Z dovolené se Igor nevrátil — Proč ti ten tvůj nepíše, nevolá? Ani po devíti dnech, ani po čtyřiceti…

Dobré zprávy

Z dovolené se František nevrátil

Hele, co ti tvůj pořád nepíše, nezavolá?
Ne, Veroniko, ani po devíti dnech ani na čtyřicátý den žádný vzkaz, vtipkovala Ludmila, když si upravovala pracovní zástěru přes svoje široké boky.
No to se ti asi zapomněl někde nebo kdoví co ještě, sousedka soucitně pokývala hlavou. No počkej si. Policie taky nic?
Všichni mlčí, Verunko, jak ryby na tom našem Lipně.
Ach jo… To je prostě osud.

Ludmile byl tenhle rozhovor na obtíž. Přehodila smeták do druhé ruky a pokračovala v zametání spadaného listí před domem. Byl podzim, táhlý a sychravý rok 1988. Sotva zametla cestu, byla za chvíli zase pokrytá listím a Ludmila jen otáčela směr a hnala listí na jednu hromadu.

Tři roky už byla Ludmila v důchodu a konečně si trochu odfrkla. Ale minulý měsíc musela nastoupit ve Službách města jako uklízečka. Důchod nestačil, našetřené peníze se rozkutálely a nic jiného se rychle najít nedalo.

Všechno měli tak normální, jak to jen v Československu šlo. Ani špatně, ani slavně prostě jsme žili. Pracovali oba, vychovávali jediného syna. František nikdy moc nepil, spíš z tradice u piva na svátky, v práci si ho kolegové vážili byl spolehlivý, své věci si odmakal. Za ženskými nelezl. A Ludmila? Celý život sestra v nemocnici, uznání, pochvaly, obrázky dětí na zdech.

Pak František vyrazil s podnikem k moři a zpátky už se neukázal. Ludmila dlouho vůbec nic neřešila nevolá, tak se mu tam líbí. Ale když se nevrátil podle plánu a neozval se, začala obvolávat nemocnice, policii, dokonce i na pohotovost do márnice volala.

První telegram poslala synovi až do kasáren, že se táta ztratil, pak mu to nějak vytelefonovala. Společně zjistili, že František v hotelu skutečně byl, ale do vlaku už nenastoupil. Ztratil se kdesi. Zase dokola nemocnice, márnice, policajty.

V práci nad tím každý jen pokrčil rameny: my svého odboráře poslali na zdravou rekreaci, rodinné poměry jsou vaše starost, když nenastoupí do práce včas, dostane padáka.

Máma chtěla jet hledat, ale syn jí rozmluvil:
Prosím tě, mami, co bys tam hledala? Vždyť já mám příští týden volno, když mi dají dovolenou, zajednu tam. Mám uniformu, vojenský vzezření, bude to jednodušší, věř mi.

No tak Ludmila zase trochu nabrala klid, snažila se zaměstnat, jen aby neměla hlavu plnou černých myšlenek. Na policii už chodila skoro jako do práce, ale aspoň bez těch nervů, už to byla rutina. A částečně i proto přijala místo uklízečky. Dokud člověk zametá a je venku mezi lidmi, nějak se drží. Doma večer Ludmila brečela. Nadávala na sebe i na osud, že se na stará kolena musí potýkat s takovými lotrovinami. Ale ze všeho nejhorší bylo to nejasno.

A pak se František objevil stejně nečekaně, jako zmizel.
Stál tam u domu v tom samém tmavomodrém saku, ve kterém odjel na dovolenou. Žádný kufr, žádná taška. Jen měl zapnutý límec saka, ruce v kapsách a koukal, jak Ludmila pečlivě zametá dvůr.

Nechtěla si ho všimnout a ani nevěděla, jak dlouho tam stál, dokud ji neoslovil syn.
Franto, Péťo…, pustila smeták a rozběhla se.

S roztaženýma rukama, jak kdyby se po staletích vracela domů, skočila Františkovi kolem krku.
František chvilku přešlapoval, ale pak ji taky objal.

Máma, pojďte už domů, objímáte se tu jak malí, syn byl viditelně rozladěný. Cítila to v jeho hlase, v jeho pevných krocích.
Péťo, pojď ke mně taky, tolik let jsem tě neviděla, běžela Ludmila za synem.
Tak pojď, však je kosa, pojďte domů.

