Záhada na okraji

Dobré zprávy

Jakub slavil své narozeniny. Rozhodl se je strávit s rodinou v malebném penzionu na okraji Šumavy. Po příjezdu hned vyrazil s dětmi na procházku po lesních stezkách, zatímco jeho žena Alena zůstala připravovat oslavu. Právě krájela zeleninu do salátu, když zazvonil mobil. Byl to Jakubův telefon, zapomenutý na dubovém stole. Zvonění nepřestávalo, tak Alena s povzdechem zvedla sluchátko.

„Haló?“ pronesla tiše.

Na druhé straně nastalo tísnivé ticho, než spojení náhle přerušili. Alena ztuhla, sevřela telefon v dlani a srdce jí bušilo úzkostí. V tom okamžiku se vrátil Jakub s dětmi, jejich hlasy zněly veselě, ale jeho výraz ztmavl, když spatřil telefon v její ruce.

„Co děláš s mým mobilem?“ vyjel na ni ostře a v jeho očích problesklo cosi temného.

„Někdo volal… ale mlčel,“ zašeptala Alena, cítíc, jak se jí třese hlas.

Jakub telefon vytrhl z její ruky a v jeho pohledu vzplál hněv. Co následovalo, jí sevřelo srdce strachem.

S Jakubem se Alena seznámila před patnácti lety v malé kavárně v centru Prahy, kde tehdy čepovala kávu. Ten večer byl plný smíchu a hluku, když tam Jakub přišel s kamarády. Připadal jí klidný, ale z něj vyzařovala zvláštní sebejistota, která přitahovala pohledy.

Když se skupina chystala odejít, nechali štědré spropitné. Jakub se u Aleny zdržel a potichu se zeptal:

„Dovolíte, abych vás doprovodil domů? Kdy končíte?“

„Děkuji, ale zvládnu to sama,“ odpověděla Alena, cítíc, jak jí hoří tváře.

Usmál se, rozloučil se, ale když vyšla ven, stále tam stál. Čekal na ni.

Ta náhodná schůzka byla začátkem jejich vztahu – lehkého jako jarní vánek, který ale přerostl v pevné manželství. Jakub pocházel z zámožné rodiny, která ji přijala jako vlastní. Alenino dětství však bylo stíněné: rodiče se rozvedli, když jí bylo dvanáct. Otec odešel, založil novou rodinu, a matka, zahlcená hořkostí, ji často nechávala samotnou.

Po základní škole nastoupila Alena na gastronomickou školu v Praze a pak začala pracovat v kavárně. Život s Jakubem pro ni znamenal nový svět. Ve svých sedmadvaceti už měl vysokou pozici v úspěšné IT firmě. Zaplatil jí kurzy programování a pomohl jí se do společnosti dostat.

„Jakube, je tam tak skvělé!“ radostně hlásila Alena, když ji vyzvedával po práci. „Všichni jsou tak milí, úplně jinak než v kavárně.“

Jakub jí něžně pohladil rameno.

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit. Tak co, do obchodu? Slíbila jsi že budeme mít k večeři brynzu s bylinkami.“

„Už se těším, až to uvařím!“ zasmála se Alena.

Jejich porozumění bylo téměř magické, jako by se znali odjakživa. Jediné, co jejich štěstí kalilo, byla nemožnost mít děti. Lékaři jen krčili rameny: „To je loterie.“ Ale Jakub s Alenou to nevzdali. Po letech procedur a návštěv lékařů se jim narodil syn Vojta a o dva roky později dcera Tereza.

Jakub se stal vzorným otcem a manželem, staral se o všechno finanční zajištění. Alena po narození dětí opustila práci a věnovala se rodině. Ale jednoho večera, když už děti chodily do školky, se zamyslela:

„Jakube, neměla bych jít zpátky do práce? Děti jsou ve školce, já celé dny doma…“

Jakub na ni překvapeně pohlédl.

„Aleno, vážně? Chceš běhat mezi prací, dětmi, pak ještě úkoly a kroužky? Jsi skvělá máma a manželka, to ti nestačí?“

Něžně ji objal a Alena s úsměvem přikývla:

„Asi máš pravdu.“

Uteklo šest let. Vojta s Terezou šli do školy a Alena zajišťovala rodinný klid. Nestěžovala si: před čtyřmi lety udělala řidičák a Jakub jí koupil auto. Její dny byly nabité – škola, kroužky, manželovy záležitosti. Ale když jí zavolala sestřenice Markéta s návštěvou, Alena zajásala. Markéta byla jedinou příbuznou, se kterou si udržovala blízký vztah.

„Markétko, jak jsem se po tobě stýskala!“ vykřikla Alena, objímajíc ji na nádraží.

Markéta ji prohlédla od hlavy k patě.

„Alenko, ty ses změnila… trochu ses zakulatila,“ zažertovala.

Alena se zarděla.

„Dvě děti, víš, nedělají postavu štíhlejší. Ale Jakub říká, že se mu tak líbím víc.“

„No, když to říká Jakub, kdo jsem já, abych mu odporovala?“ mrkla Markéta. „Vezmi mě domů, potřebuju kafe a teplou sprchu!“

Doma Markéta přiznala, že se s ní manžel rozvádí, protože si našel mladší.

„Věříš, že je ještě lakomec?“ plakala Markéta. „Vyhodil mě i s kufry na ulici. Mám nějaké úspory, ale co dál?“

Alena ji soucitně objala.

„Chceš, ať tě Jakub vezme do firmy? Platí tam dobře.“

Markéta radostně přikývla. Ten večer Alena Jakubovi vyprávěla o sestřiných potížích.

„To není problém,“ řekl Jakub. „Má vzdělání, něco zařídíme. Zítra promluvím s personálním.“

„Děkuji, miláčku,“ pohlédla na něj Alena něžně. „Věděla jsem, že to vyřešíš.“

Uběhlo půl roku. Markéta pracovala v Jakubově firmě, bydlela v pronájmu, ale často zůstávala u Aleny. Jednoho večera u čaje si stěžovala:

„Nerozumím dnešním mužům! Jsem chytrá, hezká, a přece nemůžu najít někoho pořádného!“

Alena se zasmála.

„Markétko, vždyť jsi čerstvě rozvedená, a už sníš o další svatbě?“

„Samozřejmě!“ zvolala Markéta. „Jsem stvořená pro lásku, ne pro samotu. Tobě se to mluví – ty máš Jakuba. Kdybych měla já takového muže, lítala bych štěstím!“

Alena přikývla, ale uvnitř cítila lehké znepokojení.

Poslední měsíce byl Jakub stále častěji v práci, dokonce i o víkendech. Firma měla velký projekt, za kterýJeho omluva o důležitém pracovním hovoru zněla jako slabá výmluva, ale Alena si nechala své pochybnosti pro sebe.

Rate article
Add a comment