Podivná kolegyně
Nová kolegyně hned vzbudila v Janě pozornost, ale vyhýbala se ostatním zaměstnancům. Nechodila s nimi do firemní kavárny a po práci se zvedla, vzala tašku, nasadila čepici a spěchala na parkoviště, aniž by s někým promluvila. Posadili ji vedle Jany. Jana slyšela, jak odpovídá na telefonáty. Měla příjemný hlas.
„Jano, ještě jsi s tou novou mluvila?“ zeptala se jednou Olga, vedoucí směny. „Vypadá normálně a pracuje dobře… ale je strašně uzavřená. Pracuje tu už víc než měsíc a stále nemá přátele. Skoro nikdo si nepamatuje, jak vypadá.“
Jana pokrčila rameny:
„Ne, nemluvila jsem s ní. Jednou jsem ji požádala, aby mi podala tužku, a ona ji hodila, aniž by se na mě podívala… Docela urážlivé.“
„No, snad se časem přece jen s někým spřátelí…“
Brzy Jana zjistila, že nové kolegyně vzdělání neodpovídá její práci. Ukázalo se, že Věra vystudovala biologii a má i titul kandidátky věd. Jak se tedy ocitla tady, v běžném call centru, kde většinou pracují studenti a mladí lidé čerstvě po škole?
Zvědavost přiměla Janu, aby k Věře přistoupila během přestávky a zeptala se jí na něco ohledně práce. Věra sklopila hlavu a tiše Janě odpověděla, aniž by k ní vzhlédla. Janě připadalo, že Věra záměrně drží hlavu tak, aby jí vlasy padaly do tváře.
„Třeba je nemocná?“ spekulovali mezi sebou lidé z call centra.
„Ne, akorát má akné a schovává obličej,“ vtipkoval Olda, IT specialista, co se považoval za největšího vtipálka centra. Jednou musela Jana zůstat v práci déle. Call centrum se vyprázdnilo, zůstala, aby dokončila zprávu o odchozích hovorech. Jakmile skončila, poslala ji manažerovi a podívala se na hodinky. Bože, už bylo skoro devět večer a cesta domů jí zabere hodinu. Říkali jí, že má všechno dělat včas.
Jana si povzdychla, vypnula počítač, vzala kabát ze skříně, zamkla kancelář a odešla domů. Když vyšla z kancelářské budovy, zjistila, že prší. Deštník, jak na potvoru, nechala doma. Zatímco dorazí na metro, může být celá promočená. Co se to děje za den? Kdy už skončí?
„Mohu tě svézt, jestli chceš,“ ozval se vedle Jany známý hlas.
Jana se otočila a uviděla vysokou dívku v čepici a mikině na druhé straně vchodu. Byla to Věra!
„Věro, to jsi ty?“ zeptala se překvapeně Jana.
Dívka přikývla.
„Ano, zapomněla jsem telefon v kanceláři. Musela jsem se vrátit. Vidím, že odcházíš. Jestli počkáš, odvezu tě domů. Má být liják, a já mám auto.“
„Díky, to bych moc ráda,“ usmála se Jana.
Za deset minut seděly ve Věřině autě. Poprvé měla Jana šanci podívat se na její tvář. A zděsila se. Na tváři Věry se rýsovala jizva, nos byl jakoby vtlačený do lebky a jedno oko napůl zakrývalo sklopené víčko.
Zřejmě cítíc, že na ni kolegyně zírá, Věra se usmála:
„Zeptej se, jestli tě něco zajímá.“
Jana zavrtěla hlavou:
„Ne, všechno je v pořádku.“
„Ale no tak, vždyť to není normální,“ povzdychla si Věra. „Ano, mám nějaké problémy. Vážné problémy. Ne vždy jsem taková byla. Kam vlastně jedeme?“
Jana jí řekla adresu.
„Chceš, abych ti řekla, jak k tomu došlo? Cesta je dlouhá, stihnu to. Víš, opravdu bych se s někým chtěla podělit. Je těžké to pořád držet v sobě…“
„Dobře. Jestli o tom chceš mluvit. Pokud ne, není to nutné. Opravdu,“ usmála se Jana. „Nejsem moc zvědavá. A nikomu to neřeknu, pokud je to důležité.“
A Věra začala svůj příběh.
Věra byla pozdním dítětem. Její matka, pedagožka na katedře botaniky, již překročila čtyřicítku, zatímco otci bylo dokonce padesát. Nečekali, že se stanou rodiči. Ale přesto se stal zázrak. Byla to pro rodinu obrovská radost.
„Zřejmě jsme přemohli přírodu,“ říkala s úsměvem Věřina matka.
„A tak se naše dcera jmenuje vítězství, tedy Věra,“ vtipkoval její otec. Velmi rychle bylo zřejmé, že Věra má mimořádný talent pro studium. Ve třech letech si už se zájmem listovala encyklopediemi o přírodě, v šesti let šla do školy, kterou ukončila s vyznamenáním. Poté nastoupila na biologickou fakultu na univerzitě.
Rodiče nemohli být nadšenější z jejích úspěchů. Zdálo se, že ji čekají obrovské úspěchy. Ovšem při plánování Věřiny budoucnosti rodiče opomněli jednu věc. Když věnovala veškerý čas studiu, Věra téměř nekomunikovala s vrstevníky. Obklopovala se knihami, zamilovala se do vědeckých koncepcí a teorií a na zdech jejího pokoje visely portréty ne atraktivních chlapců z populárních skupin, ale velkých vědců.
To se nemohlo neodrážet na její povaze. Věra rostla jako uzavřená a nemluvná. Spolužáci ji děsili, ona zase vzbuzovala údiv a nepochopení. Příliš chytrá a neschopná mluvit o ničem jiném než o vědě, Věra se necítila osamělá, dokud nezačala dospívat.
