo? Vzala jsem si Bořka!”
“Bořka?”
“Jo, Abrhám, co chodil do třinácté školy, co byla vedle mého domu, bydlel v našem paneláku, vzpomínáš? Vozil nás na kole, na rámu a nosiči, pamatuješ?”
“Aha… Bořek? Tak ty sis vzala Bořka za muže? No, něco mi říkala má paměť.”
“Ano. Jsme spolu už osm let, máme dvě děti, Honzík a Anička, a ty?”
“Dobrá, Julčo, přijdu, určitě se stavím… poklábosíme.”
“Jak dobře, že jsem tě potkala.”
“Ano…”
Večeřící Julie Pavelková, doma prostě Julka a maminka, sdělila Bořkovi, že potkala Angeliku.
“Jakou Angeliku, Julčo?”
“Angelku Morávkovou, pamatuješ… vozil jsi nás na kole, mě vždy na rámu a ji na nosiči.
A pak, ach jak jsme byli hloupí, haha, pamatuješ? Požadovali jsme, abys nás vozil na střídačku, haha, protože to druhou mrzelo.
A ty… ty jsi mě pak vozil vždy jen na rámu a vůbec, pak už jen mě… dokonce jsem si myslela, že se Angelka urazila…
Dokonce jsem si myslella, že byla do tebe zamilovaná, Bořku… Ach, dětství…”
“Jo. A proč o ní mluvíš?”
“Říkám ti, že jsem ji potkala.”
“V našem městě? Co tu dělá? Nebo tu bydlí?”
“Ne, přijela sem na nějaké kurzy. Pracuje jako realitní makléřka.”
“Makléřka? Studovala přece na něco jiného, ne?”
“Nevím, zjistím to zítra… rozjely jsme se a už jsme se neviděly. Jak jsi na to přišel, že studovala něco jiného?”
“Nevím, všechny přeci něco studují…”
“Tak to jo… zítra se jí zeptám.”
“Zítra? To jste se domluvily? Zapomněla jsi, Julčo? Vaškovi přijdou…”
“Jo, pamatuju, proto jsem Angelku pozvala k nám.”
“Jak to? Proč?”
“No jo? Borče? Je to kamarádka z dětství… A tvoje taky, mimochodem…”
“Moje pročpak…”
Julka pracovala jako učitelka na prvním stupni a děti ji prostě milovaly. Julka vždy chtěla takovou práci, a tak létala do práce doslova na křídlech a odcházela opět unavená, ale šťastná.
Dnes byla Julia jakoby zamyšlená. Vždyť bylo vše v pořádku, co se děje?
Něco jí nedalo spát, ale co, to Julka nerozuměla.
Přišla domů, připravovali s Bořkem, vždyť všechno dělali spolu, všechno bylo v pořádku, ale Julku neopouštěl nepříjemný pocit, chtěla… plakat?
Co to je?
Přátelé dorazili v sedm, zatím měli jedno dítě, stejně staré jako Anička, tříletého chlapce, který všechny rozesmával.
Honza, syn Julky a Bořka, byl pěti let a nechtěl si hrát s dětmi, odešel do svého pokoje a pustil si pohádky.
Hosté seděli u stolu, něco probírali, bavili se, Julia začala zapomínat ten nepříjemný pocit, když zazvonil zvonek, Julka se zachvěla.
“Kdo to je?” – zeptala se vyděšená Julka.
“No co, sama jsi pozvala tu svou… kamarádku z dětství, Angeliku…,” řekl se smíchem Bořek.
“Ach, jo… Angelku… jasně.”
Julka otevřela dveře a vpustila ohromující Angeliku, vonící parfémem, s čerstvým účesem a třpytivými vločkami ve vlasech.
“Wow, kamarádko, jak jsi…”
Lehce se dotkla své tváře Juliiny tváře, voňavá, třpytivá Angelika shodila kožich do rukou hostitelky a lehce vtančila do velké místnosti.
“Seznamte se, tohle je Angelika,” řekla Julka slabým hlasem, všimla si, jak se změnil výraz v Bořkově tváři a jak si Oleg narovnal ramena…
Celý večer byla Angelika ve středu pozornosti, smála se, uměla podpořit každou konverzaci, všichni byli okouzleni Juliinou kamarádkou z dětství, a Jules… Julka měla takový podivný pocit.
