Tajemná manželova konverzace
Ráno u Jany a Radka začalo chaosem. Oba zaspali budík a v bytě v Brně pak panoval shon, jak se snažili nachystat sebe do práce a malou dcerku Elišku do školky.
Radku! Vyzvedneš Elišku odpoledne, ano? zavolala Jana ze ložnice, snažila se natáhnout kalhoty a přitom házela oblečení do batohu na převlečení.
Jasný! ozvalo se z předsíně. Vůbec nevidím svoje klíče.
Já je nebrala! vypálila podrážděně Jana, když hledala mobil, který pořád někde zapomínala. Konečně milovaný telefon našla a vrhla se navléct Elišku, která si v klidu hrála s panenkami, jako by se nic nedělo.
Do školky dojeli na poslední chvíli. Jana se snažila rozepnout dceři bundu, ale zip se kousl. Najednou si všimla, jak se Elišce v očích lesknou slzy.
Maminko, já nechci dneska do školky skučela Eliška, krčila čelo a tiskla si pěstičky.
Eli, prosím tě, my opravdu spěcháme snažila se Jana zachovat klid, ale do hlasu se vkrádal stres. Pohladila dcerku po vlasech, dřepla si k ní a tišila ji. Ve školce bude sranda, potkáš kamarády, budete stavět z kostek
Nic ale nezabíralo. Eliška se nechtěla hnout z místa a trucovala stále víc. Z chodby přišla učitelka, laskavě se na Janu usmála a vzala Elišku za ruku.
Nebojte, Jano, já si ji vezmu. Eliško, pojď mezi děti, už se na tebe těší.
Jana si oddychla, ale stres ani tak nepolevil.
Proboha, zase nestihnu schůzku zamumlala si pro sebe, když vyšla ven, vytahovala telefon z kabelky a hledala kontakt na klientku, aby dala vědět o zpoždění. Ale mezi svými čísly nic nepoznávala. Zarazila se to není její mobil, ale ten Radkův. V tom blázinci doma si vzali omylem navlas stejné obaly. Do háje s párovými kryty a stejnými PINy.
No to je skvělé utrousila podrážděně, snažila se vymyslet, jak klientce aspoň zavolat jinak. Nakonec nezbylo než volat na svůj vlastní telefon a poprosit Radka, aby jí číslo přeposlal.
Právě v tu chvíli mobil v ruce zavibroval a na displeji se rozsvítila zpráva:
Kuba: Tak co, co ta holka z fitka? Dala ti číslo?
Jana, která teď držela Radkův telefon, ztuhla. Znovu si přečetla oznámení a pak, jako v mlze, rozklikla konverzaci:
Kuba: Takže ses jí vetřel do přízně?
Radek: Jo, dala. Dohodli jsme se na tenhle víkend. U mě doma.
Jana nevěřícně pročetla ty řádky ještě jednou. Tento víkend? To zrovna měla zůstat s Eliškou přes noc u své mámy
Pane Bože procedila mezi zuby, srdce tepalo bolestí. Kéž bych to raději nevěděla. Proklatý párový obal
Následující dny Jana jen těžce zvládala předstírat, že nic netuší. Každá společná chvíle, každý pohled na Radka byl jako zkouška nervů. Do soboty zbývaly tři dny a Jana se čím dál víc nořila do vlastních myšlenek, přemýšlela, co udělat. Přesvědčovala sama sebe, že jde určitě o omyl, že možná špatně pochopila kontext. Ale vždycky jí v hlavě zaznělo: Tenhle víkend. U mě.
Radek se choval jako vždy. Starostlivý, ochotný, pozorný, ptal se večer, jaký měla den, pomáhal s vařením a četl Elišce pohádku na dobrou noc. Jana mu hleděla do očí a snažila se vyčíst pravdu na otázky, které neměla sílu položit. Ani stopy po výčitkách svědomí. To ji děsilo ještě více.
Ve středu večer spolu koukali na film. Radek ji objal stejně jako dřív, a Jana se musela kousnout do rtu, aby se mu nerozplakala na rameni. Jeho dotek jí přišel odtažitý, jako by stál mezi nimi neviditelný předěl. Každé jeho gesto najednou působilo strojeně.
V pátek uspali Elišku poměrně brzy. Jana stála u kuchyňského dřezu a rukou přejížděla po proudu vody mezi prsty. Radek přišel zezadu, objal ji kolem pasu a zašeptal:
Ty jsi dneska nějaká smutná. Je všechno v pořádku?
Jana se zarazila, v zádech ji projelo mrazení.
Jo, jsem jen trochu unavená, to je celý, pousmála se nuceně.
Jasně, řekl měkce a políbil ji do vlasů.
Když Radek nad ránem spal, Jana se tiše zvedla, odešla do koupelny, zamkla dveře a pustila vodu. Sedla si na okraj vany. Nedokázala dál své pocity skrývat.
Proč? šeptala mezi vzlyky. Proč zrovna mně?
Pořád dokola si v hlavě kladla tytéž otázky. Nebylo odpovědi. Mysli se chaoticky mísily.
Jak to mohl udělat? Co teď? Mám mu říct pravdu nebo prostě odejít?
V hrudi bodala bolest, střídala se úzkost, vztek, snaha smířit se s realitou.
Jediné, co věděla jistě ráno zase nasadit masku. A večer měl přijít den pravdy.
V sobotu Jana odvezla Elišku k mamince do Husovic. Každý pohyb ji stál víc a víc sil. Maminka ihned poznala, že se něco děje.
Jani, jsi v pořádku? položila otázku hned mezi dveřmi.
