Tajemství sklepa: drama nečekaného bohatství
V poklidné vesnici Jestřebí, kde slaný vítr z rybníků splétá vůni borových hájů a staré domy šeptají příběhy minulosti, se novomanželé Jakub a Karolína zabydlovali v novém domě. Začali úklidem, aby oživili staré zdi. Jakub sestoupil do sklepa, aby dal věci do pořádku. Vytáhl desítky sklenic s marmeládou a okurkami a překvapeně zapískal.
„Karolíno, tví rodiče mají takovou zálibu v nakládaných okurkách?“ zavolal nahoru.
„Kam by je všechny strčili?“ vydechla žena a rozpačitě rozházela rukama.
Jakub sklep uklidil a druhý den se vydal prozkoumat druhý, který byl pod dědečkovou dílnou. Tam vládl absolutní chaos. Při vyhazování haraburdí si pod poličkou všiml dvou podezřelých cihel. Když je vytáhl, objevil za nimi rezavou kovovou schránku. Srdce mu začalo bušit. Jakub otevřel víko a zůstal stát jako opařený.
Poslední rok byl pro Jakuba nabitý událostmi. Dokončil vysokou školu, oženil se s Karolínou – potkali se na ekonomické fakultě. Pracovali v supermarketu, šetřili na svatbu. Oslavu měli velkolepou, ale pak vyvstala otázka: kde bydlet? V Jestřebí bydlela Jakubova babička, která poslední roky pečovala o svého otce, Jakubova pradědečka. Ten se dožil úctyhodných 92 let a nedávno zemřel. Rodiče se rozhodli babičku vzít k sobě a pradědečkův dům věnovat mladým. Jakub s Karolínou byli nadšení: dům byl prostorný a pevný. Když babička přepisovala dům na vnuka, záhadně prohodila:
„Tvůj pradědeček byl bohatý, než začal trochu bláznit. Ale i pak pořád něco kutal, jenže ráno zapomněl, co dělal.“
„Babi, co tím myslíš?“ podivil se Jakub.
„Jákušku, prozkoumej tam všechno pořádně. Třeba najdeš poklad.“
„Ale no tak, poklad?“ zasmál se.
„Nesměj se! Před patnácti lety, když už mu paměť nesloužila, jsme našli jednu zásobu. Z ní jsme rodičům koupili byt a auto. Ale cítím, že nebyla poslední…“
Novomanželé se nastěhovali a pustili se do práce. Dali dům do pořádku, utratili všechny svatební peníze – na nábytek už nezbylo. Jakub, šikovný kutil, opravil pradědečkův starý nábytek, něco přivezli od rodičů. Žít se dalo! Pak se pustil do sklepů – byly dva: jeden pod domem, druhý pod dílnou. Ten domácí vyklidil jako první: brambory ještě nebyly vykopané, zelenina nesklizená. Minulé roky Jakub s otcem všechno uklízeli, a teď o víkendu chystali bramborovou brigádu. Matka slíbila, že přijede, tchýně s tchánem pomůžou.
Ve sklepě bylo všechno možné: desítky sklenic s marmeládou a zavařeninami!
„Karolíno, tví rodiče opravdu tolik milují nakládačky?“ ptal se Jakub.
„Kam by je dali?“ vyjekla.
„Teď vyhodím haraburdí a sklenice vrátíme. O víkendu je rozdáme rodičům,“ rozhodl se.
Sklep vyvětrali a druhý den Jakub zamířil do sklepa pod dílnou. Tam byl totální nepořádek. Vypadalo to, že tam pradědeček ani babička deset let nevkročili. Police se rozpadaly, sklenice se vysypaly, vzduch byl zatuchlý. Jakub vyhazoval odpadky, až si pod policí všiml dvou divných cihel. Když je vytáhl, objevil za nimi kovovou, rezavou schránku. Třesoucíma rukama ji otevřel… a vydechl údivem. Dolary! Deset balíčků po deseti tisících!
Vběhl do domu, zamkl dveře:
„Karolíno, koukni, co jsem našel!“
„Ááá!“ Karolína se chytila za tváře. „Kolik!“
„Babi říkala, že pradědeček byl bohatý. Asi to schoval a zapomněl,“ Jakub vzal jeden balíček. „Jsou staré, z minulého století.“
„Tyhle taky,“ Karolína prozkoumala další.
„Jen dva balíčky jsou nové, ty ostatní už nikde nevezmou,“ povzdechl si Jakub.
„Dvacet tisíc by mohlo stačit na začátek podnikání,“ zamyslel se.
„Jakube, co bys tady v Jestřebí podnikal? Vždyť jsme chtěli obchod ve městě!“ zvolala Karolína.
„A otevřeme.“
„Počkej, zjistíme, co s těmi starými dolary,“ hned usedla k notebooku. „Některé banky je berou, ale s poplatkem.“
„Ať je s poplatkem,“ přikývl Jakub.
„Jakube, jsme boháči!“ vrhla se mu kolem krku.
„Nejprve si ověřme detaily! Představ si, jak s těmi starými dolary přijdeme do banky. Co když budou chtít vysvětlení? Musíme to promyslet.“
„Promyslíme,“ ujistila ho.
„A ještě něco, Karolíno. Pokud se vše podaří, musíme se podělit s rodiči – tvými i mými. Na svatbu dali tolik peněz. A babičce taky – je to její dům. A hlavně – pradědečkovi postavíme pěkný pomník.“
„Samozřejmě, Jakube, podělíme se! A pomník postavíme,“ souhlasila Karolína.
V sobotu přijeli rodiče a babička – na bramborovou brigádu. Jakub je ale posadil ke stolu a oznámil:
„Babi říkala, že v domě může být poklad. Našli jsme dolary, ale jsou staré.“
Karolína položila balíčky na stůl. Příbuzní ztuhli, oči navrch hlavy. Jakub pokračoval:
„Co s nimi uděláme?“
„Jákušku, já ti to říkala,“ vzpamatovala se první babička. „Našli jste je – jsou vaše.“
„A vám nic nedáme?“ znepokojila se tchýně.
„Nic cizího jsme nevzali,“ uklidnila ji Karolína.
„Jsou nějaká omezení pro výměnu?“ zeptal se Jakubův otec.
„Ano, berou poplatek,“ povzdechl si syn.
„A co jste se rozhodli?“ zajímal se.
„Už jsme to zvládli, jeden balíček jsme vyměnili,“ usmál se Jakub. „Rozhodli jsme se podělit s vámi. Dali jste na svatbu tolik peněz.“
Položil před každé z rodičů a babičky jeden balíček:
„To ne,“ mávla babička rukou.”Za dva roky stál v Jestřebí malý farmářský krámek a na návsi nová lavička s pamětní deskou pro pradědečka – protože štěstí se má rozdávat, stejně jako domácí marmeláda.”