Kromě toho kamarádka, pod záminkou vtipu, šibalsky zesměšňovala Julii, vyprávěla příběhy z dětství a prezentovala Julku v negativním světle.
Odešla do kuchyně, oči ji zeslably, co to je? Okno z kuchyně vedlo na balkon a z velkého pokoje na balkon.
Julia nesvítila, jen se opřela o okno, když uslyšela hlasy, co to…
“No jo, milý, dobře ses zařídil,” slyšela Julia hlas kamarádky, “říkáš třipokojový byt? A já se musím tísnit v jednopokojáku?
Ty sis to opravdu zařídil, máš peníze na děti, že? Oblékáš si a obouváš manželku, koukám, že jede i autem…
Dávej peníze na dítě. Nejsem zvědavá na tvoje problémy, potřebuji pěkný byt, ne horší než má tvoje ženuška… Nebo…”
Julie to už neposlouchala, otevřela velkou místnost, kde seděli přátelé a zabavovali dětiplaky.
“Julie, co se děje? Co se s tebou stalo? Jsi bledá…”
“Nnnet, všechno normální…nějak se mi udělalo špatně… Kde jsou ostatní?”
“Bořek šel kouřit, Angelika taky, ona kouří?”
“Jo? Nevím…”
Julia se snažila bavit se, rozmlávat, ale dělala to z donucení, jí hlava plávala, jí točila Julii naruby, nemohla sedět klidně.
Bořek přišel s Angelikou, Angelika se smála dvakrát více, pila víno, Bořek byl… zmatený?
Teď všichni odejdou… a on taky, přemýšlela Julia, už se v duchu rozloučila s manželem.
To, že jsou milenci, o tom nebylo pochyb, jak to? Kdy to stihl?
V práci se nezdržuje, všechno je otevřené, telefon, počítač, všechno volně přístupné, sakra, jak to zamaskoval…
Julie se těšila na odchod přátel, hosté začali chápat, co se děje.
Jen Angelika pokračovala jako nic, bezstarostně se bavila.
Jakmile se zavřely dveře za hosty, Julka poslala děti do pokoje a posadila se na židli, tváří v tvář Angelice a manželovi.
“No tak, miláčci, a kdy jste mi to chtěli povědět? Já vůbec nechápu, Borče… Pokud máte mezi sebou lásku, proč mě potřebuješ? Co ti mohu dát? Můj plat je nízký, dědictví jsem ti nepřinesla, proč se trýznit? Sbal se a běž k ní. Moje BYTOVÁ pokoj? Ale ona je na hypotéku, berte si ji… já najdu kam jít s dětmi.
Takže jsi mi v dětství záviděla, takže to pořád pokračuje? Vezmi si ho, těš se z něj…
Bořek chtěl něco říct, ale Julka mu nenechala…
“Haha, co to s tebou je? Co ho potřebuju, tvého mdlého… Je mi dlužen, lépe řečeno dítěti…”
“Jakému dítěti?”
“Julka, dej mi to vysvětlit,” Bořek chtěl přiblížit se k manželce, ale ona ho zastavila.
“Bořku, máš dítě s touto… ženou?”
“Bořku, máš dítě s touto ženou?” zopakujíc Angelika a rozveselila se smíchem, “No, co mlčíš?”
“Všechno vysvětlím, Julko.
“Snaž se, a pak já vysvětlím… I když… teď ti povím. Pamatuješ letní prázdniny po škole? Odjela jsi s rodiči, že? Tvůj Bořek se rád se mnou bavil a… logický výsledek toho všeho, jsem těhotná…”
“Proč?”- Julie zvedla oči plné slz, ptající se někoho… – Proč? Co pak tě potřebuje?
“Ona lže, Julko.
Nevzpomínám si na nic, bylo to jen jednou, když jsme se loučili u Ruslana Egerita, poprvé jsem ochutnal samohon.
