Vít Jílek, právě když si ukládal poslední úlovek večerního lovu do pletené košíku a mířil po úzké stezce k svému starému přívěsnému vozu, ztuhl jako by ho zasáhla blesková ruka. Není to jen iluze. Ze silné, neprůhledné mlhy řeky Vltavy se znovu ozval ten samý zvuk ne křik, ale těžký, umírající výkřik, naplněný takovým zvířecím strašením, že po zádech se samovolně spustily husí křídla. Křičela žena. Větrné výkřiky starých jedle roztrhávaly její hlas, ale rozpoznat jednotlivá slova se ještě dařilo. Nechtěla jen volat o pomoc, prosila s veškerou poslední silou své duše. Vedle ní byl ještě někdo, jehož rozpačité, panické vodní šplouchnutí dopadalo na břeh.
Beze slov a bez váhání muž hodil košík, a několik drobných rybek se rozzářilo stříbrem a vylétlo na vlhký písek. Odpínaje těžkou, zapchanou bundu a rozšlapané pracovní kalhoty, zůstal jen v potrhaném prádle, vrhl se do černé, mrznoucí vody. Vítr, jako rozzuřená šelma, rozprášil vlny, šlehajíc je pěnou a stříkající vodou přímo do tváře.
Plavání bylo nesnesitelně těžké. Proud, obvykle líný, byl dnes zákeřný a silný, chytal se za nohy studenými rukamavlnami. Téměř v hlavním kanálu řeky, kde voda byla temná a hluboká, zoufale se topila dívka. Její tmavé vlasy, jako řasy, buď výšly na vrchol vln, nebo bezmocně mizely v černé hlubině, pohlcující ji celou. Mladý muž, kterého zřejmě zoufale prosila o pomoc, už dorazil na protější břeh. Neotáčel se, jeho pohyby byly ostré a vystrašené. Vytáhl nafukovací loď a, s divokým pohledem zvířete, se stáhl podél lesa, spěchác se skrýt v jeho útočišti.
Dívka už nevolala. Neobjevila se na hladině. Když Vít Jílek, plavoucí posledními silami, dosáhl osudového místa, na vodě se jen pomalu rozšiřovaly zlověstné kruhy. Srdce mu spadlo k patě. Po silném nádechu se ponořil do ledové mlhy. Rukama našel kluzkou látku bundy, sevřel bezvládné tělo od zad a druhou rukou, jako pádlem, šťastně šlapal nožemi, směřujíc zpět k břehu. Každý tah byl jako oheň v svalech, každé nadechnutí připomínalo sténání. Přesto plaval, lpíc na život i na ten, který držel v náručí.
Když dívku vyhrabal na břeh, nepoznávaje únavu, pustil se do záchrany. Ruce, zvyklé na těžkou práci, jednaly rychle a přesně otáčení, stlačování, umělé dýchání. Z plic vyšlo zakalené řekové vody a záchraně se ozvala hrubá, přerušovaná kašel. Dech, slabý, ale rovnoměrný, se vrátil. Nyní ji bylo třeba zahřát. Shromáždil zhasínající uhlíky starého ohniště, na zahřátém popelu postavil jednoduchý ležící plášť z plochých kamení, přikryl jej silnou vrstvou měkkých jehličí smutečnice. Opatrně položil dívku na improvizované lůžko, přikryl jedinou, zapáchající kouřem a potem bundou. Sám posbíral roztroušené věci, těžko nasadil mokré oblečení na zmrzlé tělo a posadil se u nově založeného ohně, přičemž natahlil k němu třesoucí se, blednoucí od zimna ruce.
Teplo se šířilo pomalu, jako by nechtělo proniknout do ztuhlé kůže. Dívka ležela beze slova, jen slabý obláček dechu svědčil o životě. Chladná voda a šok udělaly své, ale muž věděl čas přijde a ona se probudí. Věděl to tak, jako zná každou záhyb řeky.
Pohlédl k nebi, celé zakrytému těžkými, nízkými mraky. Skrz tu olověnou oponu se neobjevily hvězdy, ani měsíc jen sotva mrškotil. Bylo prázdno a bezútěšně.
Pohlédl dolů na plameny a ty ho zanesly zpět do minulosti, do té stejné šedé noci, která mu vzala vše.
