Za tři měsíce budu mít svatbu se svým snoubencem Nikolajem.

Se svým snoubencem Adamem se máme vzít za tři měsíce.
Moje rodina žije svatbami, které jsou prostéobřad, jídlo, hudba, tanec a tím to končí.
Ale Adamova rodina má zvláštní tradici: na svatbě musí nevěsta pronést přípitek, ve kterém poděkuje rodičům ženicha a předá jim symbolický dárek za to, že ji přijali do rodiny.
Jen nevěsta.
Nikoli ženich.
Když mi to jeho maminka, paní Nováková, sdělila, myslela jsem, že si dělá legraci a že se její slova rozsypou jako cukr.
Vysvětlila, že takto to mají Novákovi po generacenevěsta děkuje rodičům ženicha, že otevřeli dveře do rodiny.
Pro mě to znělo jak zkouška přijímání.
Navrhla jsem, že bychom raději oba pronesli přípitek a poděkovali oběma rodinám.
Odpověděla s poloúsměvem, že to už je taková moderní vymoženost, co u nich nemá místo.
Adam si nejprve nad tím mávl rukou, spíše doma roztržitě.
Ale na další rodinné večeři jeho otec prohlásil, že u nich se věci dělají s úctou k tradicím.
A jeho maminka dodala, že si nepřejí snachu, která přijde a mění vše, co je známé.
To slovo přejí si mě podivně píchlo.
Připadala jsem si jako nějaká volná pozice do firmy, kde se vybírá podle protokolu.
Když jsme došli domů, seděla jsem s Adamem a povídala s ním o tom.
Řekla jsem mu, že odmítám jen tu představu, aby přípitek byl jednostranný, aby se klaním pouze já, a on ne.
Odpověděl, že jde jen o gesto.
Zeptala jsem se, proč gesto není vzájemné.
Nevěděl, co říct.
Jen prohodil, že nechce mít trable s rodiči.
Tak jsem přišla s jiným nápadem.
Navrhla jsem společný přípitek, kde poděkujeme oběma rodinám a darujeme oba páry rodičů.
Mně ta myšlenka přišla hezčí, plná vůně lipového čaje.
Jakmile jsme to navrhli, paní Nováková ztuhla.
Řekla, že to rozmazává tradici jako inkoust ve vodě.
Pan Novák doplnil, že když začnu takhle, nakonec budu chtít vše určovat.
Najednou mi bylo jasné, že nejde vůbec o přípitek, ale o území.
Abych nenechala situaci vystoupat do výše kopce Říp, nabídla jsem, že to udělám v soukromí před svatbou.
Ale paní Nováková odmítla.
Trvala na tom, že musí být vše před všemi, aby jasně zněla úcta jako zvon z kostela.
A tehdy ve mně začal hořet pocitrespektuji lidi, ale odmítám ponižující gesta.
Adam mě poprosil, ať to udělám kvůli klidu, protože takhle to chodí v jeho rodné malé vesničce u Benešova.
A já mu řekla něco, co bych nikdy nečekala, že vyslovím před svatbou:
Pokud musí být klid vykoupený tím, že vždy ustoupím jánení to klid.
Je to ovládání.
Adam teď stojí někde mezi mnou a svojí rodinou, jako by byl v tichém lese.
Moje maminka mi šeptá, abych nezačínala manželství konfliktem se svými budoucími tchány.
Nejlepší kamarádka Vendula říká, že pokud ustoupím teď, budu ustupovat i jindy, u horších věcí.
A budoucí tchán i tchyně už šíří po zbytku rodiny, že jsem konfliktní a neuctivá.
Pro mě jsou věci jasné.
Děkovat mohu, ano.
Ale pravidla, podle kterých se skláním pouze já, protože jsem nevěsta, nemohu přijmout.
A upřímně
nevím, jestli je špatné, že odmítám tuto tradici následovat tak, jak oni chtějí.

Rate article
Add a comment