Za poslední dva měsíce mi opakovaně volala širší rodina mé babičky – žádali mě, abych se postarala o starou paní.

Dobré zprávy

Moje babička byla v mnoha ohledech opravdu nepříjemná osoba.

Rodiče se rozešli, když jsem byl hodně malý, prakticky si táty vůbec nepamatuji. S mámou jsme se přestěhovali k babičce do jejího bytu v Brně, bylo mi tehdy pět let, a od té doby nás vychovávala právě ona.

Babička byla tvrdé povahy. Základní požadavky na mě byly poslušnost a pracovitost, navíc bez jakékoliv pochvaly či laskavosti. V paměti nemám jedinou hezkou vzpomínku na babičku.

Zatímco ostatní hovoří o dětství s lítostí, já nemám vůbec chuť vzpomínat. Vlastně ani není na co. Máma mi nikdy nepomáhala. Nebylo kam utéct devadesátá léta, všechno bylo jiné. Jediné, o čem jsem mohl snít, byly peníze a práce. Musel jsem se smířit. Babička ovládala celý náš život mě i mámu aby vše bylo podle ní.

Tak jsme prostě žili. Na veřejnosti jsme hráli komedii, tvářili se, že jsme šťastná rodina.

Když jsem byl v páté třídě na základce, mámě se začalo dařit lépe v osobním životě. Seznámila se s mužem a odešla k němu do Olomouce. Po roce si mě také vzali k sobě. Nevlastní otec mě neměl moc rád, ale nijak mi neubližoval. Ve srovnání s babiččinými rozmary mi připadal život s ním jako výhra.

Babička jejich vztah neschvalovala, máma si ale užívala, že nemusí žít pod jednou střechou s despotkou v sukni. Od té doby spolu babička s mámou vůbec nevěděly.

Babičku občas volám.

Jednou za měsíc jí zavolám, ale potřebuju se na to psychicky připravit. Mluvíme jen krátce o bezvýznamných věcech. Abych zabránil každé možné kritice nebo vypuštění negativity, vyprávím jí jen o dobrých novinkách, vyměňujeme si pár zpráv. Každé půlroční narozeniny a svátek ji navštívím s květinou a dortem z cukrárny, stačí mi na to půl hodiny. To je celé naše kontaktování.

Teď mám vlastní rodinu milovanou ženu, malého syna a blízké příbuzné. Nedávno jsme s manželkou koupili byt na hypotéku v Pardubicích. Loni slavila babička osmdesátku.

Dříve byla energická, zvládala domácnost sama. V poslední době to však babičce vůbec nejde.

Většinu času je uzavřená doma, nevychází, nevaří. Jen leží, občas se přesune po bytě. Nedávno onemocněla, pomáhali jí sousedé se vším. Babička už potřebuje péči.

Má spoustu vzdálených příbuzných, kteří mě teď neustále bombardují telefonáty s výčitkami! Nemohou zastihnout mou mámu, ta žije s manželem v zahraničí. A tak mají pocit, že musím vše vyřešit já.

Vím, jaký je to návrat do starého pekla. Ano, babička mě vychovala, starala se, učila mě. Nějak cítím, že je na řadě zadlužený vděk. Ale nemám chuť to splácet! Za celé dětství mi nedala lásku. Dokázal jsem se od jejího chování a postojů oprostit, dokonce jí odpustit, ale opravdu jí nedokážu milovat. Přesto cítím vinu vím, že bych měl pomoci staré paní.

Dobrou volbou by bylo najmout pečovatelku, ale finance mi to nedovolují. Mám malého syna, hypotéku, syn je často nemocný.

Co mám dělat?

Musí vnouče pečovat o babičku, i když o dědictví nestojí? Má právo odmítnout? Nepřeji si to dědictví, ani další starosti

Můj závěr je jediný rodina se nedá vybrat, ale můžeme se rozhodnout, jakou péči a vztah nabízíme. Odpovědnost vůči sobě a své rodině musí být vždy na prvním místě.

Rate article
Add a comment