„A zabalíte nám to jídlo s sebou?“ — návštěva, na kterou nikdy nezapomenu
Někdy se v životě stanou setkání, po kterých dlouho přemýšlíš, jestli to byl žert, nebo skutečnost. Takový byl i nedávný návštěva rodiny kolegy mého manžela — okamžik, který mi dodnes běhá mráz po zádech a který mě utvrdil v tom, že si „skoro neznámé, ale hodné lidi“ už do bytu nikdy nepustím.
Bydlíme s manželem v Plzni. Jsem domácí typ, máme útulný byt, sice menší, ale s duší. Máme jednu dceru — Aničku, a to nám bohatě stačí, aby byl každý den pořádně živý. Manžel je společenský, pracuje v projektovém týmu a často vypráví historky z práce — kdo co řekl, jak si utahovali, kdo koho zaskočil. Nejčastěji v nich figuroval Vojta — legrační, akční, zdánlivě spolehlivý chlapík. Když je potřeba, pomůže, zastoupí kolegu, zastane práci za dva. Zkrátka, manžel na něj nedal dopustit. Takže když jednou zmínil, že by Vojta s rodinou rádi zašli na návštěvu, neodmítla jsem. I když mě to překvapilo — předtím jsme se moc nevídali.
A pak jednoho večera stáli před našimi dveřmi — Vojta, jeho žena Jana a jejich mladší dcera. Holčička byla skoro stejně stará jako naše Anička, tak jsem se těšila, že si spolu pohrají. Zpočátku to vypadalo nadějně. Jana se zdála milá, usměvavá, příjemná žena… dokud neotevřela pusu. A když promluvila, tématem byly výhradně děti, děti, děti. Mají tři, a jestli věřit jejím slovům, celý svět jim něco dluží: stát by měl vyplácet vyšší přídavky, zaměstnavatelé poskytovat volno na počkání a prarodiče hlídat vnoučata od svítání do soumraku.
Poslouchala jsem, přikyvovala, ale uvnitř mi to vřelo. Málem jsem se zeptala: „A když jste si pořizovali tři děti, mysleli jste, že za vás všechno udělá někdo jiný?“ My s manželem máme jedno dítě a dobře víme, kolik to stojí — peněz, energie, nervů. Proto jsme se zatím rozhodli, že víc nechceme. A oni mají tři. A všichni jsou viníci kromě nich: ekonomika, radnice, babičky, škola… Jen ne ti, kdo se rozhodli rodinu rozšířit.
Držela jsem jazyk za zuby. Nemám ráda konflikty ve vlastním domě. Navíc si děti poklidně hrály a manželovi bylo zřejmě příjemné, že ten večer zorganizoval. Já, jako správná hospodyně, jsem se připravila — upekla kuře, udělala pár salátů, teplé jídlo, dokonce domácí koláč. Prostřela jsem stůl, vítala je s úsměvem. I když jsem víc poslouchala než jedla. Hosté taky moc nebaštili, a tak jsem si pomyslela: možná se stydí?
Jak jsem se mýlila…
Když se večeře chýlila ke konci a já si v duchu libovala, že zbylo dost jídla — aspoň nebudu muset zítra vařit — Jana poklidně zapila sousto džusem a oslovila mě:
„A zabalíte nám to jídlo s sebou? To kuře a saláty… My jsme schválně moc nejedli, chtěli jsme si to vzít domů. O víkendu se nám nechce vařit.“
Na vteřinu v místnosti zavládlo ticho. Zůstala jsem jako opařená. Nemohla jsem uvěřit, že to řekla nahlas. Bez studu. Bez předmluvy. Bez legrace. Opravdu čekala, že od nás odejde s taškami plnými jídla!
Nikdy jsem nikomu nic nabalit nedala — u nás se to prostě nedělá. Co je na stole, je pro hosty. Ale aby si host sám řekl o doggy bag? A ještě s výrazem, jako by to byla úplná samozřejmost?
Podívala jsem se na manžela. Sklopil oči. Chápal, že je to trapné. Namáhavě jsem se usmála a vypravila ze sebe:
„Zabalit? No… nemám dózy, maximálně do sáčků…“
Jana nadšeně přikývla. Vojta decentně mlčel. Zbytky večeře jsem naskládala do dvou igelitek a podala jim. A celou tu dobu mi v hlavě znělo jen jedno slovo: nikdy víc…
Když odešli, manžel řekl:
„No, možná je to jejím zvykem… Tři děti, málo času…“
A já jsem se jen hořce pousmála:
„Víš co? Je mi jedno, na co je kdo zvyklý. Na takové hosty já zvyklá nebudu.“
Od toho večera jsou dveře našeho bytu zavřené před těmi, kdo přicházejí s prázdnýma rukama, ale velkými očekáváními. A hlavně před těmi, kdo považují mou kuchyni za bezplatnou jídelnu.
