Už žádná chata nebude!
Jana sotva strčila klíč do zámku, když hned pochopila – něco je špatně. Byt nebyl prázdný. Z kuchyně se ozývaly hlasy. Jeden mužský, druhý ženský, starší. Tchyně přišla na návštěvu. Jana se ušklíbla. Jejich vztah byl napjatý – sice zdvořilý, ale s neustálými výčitkami a kázáními. Jana se jí teď nechtěla potkat. Rozhodla se vyklidit pole, zajít do obchodu – ať si tam sedí, než odejde.
Ale jakmile udělala krok do předsíně, zamrzla. Slyšela hovor manžela s matkou. Něco v jejich tónu ji znervóznilo. Zaposlouchala se – a to, co zaslechla, ji ochromilo.
„Nic, brzy se Jana nechá přesvědčit o té chatě,“ klidně říkal Dano.
„Hlavně ať ji sepíšou na tebe,“ dodala tchyně. Jana mimoděk zvedla obočí. To myslí vážně?
„Nevím, jak ji přesvědčit, ale vymyslím to. A když ne, stejně to koupíme v manželství, půl na půl. Ale její byt by při rozvodu zůstal jí – to není fér. Už dva roky bydlíme u mě, já bych taky něco měl dostat.“
Janě přeběhl mráz po zádech. Jaký rozvod?..
„Samozřejmě, přesně tak to vidím. Pak s Markétkou můžete mít něco většího. Jak to s ní vlastně máš?“
Kdo je zas ta Markétka?..
„No, v pohodě. Samozřejmě chce, abych se co nejdřív rozvedl, ale říkám jí – musíme počkat. Až koupíme chatu, hned to sepíšu. Janě řeknu, že peníze na mém účtu jsou bezpečnější, přesvědčím ji, ať všechno převede sem. Vždyť je tak důvěřivá.“
Jana se chytila zdi. V uších jí zvonilo. Před očima jí proběhlo všechno – od prvního setkání po nedávnou návštěvu realitky, kde chtěla udělat „překvapení“ – začít s prodejem svého bytu, aby koupili chatu. Dort, který cestou koupila, pořád ležel v paklíku.
Máma měla pravdu. Neprodávat. Byt je její záchrana.
Jana tiše prošla do ložnice. Vytáhla kufr a začala do něj skládat věci. O chvíli později se ve dveřích objevil Dano.
„Jano? Už jsi tady? Co to děláš?“
„Co dělám?“ její hlas se třásl. „Můj byt sis chtěl přivlastnit, že? Aby to bylo na tebe?“ Fakt dobrý! A rekonstrukci jsem platila ze svého – mám všechny elektronické účtenky! A všechno, co jsme koupili společně, půjde půl na půl. Má dávačka skončila.“
Tchyně, sotva zaslechla její tón, rychle zmizela. Dano začal vykrucovat, koktat, všechno popírat. Ale bylo pozdě.
A v tu chvíli si Jana vybavila všechno od začátku.
Když jí bylo dvacet, rodiče jí dali dárek – garsonku. „To je tvá jistota,“ říkala máma. „Neprodávej ji. Ať máš kam se vždycky vrátit.“ Tehdy jí to připadalo přehnané, ale teď… Teď každé slovo znělo jako proroctví.
S Danem se seznámila rok po škole. Zamilovala se. Začali spolu žít. Trval na tom, aby se přestěhovala k němu – „muž má být tím, kdo ženu uvádí do svého domova.“ Jana svůj byt pronajala a peníze dělila: část na společné výdaje, část na spoření.
Pak přišla svatba. Peníze od hostů šly na rekonstrukci Danova bytu. Máma z**”A když pak vstoupila do své garsonky, konečně se jí ulevilo, protože věděla, že právě tady začíná znovu.”**