S Lízou a malým Arnoštem vyrazili na ryby, jak to dělali téměř každé léto. Pošlu žena s malým chlapcem rozbalit věci v přístřešku, Vít vyplul na staré, ale spolehlivé loďce.
Ohřejte si čajík, za chvíli přinesu úlovek s ocasem a budeme jíst nejlepší kapr s bramborovou kaší na světě! pobaveně mrknul Lize a jeho tvář rozjasnila šťastná, bezstarostná úsměv.
Jen buď opatrný, Víto, počasí se zhoršuje, varovala žena, zírajíc na blížící se mraky.
Já tady znám každou kamennou vývrtku! Neboj se! zakřičel ze vody, a jeho pádla řezala zrcadlovou hladinu.
Když dorazil na oblíbené místo, hodil udice a ponořil se do rituálního čekání. Náhle se obloha zatemnila jako noc. Vzdušný vítr zahnul stromy k zemi a z nebe se snesla zeď vody. Loď se zatočila, byl odnesen stranou a pak uslyšel hlasité, suché prasknutí spodek chytil skrytou pod vodou kořist, vyčnívající jako dýka. Vzduch se zaplnil nepříjemným syčením a během okamžiku loď se změnila v beztvarý kousek gumovité tkaniny.
Vít se snažil plavat, ale zmrzlá voda mu daleko sevřela nohu křečlivým, pálivým záchvatem. Boj s zuřivou přírodou byl nevyrovnaný. Proud ho unesl, narazil do něčeho tvrdého a temnota pohltila vědomí. Probudil se až po třetím dni, ležící na tvrdé půdě cizí chalupy, provoněné kouřem a bylinkami. Pokus o vstávání vyvolal závratě a nevolnost. V tu chvíli ve dveří vstoupil starý muž s tváří posetou vráskami jako mapou let.
Proboha, byl jsem v tom, zakřičel bez emocí, postavil na židli mísu s dýmem. Vezmi, pij tuto bylinku, zastaví to krvácení. A přilož si kaši, jinak ti duch úplně zmizí.
Kde jsem? chrapl Vít a po slyšení názvu vzdálené, neznámé oblasti s hrůzou pochopil, že byl odvozen stovky kilometrů od domova.
Zasraně tě to roztrhal, po krátké pauze pokračoval starý muž. Zbloudili mě lovci. Mysleli, že už nezůstaneš.
Vít se znovu pokusil zvednout, ale starý jen vzepřel suchý prst:
Lehni si, nebuď hrdina. Krvání ztrácíš to je konec. Teď jen plácáš jen smrt tě čeká. Uzdrav se. Smíř se.
A co rodina? Manželka, syn neví, že žiji! v jeho hlase zazněla zoufalá nota. Představoval si, jak Léka trpí, a srdce se svíralo v těžkém uzlu.
Co bys chtěl, poštovní úřad? zamručel starý. Nejsou zde poštovní schránky, jen vlci a medvědi. Tady je jen tajga.
Jak tu žijete? zeptal se Vít údivem.
Co jiného? Byliny, houby, ořechy, bobule. Zimní zásoby v podzemí. Lovci sem občas zajdou, přinesou něco. Tak už dva desetiletí přežívám. Starý těžce vydechl a zakřičel se na svém místě. Spinkej. Sílu potřebuješ nabrat.
Brzy uspal a Vít sledoval slabý plamen na stole. Stín tančil po zdech a v těchto tancujících konturách mu připomínala tváře ženy i syna. Touha po domově byla tak ostrá, že se sevřel zuby, aby nevydechl. Za zdí štěstila sněhová bouře, zahalila všechny cesty i naděje.
Dny se protahovaly, jeden po druhém, jako uzly na laně. Každý malý pohyb otočit se, posadit se, uchopit lžíci byl malým vítězstvím, které přinášelo kousek radosti.
Postupně se mu podařilo vstát na křesťanských holínkách s berlemi, ale když poprvé vyšel za práh, svět byl nepoznatelný vše bylo zahaleno ostrým bílým sněhem.
Jak se odsud dostanu? zeptal se opatrně starce, snažíc se, aby v hlase neznělo zoufalství.