Proč jste nedali vědět, já bych aspoň poklidila, něco uvařila…
Mami, nejsem tady na buchty. Sliboval jsem, tak jsem přijel. Tady jsem.

Střídavě se koukala na manžela a na syna, hlavou jí běželo vše, co bylo od jeho zmizení. Tolik týdnů a dnů, kdy už v duchu pohřbila, uvažovala, co se mohlo stát: okradli ho, nemá na lístek, někde spí na nádraží, žebrá… Ale hlavně že je živý a zdravý. První, co chtěla, nebylo se vyptávat, ale najíst je, napít a dát spát. František jen tiše seděl.

Seď už konečně, mami, nabádal syn.
Ale Ludmila pobíhala po kuchyni, rachotila talíři a hrnkem.

Mami, tátu jsem našel u jedné paní.

Ludmila se otočila na syna a zírala na manžela. Seděl u stolu na stoličce, prsty propletené do zámku na klíně, hlavu sklopenou až na hrudník, jak provinilé dítě. Hubenější, pohublý, zarputile nechtěl mluvit.

U jaké paní? Co se děje, Františku?

Celé ty týdny čekala, že je to katastrofa vykradli, srazili, nemá peníze, bloudí po městech, hledá si kousek chleba.
On se domů nevrátil, protože zůstal bydlet u Olgy Křížkové v jejím malém domku u Balatonu. Nechtělo se mu zpátky.

Ludmila na něj zírala a jen mrkala.
Že nechtěl?

Nechtěl. Došlo mi, že žiju špatně, František hlas zvýšil. Probral jsem se. Celý život jen práce, fabrika, fabrika, práce, víkend na chatě a kde je svoboda?

Aha, svoboda, Ludmila se naštvala do ruda.
Synáčku, proč jsi ho tahal s tou jeho svobodou sem? Chtěl jsi mě ponížit? Řekni radši, že leží v márnici, bylo by to fér. Já tu čekala jako blbec, slzy jsem vyplakala, a on bydlí u Olgy…

Víš co, Lidu… Já jsem chtěl začít znova.

Nechtěl jsi začít znova, Františku! Tobě jen pražilo slunce na palici, tak ses vykoupal, nechal se opít novotou, a pak se zachoval jak slaboch. Správnej chlap by se vrátil, rozvedl by se a teprve pak šel za svým novým štěstím. Byl by férovej k ostatním i k sobě! Vypadni… nechci tě ani vidět!

František se zvedl, šoural se chodbou, ještě zabočil do pokoje.
Nee, běž pryč, jako bys ani nepřijel! Nemůžu, nechci! vřískala Ludmila na pokraji hysterie.

Tati, běž, řekl razantně Petr a byl za rohem první.

Ludmila Františka znovu viděla až za dva týdny.
Už rutinně zametala cestu, odháněla vodu po dešti do silnice. Stál u kraje domu v nějakém ošuntělém kabátu a srandovní čepici.

Lidu, oslovil ji, pak přidal na hlasitosti.

Vzhlédla na něj pohledem prázdným, jakoby ji někdo zlomil ruce i nohy. Byla by schopná odpustit, ale neměla už sílu k němu dojít a obejmout ho. František udělal krok blíž.

Zůstal jsem. Ve fabrice mě vzali zpátky, ale zatím jen jako dělníka. Pustíš mě domů?

Vzala se opřít o koště, dívala se na něj:

Pustím! Ale jen proto, abys mohl podepsat papíry na rozvod.

Neodpustíš? Chápu.

Tak proč jsi přišel?

Odešla jsem od Olgy, řekla mi, že zpátky už nikdy. Tak jsem přijel domů.

Ha! Ani tam, ani tady tě nikdo nechce. Takovým chlapům není nikde dobře. A stejně jsi přijel kvůli synovi sám by ses nevrátil. Žij si, jak chceš, ale mě nech být! Tady se nemotej, a pořádně ho přetáhla koštětem přes boty.

Obrátila se, začala zametat ještě s větší zarputilostí než předtím. Po pár minutách se otočila František zmizel. I si oddychla, jakoby jí spadl balvan ze zad. Měla strach, aby tam nezůstával a ona ho nakonec neobjala. Tak to často bývá ti, co nejvíc zraňují, bývají překvapivě chráněni…

Rate article
Add a comment