Seděla vedle, celý večer se mě chytila, dolívala mi… Neomlouvám se, byla to moje chyba, přišla po týdnu a řekla, že jsem ji… já… s ní a ona teď… těhotná… Říkala, že matka ji nutí podat stížnost, ale ona říká, že mě miluje a nikdy to neudělá… Řekla, že bych se měl jen oženit s ní…
Odmítl jsem, hrozila, plakala, prosila. Pak řekla, že toho budu litovat.
Řekl jsem jí, že jestli dítě je opravdu mé, tak ho neopustím, a jestli jsem vinen, nechť mě potrestají.
Ona však nikam nešla, volal jsem ji na policii, ona odmítla… Navrhl jsem nemocnici…
Potom jsi odjela na studia, šel jsem za tebou, naši rodiče se přestěhovali, už jsem ji neviděl…
Před pěti lety, když se nám narodil Honza, se objevila.
Začala požadovat peníze na syna…
“A?”
“Všechny prémie, všechny přivýdělky, navýšení platu, musel jsem odvádět na dítě, on za to nemůže…
“Jistě, říká, Angelika, během této doby se to nashromáždilo.”
“Tak, Julko… Dítě za to nemůže.”
“Jak se jmenuje váš syn?” ptá se Julka.
Bořek s Angelikou řeknou různá jména v jeden hlas.
“No, jak to? Alex nebo Aleš, Angeliko.”
“Má dvojité jméno,” začíná se kroutit Angelika.
“Viděl jsi svého syna někdy?”
“Ne, živě jsem ho neviděl, posílala mi fotky, dal jsem je do speciální složky… Já… dítě… Julie, rád bych i nadále pomáhal synovi…”
“Bořku,” – klidným hlasem se ptá Julia, – “a náhodou není ta složka nazvána AAA?”
Bořek se začervenal a přikývl.
“Ahhh, tak já jsem si myslela, že jsi se úplně zbláznil, protože proč ukládáš fotky chlapce, co hraje ve starých českých filmech. Angeliko, opravdu jsi ho měla za hlupáka? Platí ti pět let peníze jen tak a ty mu zasílala lehce upravené fotky herce?”
“No tak jděte, idioti. Jsem vás potrestala… Jakmile jsem viděla tvého Bořka tehdy, tak plán vznikl… Pomyslela jsem, teď to nevyšlo, teď to zkusím, a on se chytil, blbec.
To je, sbohem…
“Stůj,” – Julka jí zatarasila cestu, – “myslíš si opravdu, že můžeš jen tak odejít? Budeš muset vrátit všechno, co ti můj manžel dal, kamarádko.”
“Jo, odcházím jen tak,” smějící se odpovídá Angelika, – “nemáte důkazy, peníze mi dal jen tak, protože se mu vždy líbila jsem, rozumíš? Já, ne ty, obyčejná buchta.
V každém soudě dokážu, že jsme byli milenci, on mi prostě dělal dary, takže se uklidni a těš se, že to takto skončilo… kamarádko.
Angelika odešla.
Julie a Bořek dlouho mlčeli.
“Proč jsi mlčel?”
“Bál jsem se tě ztratit…”
“Jak hloupé, Bořku… moderní kluk, jaké těhotenství po týdnu, no, co si myslíš?”
Bořek pokrčil rameny.
“Julko, slibuji, už žádná tajemství…”
Prosím velmi pozorně si přečíst tento text, pokud se vám náhodou zdálo, že autor nepoužil správně obrat, že takové věci se nedějí a nemohou dějom státi, že tak už se léta nedomlouvá, že se vám nelíbí, co dělá autor a vůbec autor se každý den neomlouvá za chyby a neprosí o odpuštění, a je už drzý…
Pak se rozloučíme.
Informovat mě o tom, že ve svých šedesáti letech posloucháte rock a nosíte mini sukně, není třeba, nezajímá mě to.
Snažit se urazit, ponížit apod., vyvolat ve mně pocit hněvu nebo studu, také nemá smysl.
Jsem člověk z masa a krve, ne bonbon, abych se líbil všem.
S vaším názorem na můj špatný sklony, ne sem.
Tohle je můj domov a mí přátelé sem přicházejí pro dobré emoce.
Zavřete stránku a klidně odejděte, komentátoři každé špíny a nesmyslných myšlenek jdou do banu.
A mně je jedno, že vám je jedno.
Východ je tamhle…
