Hej, tak poslouchej, tohle je příběh, na který jsem nikdy nezapomněla. Občas se stávají věci, u kterých pak člověk neví, jestli se mu to jen nezdálo, nebo to bylo doopravdy. No a přesně takový moment byl, když k nám domů přišla na návštěvu rodina mého muže z práce. Od té doby, kdykoliv na to vzpomenu, mám takový divný lítostivý pocit a rozhodnutí – UŽ NIKDY nezvat “dobré známé, ale vlastně skoro cizí lidi” k nám domů.
Bydlíme s manželem v Brně. Jsem takový domácí typ, máme hezký byt, sice malý, ale útulný. Máme jednu holčičku, Elišku, a to nám bohatě stačí, aby každý den byl pořádně nabitý. Manžel je společenský, pracuje v projektovém týmu a často vypráví historky z práce – kdo co řekl, jak si dělali legraci, kdo koho zaskakoval. Často v těch příbězích vyskakoval jméno Jakub – prý veselý, aktivní, spolehlivý chlapík. Pomůže, když je třeba, zastoupí tě, zaskočí za kolegu. Zkrátka – manžel měl him rád. Takže když jednou zmínil, že Jakub s rodinou by se k nám chtěli někdy stavit, nebránila jsem se. I když jsem byla trochu překvapená – předtím jsme se moc nevídali.
A pak jednou večer prostě stáli před našimi dveřmi – Jakub, jeho žena Monika a jejich mladší dcera. Holčička byla skoro stejně stará jako naše Eliška, tak jsem se těšila, že si budou hrát. Zpočátku to vypadalo dobře. Monika mi přišla milá, usměvavá, příjemná… dokud nezačala mluvit. A mluvila jen o jedné věci: děti, děti, děti. Mají tři, a podle jejích slov jim celý svět něco dluží: stát by měl platit víc, zaměstnavatelé by měli dávat výhody na požádání a prarodiče by měli od rána do večera hlídat vnoučata.
Poslouchala jsem, přikyvovala, ale uvnitř jsem jen vřela. Málo mi bylo říct: “A když jste se rozhodli mít tři děti, napadlo vás, že si je vlastně musíte taky sami zaplatit a postarat se?” My s mužem máme jedno dítě a víme, kolik to stojí – penoze, energie, času. Proto jsme zatím rozhodli, že nám to stačí. Ale oni mají tři… a viní všechno a všechny kolem: ekonomiku, radnici, babičky, školu… Jen ne sebe, kdo se rozhodl mít tolik dětí.
Neřekla jsem nic. Nechtěla jsem si doma děrat scény. Navíc si holky hezky hrály a manžel vypadal spokojeně, že tu návštěvu zorganizoval. Já, jako správná hospodyňka, jsem se připravila – upekla kuře, udělala pár salátů, teplé jídlo, dokonce domácí koláč. Prostřela jsem stůl, vítala jsem je s úsměvem. I když jsem spíš jen poslouchala, než jedla. Hosté taky nějak moc nejedli, a já si říkala – možná se stydí?
Jak jsem se mýlila…
Když se večeře chýlila ke konci a já si v duchu libovala, že zbylo dost jídla – aspoň zítra nebudu muset vařit – Monika si v klidu odfrkla kompot a povídá:
“Tak to nám zabalíte s sebou, že? To kuře a saláty… My jsme schválně moc specielně nejedli, abychom si to vzali domů. O víkendu se nám nechce vařit.”
Na vteřinu nastalo ticho. Zůstala jsem stát jako opařená. Nemohla jsem uvěřit, že to řekla nahlas. Bez ostychu. Bez předchozího naznačení. Bez legrace. Vážně čekala, že odejdou s taškama plnýma jídla!
Nikdy předtím jsem nikomu nic nedávala s sebou – u nás to prostě není zvykem. Co máš doma, to nabídneš hostům. Ale aby si host sám řekl, že si chce vzít jídlo domů? A ještě s takovým výrazem, jako by to bylo naprosto normální?
Podívala jsem se na manžela. On sklopil oči. Chápal, jak trapná situace to je. Napjala jsem úsměv a vypravila ze sebe:
“Zabalit? No… nemám tu dózy, maximálně tak do sáčku…”
Monika nadšeně přikývla. Jakub decentně mlčel. Sebrala jsem zbytky do dvou igelítek, podala jim to. A celou dobu jsem si v hlavě opakovala jedinou myšlenku: UŽ NIKDY…
Když odešli, manžel povídá:
“No, možná je to její zvyk… Tři děti, málo času…”
A já jsem jen hořce odsekla:
“Víš co, je mi ústně jedno, na co je kdo zvyklý. Já na takový hosty – ZVYKNOUT SI NECHCI.”
Od toho večera jsou dveře mého domu zavřené pro ty, co přicházejí s prázdnýma rukama, ale s velkým očekáváním. A hlavně – pro ty, co považují mou kuchyni za bezplatnou jídelnu.