Vstříc novému životu
Mami, prosím tě, jak dlouho ještě budeme hnít v tomhle zapadákově? My nejsme ani v okresním městě, my jsme v okresu okresu! spustila svou oblíbenou písničku dcera, když se vrátila z kavárny.
Markétko, už jsem ti to stokrát říkala: tady máme domov, tady jsou naše kořeny. Nikam nepojedu.
Maminka ležela na gauči, nohy měla opřené o polštář a tuhle polohu označovala za Lenin-gymnasta.
Pořád jenom kořeny a kořeny Mami, za deset let ti ty listy zvadnou a najde se další mandelinka, kterou mi zas představíš jako nového tátu.
Po těchto jízlivých slovech vstala maminka a postavila se před zrcadlo ve skříni.
Ale moje nať je pořád v pohodě, co to zas plácáš
Právě že teď je ještě dobrá, ale za chvíli repa, dýně, nebo batáty, vyber si podle chuti, kuchařko.
Dcerko, jestli tolik toužíš, tak si přestěhuj sama. Už dva roky jsi plnoletá, v rámci zákona můžeš cokoli. Na co mě tu potřebuješ?
Kvůli svědomí, mami. Když půjdu za lepším, kdo se tu o tebe postará?
Pojištění, fixní plat, internet a v případě potřeby i nějakej ten mandelinka se najde, sama jsi to říkala. Tobě je stěhování jednoduchý, jsi mladá, moderní, svět chápeš a puberťáci ti zatím nelezou na nervy. Já už mám Valhalu na dohled.
Vidíš! Tvoje vtipy jsou jak od mých kámošů, a přitom ti je sotva čtyřicet
A proč to vůbec říkáš nahlas? Abych měla špatnou náladu?
Když to přepočítáš na kočičí roky, je ti pět! opravila se rychle dcera.
Odpouštím ti.
Mami, dokud je čas, pojďme naskočit na vlak a zmizet odsud. Nic nám tady nedrží.
Před měsícem jsem docílila toho, aby naše příjmení bylo správně napsáno na složence za plyn, a máme vazbu na naši polikliniku, uvedla maminka poslední argumenty.
Pojištění přijmou všude, dům nemusíme prodávat. Kdyby to nevyšlo, aspoň se bude kam vrátit. Přivedu tě do společnosti a ukážu ti, jak se žije ve velkém světě.
Taky mi doktor na sonu říkal, že klid mi nikdy nedopřeješ. Myslela jsem, že si dělá srandu. Ne nadarmo vyhrál třetí místo v Československo má talent. Dobře, pojedeme, ale když to nepůjde, slib mi, že mě necháš vrátit bez scén.
Slibuju!
Tohle mi u tvého narození v matrice slíbil i spoluautor tvého vzniku a měli jste stejný Rh faktor.
***
Markéta a maminka to nevzaly přes krajské město, rovnou zamířily dobýt Prahu. Vzaly veškeré úspory za poslední tři roky, rozmáchnutě si pronajaly malou garsonku na okraji Prahy mezi tržnicí a autobusákem a zaplatily nájem na čtyři měsíce dopředu. Peníze zmizely dřív, než začaly pořádně utrácet.
Markéta byla klidná a plná energie. Bez zbytečného vybalování a zabydlování se okamžitě vrhla do víru města umění, společnosti i nočního života. Rychle se dostala mezi lidi, během pár dní znala všechny populární podniky, mluvila a oblékala se přesně jako místní, jako by se z kmene zapadlých vesničanů zázrakem přenesla rovnou z pražského povětří a špetky snobství.
Maminka trávila dny mezi ranním uklidňovákem a večerním práškem na spaní. První den, i přes Markétino přemlouvání, aby šly ven, se pustila do hledání práce. Praha nabízela pracovní místa za platy, které k sobě nepatřily, a u každého byl nějaký háček. Po krátké kalkulaci si maminka i bez věšteckého ultrazvuku spočítala: vydržíme tu tak půl roku, víc ne.
Bez ohledu na progresivní rady dcery se držela zajetých kolejí nastoupila jako kuchařka do soukromé školy a večer myla nádobí v kavárně v domě.
Mami, ty jsi zase u plotny celý dny! Jako by ses ani neodstěhovala. Nepoznáváš vůbec kouzlo velkoměsta. Mohla ses něčím rekvalifikovat. Designérka, sommeliérka, v nejhorším browistka. Vozila by ses tramvají do práce, pila kafe a žila městem.
Markétko, mně se teď nic učit nechce. Však já se zařídím, neboj se o mě. Tys přece chtěla být soběstačná.
Markéta si povzdechla nad neschopností své matky držet krok s dobou a zařizovala se po svém. Zabydlela se v kavárně, kde platili za ni kamarádi z Moravy, usazovala se i duševně hledala v Praze ty správné duchovní a esoterické vazby, jak jí radil nějaký bloger. Taky si budovala sítě ve skupinkách, kde se stále mluvilo o úspěchu a penězích. Markéta ale zatím nehledala práci ani vážné vztahy. Ona a město si na sebe museli nejdřív zvyknout.
Po čtyřech měsících maminka zaplatila další nájem už z vlastního platu, ukončila práci myčky a začala vařit pro další pobočku školy. Markéta zatím stihla vystřídat několik kurzů, šla na konkurs do rádia, hrála komparz ve studentském filmu (platili těstovinami s gulášem) a chvíli se vodila s duem muzikantů jeden se ukázal jako pořádný osel a druhý byl otcem pěti koťat, ovšem o vztahu nechtěl slyšet.
