Za poslední dva měsíce mi neustále volala rozšířená rodina mé babičky a žádali mě, abych se postaral o starou paní.

Dobré zprávy

Víš, babička byla opravdu komplikovaná ženská v některých věcech až moc tvrdá a někdy fakt nesnesitelná.

Moji rodiče se rozvedli brzo, byla jsem maličká, vůbec si tátu nepamatuju. S mamkou jsme se přestěhovaly k babičce, když mi bylo pět, a celý dětství jsem byla vlastně jen pod jejím dohledem.

Babička měla náročnou povahu. Hlavní bylo, abych poslouchala a makala. Moc dobrých vzpomínek na ni nemám.

Když někdo lituje dětství, já ho ani nechci vyvolávat v hlavě. Nemám na co vzpomínat. Mamka mi samozřejmě taky moc nepomáhala. Nebylo kam utéct devadesátky. Mohla jsem jen snít o penězích a práci, nic víc, prostě jsem se musela spokojit s tím, co bylo. Babička nám pořád komandovala mně a mamce. Všechno muselo být podle ní.

Tak jsme prostě žily. Na venek jsme samozřejmě předstíraly, že je všechno v pohodě.

Přišli jsme na pátou třídu mamin život se začal lepšit. Nějaký chlap se do ní zamiloval a vzal ji k sobě. Rok na to mě mamka přibrala taky. Ten její nový manžel mě nemusel, ale nijak špatně se ke mně nechoval. Po babičce a jejích věčných hádkách bylo soužití s ním úplný ráj.

Babička tu jejich novou rodinu nesnášela, mamka si vychutnávala, že může žít bez tyrana v sukni. Od té doby spolu už vůbec nekomunikujou.

Občas babičce volám.

Každý měsíc jí zavolám, ale vždycky mi to zabere dlouhou přípravu. Mluvím stručně, úplně o ničem. Snažím se držet raději u pozitivních zpráv, vyměníme si pár nicneříkajících vět, obecné fráze. Jednou za půl roku, když má narozeniny nebo svátek, se stavím s kyticí a dortem. Půl hodiny mi stačí a zase pryč. Takhle spolu komunikujeme.

Teď mám život v pohodě milujícího chlapa, malýho prcka, rodinu blízko. Nedávno jsme se s manželem rozhodli, že koupíme byt na hypotéku v jiném městě. Loni babička oslavila osmdesátku.

Dřív byla samostatná a zvládala dům i zahrádku, teď už to moc nejde.

Je čím dál víc uzavřená sotva vyjde ven, o vaření už nemůže být řeč. Leží, pohybuje jakž takž po bytě. Nedávno se rozstonala sousedi jí pomáhají se vším. Situace je taková, že babička potřebuje péči.

Má spoustu příbuzných, kteří mi teď pořád vyčítají, že se o ni nestarám! Nemůžou se spojit s mamkou ta je s manželem někde v zahraničí. Takže si myslí, že to mám na krku já.

Ale já vím, jaký peklo to bude. Jo, ona mě vychovala, starala se, učila mě. A teď je nav řada na mně, abych jí to vrátila. Ale mě se do toho prostě nechce! Celé dětství mě nemilovala. Naučila jsem se pustit tu hořkost z jejího chování, ale nezvládnu ji fakt odpustit! Navíc, mám výčitky, chápu, že bych jí měla pomoct.

Ideálně bych jí našla pečovatelku, ale na to prostě nemám. Dítě, hypotéka, navíc kluk často nemocný.

Co s tím mám dělat?

Musí vnučka povinně pečovat o starou babičku, nebo na to má právo říct ne zvlášť když ani nečeká dědictví? Vlastně nechce ani takovou babičku, ani žádné dědictvíNakonec jsem se jedno ráno vzbudila s tím, že nemám chuť pokračovat ve výčitkách. S telefonem v ruce jsem zavolala na sociální služby a domluvila setkání ohledně možnosti domácí péče. Když jsem babičce přišla říct, že jí někdo bude pravidelně pomáhat, krátce na mě pohlédla jako by chtěla něco říct, ale napětí mezi námi už nebylo. Jen chvíle ticha.

Děkuju, zašeptala nakonec tiše, jako by tím potvrdila, že je dobře, že už nemusíme hrát žádné role. A já, poprvé za dlouhý čas, v sobě ucítila klid.

Zvenku dům voněl šeříkem. Šla jsem domů ke svému synovi a manželovi a pocítila úlevu že i když každá generace má své rány, nemusíme je dál přenášet. Neříkám, že babičku miluju nebo že její dny budou plné radosti, ale vím jistě, že jsem udělala to, co pro mě bylo správné.

A to stačí.

Rate article
Add a comment