Jana se nuceně usmála a snažila se skrýt rozrušení. Její hlas zněl až podezřele vesele:
Jo, všechno v klidu, mami. Jenom potřebuju na chvíli zařídit něco Chci Radka překvapit, políbila Elišku na čelo a rychle odešla, aby se nemusela zdržovat.
Cestou domů se jí v hlavě mihala jediná otázka: Možná jde opravdu jen za kamarádem? Možná vůbec nepřesedne Třeba se pletu?
Současně chtěla Radka přistihnout při lži, vidět, co se stane, ale v skrytu duše doufala, že o nic nejde a všechno je jen chyba v komunikaci. Toužila zavřít oči, zapomenout na všechny ty myšlenky a zůstat, jak bylo.
Když dojela k bytovému domu, zůstala sedět v autě. Hlavou jí běžely momenty ze společného života: Radek rozesmátý v kuchyni, společné chvíle v Lužánkách, domácí večery s Eliškou. Zdálo se, že mají pevnou a šťastnou rodinu a teď, když stála před domem, každá další minuta v autě prodlužovala to falešné štěstí. Byl to poslední klid před bouří.
Srovnala dech a vystoupala až k bytu. U dveří chvíli stála s klíčem v ruce. Pak ho váhavě zasunula do zámku, jako by věděla, že uvnitř najde jiný svět. V bytě bylo pološero, v kuchyni svítila jen lampička. Uslyšela tlumené hlasy, smích a šepot. Všechno v ní se napjalo.
Je to ono, problesklo jí. Už je to tady.
V hlavě se jí zatočilo, krok za krokem prošla předsíní, už skoro nevnímala sama sebe. Srdce jí bušilo, jako by chtělo vyskočit z těla.
Radku? zašeptala. Její hlas zněl zvláštně, cizí.
Zopakovala: Radku?!
Když nikdo neodpovídal, vstoupila do kuchyně. Stanula před dvěma lidmi mužem a ženou. Ten muž ale nebyl Radek, nýbrž Jakub, jeho nejlepší kamarád. Jana ztuhla na místě. Kuba sebou škubl a ve chvíli zrudl.
Jani! To není to, co si myslíš Já jen Nemohl jsem se přece s holkou sejít v hotelu Jani! Ty víš, jak to u nás máme? No nepojedu přece k mámě začal se zoufale vymlouvat.
Jana jeho řeči nevnímala, hleděla na ně a mysl jí duněla. Najednou jí sjely slzy po tvářích, ale teprve ve chvíli si uvědomila, že se usmívá.
Chápu, Kubo vydechla tiše, ztracená v emocích. Já půjdu.
Pomalu se otočila, zabouchla za sebou dveře a vyšla ven. Chladný brněnský vzduch ji okamžitě probral. Vytáhla mobil a třesoucíma se prsty vytočila Radkovo číslo.
Haló ozvalo se v telefonu. Slova jí nešla přes rty. Nakonec ze sebe dostala jen to jediné, co jí běželo v hlavě:
Radku, miluju tě Hrozně moc
Skrze slzy a stresový smích se snažila poskládat věty, ale emoce ji přemohly. Veškeré podezření, strachy a napětí vše náhle vytrysklo ven. Myšlenky měla roztříštěné.
Byla jsem doma Je tam Kuba zašeptala do telefonu.
Jasně Promiň, nezlob se, prosím. Jsem teď v kanceláři. Přijeď za mnou? Nezlob se, Jani, prosím Víš, jaký Kuba je. Přijedeš?
Jeduuuu
Jana spěchala k autu, toužila Radka co nejdřív obejmout.
Později spolu seděli na zemi v sále kanceláře s láhví moravského vína před sebou. Jana měla hlavu opřenou o Radkovo rameno a žmoulala skleničku v dlaních.
Promiň, nechtěla jsem šmírovat tvoje zprávy. Nikdy bych to neudělala špitla.
To já se mám omluvit, že jsem se do toho nechal zatáhnout. Měl jsem ti to říct hned.
Proč tě Kuba poprosil?
Protože jsem jeho kámoš, pokrčil Radek rameny. Den předtím se úplně ztrapnil před tou holkou.
Jak to?
Vrazil do ní v šalině a polil ji energetákem Zničil jí bílé sako, byla celá flekatá. Pak, jak je jeho zvykem, totálně zazmatkoval. Já nemůžu! Bojím se! Radku, pomoz mi! začal jsem ho napodobovat. Jana se rozesmála.
Je můj nejlepší kamarád Měl jsem pro něj slabost. Nakonec jsem získal její číslo, pomohl mu, trochu to odlehčil vtipem a bylo.
Ale proč ji tahal k nám domů? Vždyť může jít do hotelu
A ty si nevzpomínáš, proč pořád žije s mámou?
Aby šetřil na podnájmu A hlavně proto, že chce mít každý den řízky a vyprané ponožky.
Přesně, usmál se Radek významně.
To je ale škrt! rozesmála se Jana.
Známe se od první třídy, dvacet let. Možná jsem jediný, před kým se nestydí být sám sebou
No, jsi kamarád jak se patří, Radku!
Jana zavrtěla hlavou.
Ale počkej A co když tam pořád ještě jsou? Nemůžeme spát celou noc v tvé kanceláři A domů se mi zatím nechce Ať si to tam uklidí sám.
Radek ji políbil.
Já zas nejsem takový šetřílek jako Kuba. My si dneska zasloužíme romantický večer.
Fakt? Jedeme do hotelu?
Radek přikývl, rychle se zvedl a vzal Janu přes rameno. Jana smíchy pištěla a snažila se mu vysmeknout, ale držel ji pevně.
Dopravím tě tam v pořádku a hlavně s úsměvem!
Jana se hlasitě smála a nechápala, že před pár hodinami měla pocit, že uvnitř ní všechno skončilo.