Příroda si vzalo své. Věra si uvědomila, že teď chce číst nejen monografie a články o moderních trendech v genetice a cytologii, ale i milostné romány. Ukryla je pod matraci: jestliže by její matka objevila takovou neslušnou literaturu, jistě by z toho byl skandál.
Věra měla ještě jedno tajemství. Trápila se kvůli své ošklivosti. To přesněji: byla přesvědčena, že je příšerně nehezká. Vysoká postava, malá prsa, nepřiměřeně dlouhé a hubené nohy, prostá tvář, nos jako brambora, široké lícní kosti… Všechno to se zdálo Věře disharmonické a neschopné vyvolat něčí zájem kromě lítosti.
Čas plynul. Věra ukončila postgraduální studium a stala se kandidátkou věd. Začala učit na katedře genetiky. Studenti rádi navštěvovali její přednášky: Věra uměla zaujmout tématem a na příkladech objasnit nejsložitější koncepty. Zdálo se, že vše je na dobré cestě. Ale Věra toužila po lásce a snila o muži, který ji přijme takovou, jaká je, se všemi jejími nedostatky. A právě takových v sobě Věra viděla nemálo.
A brzy toho muže potkala. Přesněji, JEHO. A zamilovala se skoro okamžitě, bezhlavě. Do člověka, který byl jejím úplným opakem.
Věra chodila do prestižního fitness centra, protože vydělávala docela dobře. A tam se seznámila s Danielem. Dan byl synem bohatých rodičů, obvykle nazývaných „mazánky“. Od dětství získával vše, co chtěl snadno a bez námahy. Když Věru viděl, jak usilovně šlape na rotopedu, rozhodl se ji oslovit jen proto, aby znovu otestoval svou přitažlivost. Věra, do které se doposud nikdo nezkoušel seznámit, byla ohromena jeho úsměvem, pohledem a chováním.
Dan od ní získal telefon a volal hned druhý den. Pro něho byla Věra zábavnou bytostí, s jakou se nikdy předtím nesetkal. Pro ni byl Daniel velká láska, muž, pro kterého byla ochotna udělat cokoliv. A mladík rychle zjistil, že má nad Věrou úplnou kontrolu.
Nejprve jí žádal, aby přesouvala lekce na univerzitě kvůli schůzkám s ním. Potom požadoval změnu stylu oblékání. Dříve se oblékala do džínů a mikin, nyní začala nosit mini, krátké topy a podpatky. Danovi se líbilo, že má úplnou vládu nad tak chytrou, neobvyklou dívkou. A chtěl stále víc.
„Kotě, jsi opravdu krásná,“ říkal. „Ale víš, vždy jsem měl rád dívky s velkým poprsím. Kdybys měla o číslo větší, byla bys dokonalá.“
Po pečlivém zvážení rizika se Věra rozhodla pro první plastickou operaci. Dan z toho byl nadšený a chlubil se přátelům, že má „vědkyni“, která si pro něj „dala udělat prsa“.
Tím ale Dan nechtěl přestat. Věra si nechala zvětšit rty, lícní kosti, dokonce si nechala trochu upravit víčka… Její práce začala trpět, kolegové nechápali, co se to s dívkou, která byla dříve vášnivá pro vědu, děje. Čím dál častěji nechodila na hodiny, což vyvolávalo nespokojenost u ostatních pedagogů, kteří ji museli zastupovat.
Věře se zdálo, že tak to má být. Obětuje se, aby byl její milovaný šťastný. A on její snahu ocení. Myslela na zásnuby. Domek u moře, tři nebo čtyři děti, šťastné stáří… V jejích snech se objevovaly dokonalé obrazy. V době, kdy se Dan stále bavil a navrhoval nové a nové bolestivé změny. Věra neměla přítelkyně, které by jí řekly, že se děje něco strašného, a její matka o probíhajících změnách mlčela. Ignorovala to, myslela na vlastní klid a ne na blaho dcery.
Skončilo to tragédií. Věra se rozhodla pro další úpravu: chtěla si mírně zvednout obočí. Peněz měla málo, musela jít k chirurgovi, který si za své služby účtoval malou částku… Došlo k infekci… Strávila půl roku v nemocnici a podstoupila několik operací. Poté se její vzhled radikálně změnil.
Dan ji v nemocnici navštívil jen jednou. Jakmile uviděl Věřin oteklý obličej a švy, rozhodl se navždy zmizet z jejího života. Přestal brát telefon, neodpovídal na její zprávy na sociálních sítích a brzy tam Věra uviděla fotky s jinou ženou, kterou nazýval svou snoubenkou.
Pro Věru to byl šok. Ale zvládla se vzchopit. Kvůli vědě. Aby mohla dál žít, učit a vrátit se na univerzitu, odkud musela kvůli zdravotnímu stavu odejít.
Po půl roce ji propustili z nemocnice. Potřebovala obnovit svůj vzhled. S takovým obličejem nechtěla učit. Styděla se za svůj vzhled. To znamenalo, že potřebuje peníze na velmi složitou a drahou operaci.
„Teď pracuji u vás a ještě jinde. A na objednávku píšu odborné práce,“ zakončila Věra svůj příběh.
Auto už dávno stálo u bytového domu, kde bydlela Jana. Ta se na Věru dívala se slzami v očích.
„Jak mohl k tobě takhle zachovat? Jak někdo může být takový…?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
Věra si přejela rukama po obličeji a zamyšleně se zadívala z okna, po němž stékaly kapky deště.
„Víš, ale zjistila jsem jednu důležitou věc. Měnit se musíme jen pro sebe. A nikdy by se nikdo neměl obětovat. Kvůli lásce, ani přátelství.”
