V padesáti letech měl Zdeněk Malý téměř žádné šediny, ale ďábel v žebrech se u něj zabydlel pořádně. A všechno to bylo kvůli ní — Karolíně. Potkal ji náhodou, když zavítal na univerzitu na katedru, kde přednášel jeho starý kamarád. Otázka byla banalitní, ale následky osudové.
Stála u okna, hrajíc si se slunečními odlesky ve svých zlatavých vlasech. Jasně zelené oči, štíhlá postava, vyzařující život a drzost… Najednou se cítil jako mladík, ačkoliv už dávno nebyl kluk. Karolína se mu zdála ztělesněním všech snů — víla, mořská panna, nymfa. Ve skutečnosti ale byla jen sympatickou studentkou, což Zdeňkovi došlo mnohem později. V tu chvíli byl očarován.
Takovou vášeň neprožil ani se svou ženou Jitkou v jejich prvních letech. Měli za sebou třicet let manželství, dvě děti, společnou minulost, dům, vzájemné porozumění a občasné hádky. A najednou jako by to všechno z jeho hlavy zmizelo, jakmile pohlédl na Karolínu.
Ona ovšem neodmítala dvoření zavedeného nápadníka. Naopak — povzbuzovala ho. Pro ni byl šancí. Vyrostlá v skromné rodině, dostala se na vysokou školu jen zázrakem, snila o tom, že zůstane ve velkém městě. A Zdeněk jí otevíral dveře do tohoto světa.
“Vždyť je to stařec!” protahovala její spolubydlící Hanka. “Zbláznila ses? Budeš s ním žít?”
“Ještě že není žádný stařec,” mávla rukou Karolína. “Čilý, s penězi, zamilovaný po uši. Podívej, brzy se bude ženit.”
Zdeněk se zamiloval opravdově. Byl něžný, štědrý, pozorný. Ale nikdy — ani jednou — nezmínil rozvod. Karolína čekala, doufala. Její plán byl jednoduchý: Zdeňkovy děti už dávno odletěly z hnízda, žena zdravá, žijí klidně. A on měl peníze. Vše směřovalo ke svatbě. Pak ale Zdeněk začal být unavený. Ukázalo se, že tempo mladé milenky není pro zralého muže. Raději by se scházeli jednou týdně, a ještě k tomu v hotelu, zatímco zbytek času trávil doma, kde byl klid, guláš a milovaná Jitka.
Karolína začala naléhat:
“Proč se nemůžeme nastěhovat spolu? Ty přece máš ještě ten byt!”
“Tam jsou nájemníci,” zalhal. Ve skutečnosti byl byt prázdný, s Jitkou plánovali rekonstrukci. Ale milenecké hnízdečko tam mít nechtěl.
“Tak si najdi nový! Vždyť jsi chlap!”
Hádky přibývalo. Pak to prasklo.
“Jsem těhotná, Honzo,” řekla Karolína (ano, tak ho oslovovala). “Těšíš se?”
Zdeněk ztuhl. Chtěl s ní skončit — dokonce se vrátil z pracovní cesty dřív, aby to vyříkali. A teď — dítě.
“Ty jsi ale říkala, že se chráníš…”
“To není stoprocentní! A já myslela, že budeš šťastný…”
Nebyl šťastný. Byl zmatený. Ale zůstal. Dítě se narodilo — chlapec, Standa. Zdeněk pomáhal: penězi, péčí, přijížděl. Ale Karolína chtěla víc.
“Už mě nebaví být v pozadí! Buď to řekneš ženě, nebo to udělám já!”
Nestihl se rozhodnout — Karolína vzala věci do svých rukou. Za pár dní ho čekala manželka:
“Ty prý máš dítě a chystáš se ženit? Je to pravda?”
“Jituš, není to tak… Všechno vysvětlím…”
“Hned ti řeknu: rozvod nedám,” pronesla klidně, ale pevně. “Nebudu se kvůli nějaké studentce vzdávat třiceti let rodiny.”
Zdeněk cítil úlevu. Ne proto, že unikl rozvodu, ale proto, že slyšel — pořád chce jejich rodinu zachovat.
“Miluji tě, Jituško. Odpusť mi. Bylo to šílenství, nevím, co mě to popadlo…”
“Ale dítě — ten za nic nemůže,” dodala. “Vezmeme si ho. A s touhle — navždy sbohem. Tehdy ti skutečně odpustím.”
Zdeněk nevěřil svým uším. Ale manželka, jako vždy, vše spočítala. Karolína, unavená z miminka, bez pomoci, bez podpory, s radostí dala syna pryč, když jí nabídl řešení:
“Chci, aby Standa žil s námi. Můžeš se vrátit ke studiu, k životu. Zvládneme to.”
“Dobrá,” odpověděla lhostejně. “Jen ať pak nejsou žádné nároky.”
Poručnictví zařídili rychle — otec uznán, matka nenamítala. Standa se přestěhoval. Jitka se o něj starala, ale střídmě. Zdeněk doufal: čas vše změní. Už to byl rok.
A pak — jako blesk z čistého nebe.
“Podávám žádost o rozvod,” oznámila Jitka po návratu z pracovní cesty. “Potkala jsem jiného. A pochopila jsem, že šťastná jsem jen s ním.”
“Jakého jiného?”
“Jirku. Žije v jiném městě, ale stěhuje se ke mně. A ty — zůstaneš s bytem. Všechno spravedlivé.”
“Ty jsi ale říkala…”
“Tehdy jsem věřila. Ale lásku nepřikážeš. Promiň.”
Odešla. Nechala mu Standu i minulost. Pokusil se získat Karolínu zpět, ale ta se jen zasmála:
“Ty máš, co jsi chtěl, Jeníku. A já — svou svobodu. Teď si žij, jak umíš. Brzy se vdávám.”
Zůstal sám. Se synem, kterého už miloval. Bez ženy, bez milenky, ale s tichým pocitem, že tohle je možná spravedlnost.