Když mi bylo 35 let, myslel jsem si, že náš život s Helenou je dokonalý: stabilní práce inženýra, útulný dům na předměstí a šťastná rodina. Byli jsme manželé 10 let, vychovávali jsme syna a měl jsem pocit, že nic nemůže narušit naše štěstí. Ale rok 1978 se stal přelomovým okamžikem, který zanechal jizvu v mém srdci, jež se dosud nezahojila.
Všechno začalo v létě, kdy Helena nastoupila do práce v místní galerii. Vždy ji zajímalo umění, a tato pozice pro ni byla splněným snem. V jejích očích se objevila nová jiskra: vracela se domů plná inspirace, vyprávěla o výstavách a nových známých. Měl jsem z jejího úspěchu radost, ale brzy jsem si začal všímat změn.
Helena začala zůstávat v práci déle. Nejprve to vysvětlovala přípravou výstav, později se objevila nějaká „setkání“. Vždy byla společenská a já jí důvěřoval, ale její náhlé vytížení mě začalo znepokojovat. Večer jsem zůstával doma sám a přemýšlel, zda je skutečně tak zaneprázdněná, jak tvrdí.
Jednoho večera jsem se vrátil domů dříve, než bylo obvyklé, a zjistil jsem, že Helena není doma. Její kabelka i klíče byly na místě, ale ona sama byla pryč. Bylo to zvláštní: vždy mi dávala vědět, když měla přijít později. Následující den jsem se rozhodl zajít do galerie pod záminkou, že ji po práci vyzvednu. Viděl jsem, jak vychází z budovy s Markem, kurátorem galerie. Smáli se a on ji doprovodil k autu.
Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že jde jen o pracovní vztah, ale neklid mě neopouštěl. Ten večer jsem se jí přímo zeptal: „Skrýváš přede mnou něco?“ Helena znejistěla, ale všechno popřela. Její pohled, plný pocitu viny, však prozradil víc než její slova.
O týden později jsem poznal pravdu. Jeden z jejích kolegů, který už nemohl mlčet, mi řekl, že mezi Helenou a Markem už delší dobu něco je. Když jsem o tom s ní znovu mluvil, přiznala: „Byla to chyba. Ztratila jsem se.“ Její slova mi zlomila srdce. Snažila se vysvětlit, že se to stalo jen jednou a nic to neznamenalo, ale já už na ni nedokázal pohlížet jako dřív.
Rozhodli jsme se pokusit zachránit rodinu kvůli našemu synovi. Helena slíbila, že už nikdy nic podobného neudělá. Snažil jsem se jí odpustit, ale ukázalo se, že je to těžší, než jsem si myslel. Mezi námi se vytvořila propast, která se každým dnem zvětšovala. O dva roky později jsme se však rozvedli. Nejen kvůli nevěře, ale i proto, že jsme si byli navzájem cizí.
Od té doby uplynulo více než 40 let. Helena už dávno zmizela z mého života, ale stále nemohu zapomenout na chvíli, kdy zničila mou důvěru. Někdy přemýšlím: co by se stalo, kdybych tehdy nepoznal pravdu? Možná bych byl šťastnější, žijící v nevědomosti. Ale to jsou jen otázky bez odpovědí.
