Jsem v takovém vzteku, že ani nevím, kde začít! Dneska jsem se opět pohádal s mámou, a tchyně už dokonce ani nezvedne telefon, když jí volám. Přitom máme v rodině dvě babičky moji a tchyni.
Ale říkat, že jsme šťastlivci, je dost nadsazené, protože se to týká spíš pouhých jmen než skutečných babiček. Obě bydlí sotva sto metrů od mateřské školky našeho syna a obě s naprostou jistotou odmítly ho někdy z té školky vyzvednout. Rád bych to udělal sám, ale končím v práci až ve 21:00 to už je dávno po zavírací době. Ani manžel to nestíhá pokaždé, protože je zaměstnán v továrně na směny. V našem městě v Brně skoro každý pracuje v továrně, takže pro děti, jejichž rodiče končí pozdě, otevřeli zvláštní třídu, kde může dítě zůstat do 22 hodin. Jenže za to se platí navíc a vlastně to není žádná maličkost, částka je to značná a rodinný rozpočet to citelně zasáhne. A to máme obě babičky živé!
Moje máma končí v práci v 18:00 a každý den, když jde domů, míjí školku, kde je náš syn. Teď je pro ni ale osobní život na prvním místě. Nedávno se rozvedla s mým nevlastním otcem, chce žít hlavně pro sebe, relaxovat, dělá si obličejové masky, aby vypadala mladší, než skutečně je. Na víkend má vždy naplánovanou nějakou zábavu kino, výstavy nebo setkávání s kamarádkami.
Syna si vezme jen výjimečně, a to pouze o víkendech. Tvrdí, že jí jeho přítomnost rozbíjí rutinu, že běhá po bytě, ruší její meditaci. Ráda mi radí, jak bych měl syna vychovávat, ale pomoc při tom odmítá.
Tchyně je úplně jiná kapitola. Nikdy nepracovala, celý život byla doma. Má čtyři děti, mezi nimi věkový rozdíl maximálně tři roky. Můj manžel je nejstarší. Logicky by mohla pomáhat nejvíc, ale ne tvrdí, že už si svoje s dětmi odbyla. Prý má doma spoustu práce, vaření, úklid, praní, přijde její muž z práce, musí nachystat jídlo, pak znovu uklidit, nakonec všechny uložit ke spánku. Přitom její mladší synové, jeden už má osmnáct, druhý dvacet jedna, jsou dospělí chlapi a mohou se o sebe postarat sami.
Jednou si tchyně syna vzala k sobě, a byla tak rozčilená, že neměla čas vůbec na nic jiného, než ho vyzvednout. Pánové její přišli unavení a hladoví z práce to mi pak řekla, že jsem dítě porodil pro sebe, ne pro ni, tak ho mám vyzvedávat sám. V podstatě nám dala jasně najevo, že na její pomoc už nemáme počítat.
Chvíli se to dařilo, protože manželka měla ráda dlouhé spaní, chodila na odpolední směny, takže já ráno, ona odpoledne. Později nastoupila jiná paní, ale ta v žádném případě nechce zůstávat na večerní třídu, takže jsme opět nuceni platit za večerní školku. Tohle je pro rozpočet zásadní rána. Je mi vážně líto, jak jsou naše babičky pokrytecké na svátky se předhánějí, jak malého milují, které z nich mu daly lepší dárek. Jenže nám nejde o jejich dárky, ale o skutečnou pomoc.
Dnes jsem tedy musel volat mámě a doslova ji prosit, aby alespoň jednou syna ze školky vyzvedla, protože už nemáme na rozšířenou třídu peníze. Od rodičů nemůžeme čekat žádnou podporu ani finanční, ani morální a už vůbec ne praktickou. Tchyně nám odmítá pomoct s penězi, prý celý plat padne na jídlo a chlapi jsou neustále hladoví. Vážně nevím, jak z téhle situace ven. Co s manželkou vyděláváme, padá na jídlo, oblečení a domácnost, a teď ještě dvojnásobně platíme školku. Pořád si lámu hlavu, jak přesvědčit naše babičky, že místo dárků nám pomohou opravdově, když jde o vnuka.
Dnešní den mě naučil jedno: spoléhání se na rodinu nefunguje vždycky, a člověk se musí připravit na to, že bude odkázán hlavně sám na sebe.