Jsem na pokraji zoufalství! Dnes jsem se zase pohádala s maminkou, a tchyně se mnou ani nenamáhá zavolat. Máme vlastně štěstí, protože máme dvě babičky, moji a maminku manžela.
Jenže nazývat to štěstím je opravdu silné slovo, protože obě jsou vlastně jen jména – ne skutečné babičky, jak bychom si přáli. Obě žijí sotva sto metrů od mateřské školky, kam chodí náš syn. A stejně obě kategoricky odmítají ho ze školky vyzvedávat. Já bych to zvládla sama, ale končím v práci ve 21:00, takže to nemůžu stihnout. Ani manžel to pokaždé nestihne, protože pracuje na směny v továrně. Skoro každý z našeho města pracuje ve fabrice, takže pro tyhle děti udělali v mateřské školce večerní skupinu do deseti večer. Jenže za to se musí zvlášť platit, a stojí to několik set korun měsíčně, což je další rána pro náš rodinný rozpočet. A to máme babičky živé!
Maminka končí v práci v šest, a denně potřebuje projít kolem školky na cestě domů. Její osobní život je teď pro ni na prvním místě, nedávno se rozvedla s mým nevlastním tátou, chce prostě konečně žít jen pro sebe. Říká, že po práci musí odpočívat a dělat si pleťové masky, aby vypadala mladší. Každý víkend už má dopředu naplánovaný: kino, výstavu, schůzky s kamarádkami.
Mého syna si vezme k sobě jen občas, a to pouze o víkendech. Tvrdí, že jí narušuje její rutinu, že běhá po bytě, a ruší její meditaci. Maminka mi ochotně rozdává rady, jak vychovávat dítě, ale vždy striktně odmítá opravdu přiložit ruku k dílu.
Tchyně je kapitola sama pro sebe. Nikdy nepracovala, byla celý život doma, vychovala čtyři děti, všechny narozdíl od sebe každý tři roky. Manžel je její nejstarší syn. Člověk by řekl, že je ideální na hlídání vnoučete, ale ne její argument je, že ona už svoje děti vychovala, a že má spoustu domácích povinností. Prý musí vařit, uklízet, prát, večer všechny pohostit, nakrmit, a uklidit po nich, a uložit spát. Přitom její mladší synové mají osmnáct a jednadvacet, jsou dávno samostatní.
Jednou si vzala syna ze školky, ale pak se tak rozčílila, že prý nic nestihla, když ho vyzvedávala, a její chlapi přišli domů hladoví a unavení. Řekla mi, že dítě jsem si pořídila pro sebe, ne pro ni, a že se o něj mám starat sama. Ať už se prý na její pomoc nikdy nespoléháme.
Chvíli se nám dařilo, protože paní, se kterou jsem se střídala o vyzvedávání dítěte, ráda spala, takže chodila na odpolední, a já na ranní směny. Teď se to změnilo, místo ní je tam moje teta, která rozhodně nechce brát večerní služby, takže opět musíme platit za pozdní skupinu ve školce. A to už je znát na penězích. Hrozně mě rozčiluje ta jejich přetvářka, na svátky nám každá naoko opakuje, jak našeho kluka miluje, a soutěží, která mu dá lepší dárek. Ale my nepotřebujeme jejich dary, potřebujeme skutečnou pomoc.
Tak jsem dneska musela maminku prosit, aby syna vyzvedla ze školky, protože už na to nemáme peníze. Vlastně od našich rodičů nemůžeme čekat nic ani finančně, ani reálnou pomoc. Ani tchyně nám s penězi nepomůže, tvrdí, že její muži tolik snědí, že všechno padne na jídlo. Nedovedu si představit, jak z téhle pasti ven. Všechny peníze, které spolu s manželem vyděláme, jdou na jídlo, oblečení a domácnost, a stejně ještě platíme dvojnásobek za školku. Jak vlastně docílit toho, aby nám obě babičky opravdu pomohly a nedávaly nám jen zbytečné dárky místo skutečné pomoci?