Výbuch hlučný rachot temnota temnota
Konečně se světlo rozednilo. Z dálky zaslechl hlas:
Paní Vendulo, dorazili zachránci, něco se tam rozpadlo.
Bolestí v krku ucítil chladnou ruku, která se mu dotkla krku. Snažil se pomalu otevřít oči. Nakonec se mu podařilo jen těžce přimhouřit víčka. Před nimi se třpytil přívěsek ve tvaru obdélníku, na něm vyryté symboly zvěrokruhu a oči ženy v bílém plášti.
Do operačního! zazněl hlas těsně za ním.
Rodiče se vrátili z práce. Matka hned zamířila do kuchyně, podívala se do pokoje, kde syn dělal úkoly. Tomáš, když vešel do místnosti, okamžitě poznal, že syn není v dobré náladě.
Tome, co se stalo? otřel mu hlavu otcem.
Nic, zamručel chlapec, čtvrtý ročník základní školy.
Tak povídej!
Blíží se 8. března. Učitelka nás dneska zadržela a řekla, že musíme dívkám připravit dárky.
A kde je problém? usmál se otec.
Máme chlapce i holky stejné. A ona rozdělila, kdo komu dá, Tomáš těžce vzdychl. Já jsem dostal neobyčejnou, Vendulu Kašparovou.
Všechny dívky chtějí k 8. březnu dárek, i ty neškaredé, snažil se otec vést rozhovor jako s dospělým. A jak to rozdělila? Podle abecedy? Nebo podle znamení zvěrokruhu?
Podle součinnosti. Vendula je Paní Panna, a Panno nejlépe sluší Býk. A já jsem právě Býk.
Tak to je dobré, když to sedí! Možná ji ještě ještě zamiluješ.
Já?! Do Venduly Kašparové?!
Otec se zasmál a vtom vstoupila matka:
Co tady máte?
Lenko, půjdu do kuchyně, ztvrdnul otec, tvář se mu zamrazila. Mám s Tomášem vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš smutným hlasem zeptal:
Tati, co mám dělat?
Vyrábět dárek!
Jaký?
Zítra v práci ti vyrobím dárek pro tvoji vyvolenou.
Tati, co můžeš vyrobit? Pracuješ v ocelárně.
Ano, ale v galvanické sekci. Děláme povrchové úpravy kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš!
***
Následující den přinesl otec na řetízku zlatý obdélníkový přívěsek. Na jedné straně byly vyryty dva symboly: Býk a Panna, na druhé jemně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Vendule k 8. březnu! Antonín.
Přívěsek se blyštil jako ranní rosa. Když ho matka vložila do průhledného sáčku, vypadalo to ještě úchvatněji.
***
A tak nastalo 8. března. Učitelka nechtěla mít žádné hodiny. Nejprve žáci předali jí dárek, dlouze děkovala, pak vyzvala chlapce, aby dárky dali dívkám.
Všichni kluci se rozběhli ke svým vyvoleným. Tomáš přišel k Vendule a s otcovým návodem řekl:
Vendulo, přeji ti vše nejlepší k Mezinárodnímu dni žen! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Poté se vrátil na své místo a nepostřehl, jak se mu v srdci rozsvítilo něco, co považoval za nepřitažlivé.
O několik let později rodina Venduly přestěhovala do jiného městské části a Vendula už od páté třídy chodila na jinou školu.
***
Antonín otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohybovat rukama i nohama levá ruka se hýbala, pravá ne.
Kde jsem? ptal se, neslyšně k někomu.
Kolem jeho postele se přiblížila ošetřující sestra na vozíčku a zeptala se:
Probudil ses? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám celou řadu končetin v pořádku? zeptal se tiše.
Vypadá to, že ano, ale máš obvázáno celé tělo.
To je dobré, když vše zůstane neporušené.
Sestra se ho zeptala:
Jak se cítíš?
Co se se mnou děje? odpověděl Antonín otazníkem na otazník.