***
Mami, chceš dnes něco podniknout? Objednáme pizzu a pustíme film? Já jsem úplně grogy, nikam se mi nechce, zívala Markéta v gymnastické Leninově póze, zatímco maminka upravovala účes před zrcadlem.
Objednej, převodu ti peníze na účet. Mně nic nechystej, stejně asi večer přijdu už najedená.
Odkud přijdeš? podivila se dcera a zírala mamince do zad.
Pozvali mě na večeři. Maminka se vesele zakřenila do zrcadla jak školáčka.
Kdo? Markéta se ani trochu neradovala.
Ve škole byla inspekce, pekla jsem jim sekanou, tu co máš ráda. A vedoucí komise mě pozval k sobě na večeři, prý ať poznám šéfkuchaře. Nejdřív jsem to brala jako vtip šéfkuchař ve škole! Pak jsme si dali kafe, jak jsi mi radila No a dneska jdu k němu na večeři.
Ty ses snad zbláznila! Ke komu cizímu domů? Na večeři?
A proč ne?
Vážně tě nenapadlo, že mu nejde jenom o jídlo?
Markéto Je mi čtyřicet a nejsem vdaná. Jemu pětačtyřicet, je hezký, chytrý a svobodný. Upřímně, budu ráda, ať už od něj chci cokoli.
Ty mluvíš, jakoby sis nemohla vybírat! Jako ve staré vsi!
Nechápu tě Vždyť ty jsi mě sama přemluvila, ať začnu žít, ne jen přežívat.
Markéta náhle cítila, že se s mámou role úplně prohodily, a to už bylo moc. Na převod poslaných peněz objednala největší pizzu široko daleko a celou noc to řešila žranicí z nudy. Sebemrskačství skončilo až po půlnoci, kdy se máma vrátila domů. Ani nerozsvítila v předsíni svítila radostí.
Tak co? mračila se Markéta.
Je to dobrý brouček a úplně místní, žádná mandelinka, hihňala se máma a zmizela v koupelně.
Maminka najednou chodila na rande často: byla v divadle, stand-upu, na jazzovém koncertě, pořídila si průkazku do knihovny, stala se členkou čajového klubu a přihlásila se na polikliniku. Za půl roku si udělala kurz, nasbírala certifikáty a naučila se jídla, o kterých předtím jen četla.
Markéta taky nezahálela. Nechtěla věčně žít mámě na krku, zkusila štěstí ve známých firmách. Ale ať se snažila, jak chtěla, vždycky ji někdo předběhl. Nakonec, když zůstala bez kamarádů i bez iluzí, nastoupila jako baristka a po dvou měsících se stala noční barmankou.
Dny se valily jeden za druhým, pod očima přibyly kruhy, čas utíkal a síly docházely. Ani vztahy se nelepšily ti, co Markétě v baru nadšeně dělali návrhy, měli ke skutečné lásce daleko. Začalo jí to lézt krkem.
Víš co, mami, měla jsi pravdu. Nemá cenu tu zůstávat. Odpusť, že jsem tě sem vůbec táhla. Musíme domů, oznámila Markéta po další neveselé noční směně.
O čem to mluvíš? Kam domů? zeptala se maminka, právě když balila kufr.
Domů! Kde máme správně napsané příjmení na složence a kde jsme u naší polikliniky. Měla jsi pravdu od začátku.
Tady už jsem přihlášená a domů nechci, zastavila ji maminka a podívala se jí do červených očí.
Já tady žít nechci! Metro je otrava, kafe stojí jak maso, lidé v baru mají pořád nosy nahoru. Mám kamarády i byt doma, tady mě nic nedrží. A ty si taky balíš věci, ne?
Stěhuju se k Žeňovi. řekla najednou máma.
Jak jako stěhuješ?
No víš, řekla jsem si, že už jsi samostatná, byt zvládneš platit. Markétko, tobě tu dávám dárek: krásná mladá holka s prací a bytem v Praze! Perspektivy ti tu tečou i z vodovodu. Díky, že jsi mě vytáhla z té naší bažiny. Tady jsem ožila! máma ji políbila na obě tváře, ale Markéta se netvářila nadšeně.
Mami, ale kdo se postará o mě? rozplakala se dcera.
Pojištění, stálý plat, internet a když bude třeba, najde se i další brouček, řekla maminka se smíchem, citujíc dceřina slova.
Takže mě prostě opouštíš?
Jenom tě pouštím, slíbila jsi mi to bez scén, pamatuješ?
Pamatuju Tak dej klíče.
Jsou v kabelce. Ale mám na tebe ještě prosbu.
Jakou?
Babička se taky chce stěhovat. Už jsme si o všem volaly. Zajdi za ní a pomoz jí zabalit.
Babička se stěhuje sem?!
Ano, napovídala jsem jí o lepším životě v Praze a tady na poště hledají zkušenou pracovnici. A naše babička ta by poslala i dopis bez známky až na Severní pól. Ať i ona zkusí nový začátek, dokud její listy ještě svěže zelenají.
A tak Markéta pochopila, že domov není místo, kde se člověk vzdává, ale kde se může znovu nadechnout a růst ať už ve staré vsi, nebo v metropoli. Protože největší síla není v kořenech, ale v odvaze začít znovu.