Ve 24 letech jsem se musela rozhodnout mezi povinností a láskou… Teď, téměř o 30 let později, si myslím, že mi prozřetelnost právě pomohla jít po cestě k opravdovému štěstí.
Dokončovala jsem studia – poslední ročník slovanské filologie a připravovala se na nejvzrušivější událost pro mladou dívku – svatbu s Viktorem. Do svatby zbývaly necelé dva měsíce a moje mysl byla zaměstnána šaty, botami, výzdobou, rituály, dorty…
Ještě ten večer jsme s Viktorem museli jít do restaurace, kterou jsme vybrali pro svatební hostinu, abychom doladili menu. Když zazvonil telefon, byla jsem si jistá, že je to on, a netrpělivě jsem popadla sluchátko. Slyšela jsem… tu nejhorší zprávu. Moje sestra a její manžel měli vážnou nehodu. Oba na místě zemřeli…
Theodora, moje neteř, které v té době bylo pět let, naštěstí v době nehody nebyla s rodiči. Vzpomínám si, jak jsem ji celé hodiny objímala – tu plakala, tu se uklidňovala, ale byla vyděšená, že zůstala sama. Neustále se ke mně tulila. Nikdy nezapomenu, jak mě tehdy její malé ručičky tiskly s nečekanou silou a teplem…
V jednom okamžiku jsem prostě pochopila – nikdo a nic mě od trpícího dítěte neoddělí. Během několika vteřin jsem se rozhodla adoptovat sestřinu dceru.
Věděla jsem, že to udělám navzdory všemu – navzdory Viktorovu neoblomnému odporu k tomu, abychom s pětiletým sirotkem začali společný manželský život.
Rodiče se mě také snažili od tohoto rozhodnutí odradit – mysleli si, že jednou budu litovat nepovedené svatby, ztracené lásky.
A skutečně jsem toho litovala, ale věděla jsem, že bych si nikdy neodpustila, kdybych Theodoře nedala to, co potřebovala nejvíc – mateřskou ochranu a lásku.
Z nastávající nevěsty jsem se stala svobodnou matkou adoptovaného dítěte…
Žádná svatba se nekonala – Viktor byl neoblomný. Chtěl, abych si vybrala mezi ním a dítětem jeho sestry. Ale já jsem se prostě nemohla rozhodnout jinak. Ne že bych věděla, do čeho jdu, ale byla jsem neoblomná…
Začala jsem pracovat jako učitelka čtvrťáků a také jsem doučovala děti doma.
Moji rodiče i rodiče zesnulého manžela mé sestry mi pomáhali jak finančně, tak s péčí o Theodoru, ale stejně hlavní povinnosti ležely na mých bedrech.
Mám pocit, že během několika dní jsem se z křehké snílky ve svých čtyřiadvaceti letech stala seriózní ženou zralého věku, alespoň co se týče mého chování. Mnoha mým přátelům se tato moje změna nelíbila a distancovali se ode mě, a s těmi, kteří zůstali věrni našemu přátelství, jsem se neměla moc času vídat. Už jsem neměla náladu na večírky a diskotéky…
Brzy jsem pochopila, že když zmatek pomine a “bouře se uklidní”, slyšíte srdce křičet, že chce své. A to neustoupí! Jenže já jsem nebyla tou nejžádanější partií pro vážný vztah – žena s malým dítětem…
Byla jsem samozřejmě pozvána na rande, ale vždy mi byla nabídnuta intimita, žádné citové prohloubení vztahu. Po několika letech neúspěšných pokusů najít lásku jsem prostě rezignovala. Za velký dar osudu jsem považoval náklonnost Theodory a štěstí sledovat, jak roste a stává se z ní krásná, chytrá a sebevědomá dáma.
Přijal jsem, že její náklonnost mi má přinést radost a smysl života. Ne že by mé srdce tyto argumenty přijalo a “mlčelo”, ale co už…
Nebo možná vědělo, že se nemám vzdávat, že i pro mě je určena výjimečná osoba.
Když jsem potkala Markema , měla jsem pocit, že je to někdo, koho znám celý život. Líbil se mi, ale aniž bych se kvůli tomu cítila příliš nadšená nebo v rozpacích.
Prostě jsem se cítila klidná a hřejivá. Protože jsem si s vyprávěním dost pospíšila, “udělám krok zpět”, abych vysvětlila, že jeho syn Kamen a moje Theodora spolu chodili na taekwondo.
Zatímco jsme čekali, až dětem skončí trénink, často jsme si s Markem povídali. Ukázalo se, že je vdovec a svobodný otec.
Odhalil mi zcela nový a netušený pohled na svět – pohled svobodného muže s dítětem, který čelí výzvě být pro své dítě “matkou i otcem”, nemluvě o tom, že ženy nejsou nadšené z toho, že se stýkají s otcem nezletilého teenagera…
Postupně jsme se s Markem sblížili – z přátel jsme se stali milenci a manželi. Třemi dny jídla, pití a radovánek však příběh nekončí. A žili jsme šťastně.”
Ukázalo se, že mám vážné zdravotní problémy. Díky Bohu, můj život nebyl ohrožen, ale i když jsem byla ještě poměrně mladá – bylo mi 32 let – bylo jasné, že nemám šanci otěhotnět a mít vlastní dítě.
Často se ohlížím zpět a přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych se nerozhodla být Theodořinou matkou. Byl by tu pro mě Viktor a miloval by mě, když se tak snadno vzdal našeho manželství kvůli dítěti mé sestry? A pocítila bych někdy radost z úspěchů svého syna a dcery? A byl by tu další hrdý rodič, který by sdílel mé štěstí…?
