Na prostorném sále v centru Brna se konala svatba Anny a Ondřeje. Hosté se bavili, hudba hrála a mladomanželé zářili štěstím u slavnostní tabule. Přišel čas předávání dárků. Jako první přišli Annini rodiče a předali tlustou obálku s penězi. Následovala Ondřejova maminka, Alena Petrovna. Skromně podala mladým kytici růží a pošeptala: „Můj skutečný dar vás teprve čeká.“ – „Jaký dar?“ podivila se Anna a pohlédla na manžela. – „Nemám tušení,“ pokrčil rameny Ondřej s nejistým úsměvem. Anna ale netušila, jakou hru její tchyně rozehrála.
Už před svatbou Alena Petrovna záhadně naznačovala, že nechce dát jen takový obyčejný dárek. „Nechci vám darovat nějakou blbost. Na svatbě ode mě nic nečekejte, ale později vás ohromím něčím velkým!“ – „Jak vám to vyhovuje,“ znejistěla Anna. „My po ničem netoužíme.“ – „Mami, nestresuj se, je to v pořádku,“ uklidňoval ji Ondřej. „Stačí nám, že s námi ten strávíš.“ – „Na svatbu svého syna nepřijdu s prázdnou,“ prohlásila Alena rozhodně. „Jen o tom prosím nemluvte s příbuznými.“ – „Dohodnuto,“ přikývl Ondřej, i když Anna pochybovala, že tchyně svůj slib dodrží. Věděla, že Aleně se finančně příliš nedaří, ale svatbu si mladí zařídili sami. Annini rodiče, i když měli skromné příjmy, dali mladým padesát tisíc korun. Na svatbě Alena předala jen květiny, což mezi přípitky a tancem téměř zapadlo. Místo toho zářila svými projevy, pronášela dlouhé přípitky a očividně si užívala pozornost hostů.
„Ani nevíte, co pro vás chystám,“ pošeptala Alena mladým ke konci večera, její oči zářily důvtipem. „Bude to překvapení, které vás šokuje, ale až za čas.“ – „V pořádku, nestresuj se,“ laskavě odpověděl Ondřej a stiskl manželčinu ruku. – „Jsem zvědavá,“ přiznala Anna, snažíc se skrýt zvědavost. „Ty to víš a tajíš to?“ – „Upřímně, netuším,“ pokrčil rameny Ondřej. „Ale hlavní je, že jsme spolu a šťastní, ne cena dárku.“ Anna přikývla, ale ženská zvědavost ji neopouštěla. Zkoušela z tchyně dostat alespoň náznak, ale Alena se jen tajemně usmála: „Když to řeknu, překvapení nebude. Počkejte si!“
Měsíce plynuly a slíbený dar stále nikde. Téma, které zpočátku vyvolávalo úsměvy, teď Annu jen rozčilovalo. Po osmi měsících od svatby se odhodlala Aleně připomenout její slova. „No jasně, ty myslíš jen na peníze!“ vybuchla tchyně, její hlas se třel rozhořčením. „Raději by ses měla ptát, jak se mi daří, jestli něco nepotřebuju!“ – „Pokud něco potřebujete, řekněte to, vždy pomůžeme,“ znejistěla Anna, nechápala, co vyvolalo takový hněv. Ale Alena mlčela, jen hrála uraženou a stěžovala si synovi na „drzost“ snachy. „Nech už mámu s tím dárkem,“ požádal Ondřej manželku. „Rozčiluje se kvůli tomu, že už to nevydržím.“ – „Jen jsem se ze zvědavosti zeptala, vždyť to tak tajila!“ bránila se Anna.
Od té doby se Anna snažila tchyni vyhýbat, mluvila s ní jen, když musela. Ale to situaci jen zhoršilo. Alena si znovu stěžovala synovi: „Dokud tvoje žena čekala ode mě luxusní dárek, točila se kolem mě. A když pochopila, že nic nedostane, hned otočila čumák a vyhýbá se mi!“ – „To není pravda, Anna taková není,“ bránil Ondřej manželku. – „Tak mi vysvětli její chování!“ neustupovala Alena. „Od té doby ke mně ani nevkročila, a když mluví, tak jen skrz zuby.“ Když se to Anna dozvěděla, jen si povzdechla: „Tvé matce nikdy nevyhovíš. Nejprve ji štvala moje pozornost, teď moje zdrženlivost. Zítra mě obviní, že jsem se na ni špatně podívala!“ – „Myslí si, že od ní chceme jen peníze,“ provinile řekl Ondřej. – „Jo, a za celý rok nic nedala,“ připomněla Anna. „Moji rodiče mimochodem pořád nosí dárky, zeleninu ze zahrádky a nikdy nepřijdou s prázdnou.“ – „Ty naznačuješ, že máma k nám chodí s prázdnýma rukama?“ napjal se Ondřej. „Je to moje matka, a žádám ji, abys ji respektovala.“ – „Bez problémů,“ utnula to Anna. „Ale ona nejen že přichází s ničím, ale ještě odchází s krabičkami jídla, co uvařím já.“
Téma dárku se stalo tabu, ale hádky v rodině neustávaly. Alena jako by přilévala olej do ohně, stále nacházela důvod být nespokojená. Známým a příbuzným ale s andělským výrazem vyprávěla, jak Annu zbožňuje. „Syn i já kolem ní skáčeme, všechno pro ni děláme, a vděku se nedočkáme,“ stěžovala si. „Nikdy jim do života nekecám, dávám drahé dárky. Chtěla jsem jí dokonce dát starý prsten po prababičce, a podívej, jak mě odmítla!“ Posluchači soucitně přikyvovali, nikdo nepochyboval o Alenině upřímnosti – tak přesvědčivě hrála svou roli.
Před první výročí svatby Alena znovu začala mluvit o překvapení. „Čekejte ode mě něco neuvěřitelného!“ oznámila, když dostala pozvánku na rodinnou večeři v hospodě. – „Nemusíš se tolik namáhat,“ nesměle se zeptala Anna. – „Tvůj názor beru na vědomí, ale udělám to po svém, jasné?“ odpověděla tchyně sarkasticky. Když to Ondřej slyšel, vybuchl: „Proč musíš pořád s mámou diskutovat? Ať dá, co chce, nebo nedá nic, tohle jsme probírali stokrát!“ – „Přesně tak,“ odsekla Anna. „Její slibný dárek jsme ještě ani ‚nepotřebovali‘, takže na výročí je to rozhodně zbytečné.“
Nakonec se manželé domluvili, že se kvůli Aleně už hádat nebudou a téma darů uzavřou. Na první výročí pozvali rodiče a párAlena nakonec přinesla jen doma vyrobený zápisník s rodinnými recepty, přestože ještě před týdnem slibovala něco úžasného.