Není cesta, odpověděl stručně. Chůze už ne, cesta k magistrátům trvá celý den, pokud ne více. Všechno je zaplavené sněhem. Zůstaneš až do jara. Když se uzdravíš, pomůžu ti.
A lovci? Mohou pomoci?
Lovci v zimě jsou v jiných lesích. Na jaře a na podzim sem chodí. Možná někdo přijde, pokud štěstí přeje ale je málo šancí. Tady už není co dělat. Starý přikývl a s pískáním přidával další dříví do ohně.
Vít se vynořil z temných vzpomínek a s těžkým srdcem se vrátil ke dívce. Její dech byl nyní hlubší a rovnoměrnější, ale vědomí se ještě nevrátilo. Opravil jí bundu, vrátil se k ohni a dovolil minulosti, aby ho opět ponořila do drsného víru.
Starý byl tichý. Když Vít získal sílu pohybovat se po chalupě, pomáhal mu: čistil sníh u dveří, nosil dříví, topil kamna. Jídlo, smutná kaše z podzimních kořenů a bylin, už jedl bez odporu hlad a instinkt přežití byly silnější. Čaj, který starý vařil z nasbíraných letních bylin, připomínal Vítovi Lízinu i ona ráda přidávala do čaje mátu a levanduli. Tyto vzpomínky byly sladké i hořké, jako rána, která se pořád znovu otvírá.
Zima se vleklá jako věčná, zdálo se, že čas ztuhl v ledové pasti. S příchodem jara se sníh neochotně stahoval, kus po kusu odhaloval zem. Další dva měsíce probíhaly v dlouhém boji zimy a jara, a když Vít konečně pocítil sílu v nohách, starý ležel.
Nemohu tě doprovodit, jak jsme se domlouvali, zamumlal ležící muž. Já už sám padám. Zvedl jsem tě, teď musím se vzpamatovat.
Jak to, že tu zůstaneš sám? Pojď se mnou! Ve městě jsou lékaři, nemocnice!
Lékaři? Jeden tvůj by tě neopravil takhle. My jen řežeme. My s tebou ošetřovali gangrénu čímkoli, co jsme měli. Jdi. A neboj se, uzdravím se. Není to hned
Starý mu popsal cestu a Vít, srdcem vděčný, se vydal na výpravu. Slova, která mu zněla přímou cestou, se během několika hodin proměnila v chaotické bloudění. Šel až do tmy, aniž našel jakýkoliv stopu stezky. Noc musel strávit pod jehličím smutečnice. Ráno se probudil od tichého, šelestícího šustění za zády. Otočený k temnému stínu uviděl pár zelených plamenů vlky. Neváhal a, jak mu připomněly mládí, vylezl na nejvyšší smrk. Seděl tam až do úsvitu, drbal kůru nehty, zatímco smečka, cítíc marnost útoku, odešla. Sklouznout dolů považoval za smrtelný konec.
Ráno se rozplakal a znovu kráčel, už bez naděje. Uplynulo několik dní. Setkání s divokým kancem, ryšským dravcem na větvi se stalo běžností. Noci na stromech tvrdá nutnost. Živil se tím, co našel pod nohama listerské bobule, kořeny, vodu z potoka, spánek v okamžicích, naslouchal každému šelestu. Vzdát se však nechtěl. Musel se dostat domů, přežít.
Dva týdny bloudil nehostinnou tajgou, ztrácel pojem o čase.
Jednoho dne, mezi stromy, spatřil tmavý obdélník starou chalupu. Připlazil k ní téměř omdléváno od vyčerpání a štěstí, které ho napadlo, bylo téměř bolestivé. Byla to zimní lovecká chata, ale rezavý zámek na dveřích naznačoval, že zde už dlouho nikdo nebyl. Vnitřek voňal prachem, suchou jehličí a myšími stopami. Pod jediným oknem stál široký postel s tenkým matracovým polštářem, ležela svinutá ovčí kožešina. Na stole byla stará sklenice, pytlík s kousky soli, krabička s zápalkami, polovina pytle sA tak Vít pochopil, že jediná pravá síla spočívá v odhodlání pomáhat druhým, i když se zdá, že svět kolem ztrácí smysl.