Nic ti neohrožuje, ruce i nohy budou fungovat. Jen pár drobných jizev zůstane, podala telefon a připojila ho. Matka tě volala, až se probudíš.
Synu, ozvalo se přes slzy, všechno bude v pořádku.
Mami, jsem v pořádku, snažil se povídat co nejoptimističtěji. Řekli, že jen menší švy zůstanou. Brzy mě vyvedou.
Nemůžeme tě tu nocí ponechat samotného. Přijdu hned.
Mami, neruš se! Položil telefon k sobě, snažil se usmát sestru:
Děkuji!
Za pár týdnů tě propustí, usmála se sestra. Bude to asi tři týdny.
Co se stalo? zeptal se spolupacienta, když sestra odešla.
Jsem zachránce. Na naší galvanické lince v Ostravě došlo k explozi. Přišli jsme pomoci, šli jsme dovnitř a našli tři zraněné. Byl jsem poslední, co vyšel ven, a při odchodu explodovala další knoflíková láhev dál si nepamatuju.
Zasloužíš si to, zazněl hlas sestry. K ti má kolega.
Do pokoje vstoupil kamarád:
Čau, Tomáši! Jak se máš?
Ruce a nohy jsou v pořádku! odpověděl s optimismem, i když mohl pozdravit jen levou rukou.
Co se stalo dál?
Vyšli jsme, když to prasklo. Vrátili jsme se, vytáhli tě byl jsi celý v krvi, ale lékaři už byli poblíž.
Díky!
Tomáši, o čem to mluvíš? kamarád se usmál. Chceme tě nominovat na medaili.
Až mě propustí.
Tak jo, já jdu. Teď bude kontrola, řekla sestra, že to nebude trvat dlouho.
Když kamarád odešel, vstoupil čtyřicetiletý lékař:
Jak se máš, hrdino? přistoupil k posteli.
Normálně.
Když už mluvíš, budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
Zasejím? zeptal se Antonín. Víte, paní Věro? Přijde za dva dny.
***
Dny ubíhaly. Antonín se snažil vstávat, ale bolest v nohách byla stále silná, pravá ruka roztržená, po těle desítky jizev. Dvě na tváři vznikly při výbuchu, pravou ruku téměř nevyklopil. V zrcadle byl jeho obličej stále otoklý.
Dnes měl přijít lékař, který ho dva dny po operaci šil v operačním sále. Antonín se trochu trápil.
Pak vstoupila mladá, štíhlá doktorka v brýlích, bílý kabátek jí perfektně seděl. Antonín už ve svých dvaceti sedmi letech byl ženatý, ale po půl roce se rozvedl neshodli se v charakterech a dříve mu nevyhověl plat zachránce.
Dobrý den, pozdravila a přistoupila k posteli.
Dobrý den! Jste ta, co mě operovala?
Ano, usmála se. Co se děje?
Naopak, všechno je výborné! Děkuji vám moc!
Pojďme se podívat!
Přiklonila se k němu a před očima se znovu objevil přívěsek se symboly zvěrokruhu, visící na krku:
Vendula Kašparová!!! vykřikl Antonín.
Doktorka se podívala na jeho otoklý obličej.
Promiňte! řekla, nepoznala ho.
Jsem Býk, ukázal na přívěsek.
Tomáši Gončare? její rty se zachvěly. Pamatuješ si mě?
No tak co, Vendulo? když uviděl slzy v očích ženy, položil jí na ruku květinu.
Promiň! vytáhla kapesník a setřela slzy. Nikdy jsem nečekala, že se setkáme takhle.
***
Od té chvíle Vendula už do jeho pokoje nechodila. Antonín však pochopil, že jejich rozvrh byl stejný: den, noc i dva volné dny. Nechtěl před ní vypadat bezmocně. Celý den se šoural po pokoji, opíral se o postele, několikrát šel chodidlem po chodbě.
Večer odjel lékař na noční službu, přišla nová směna slyšel to v chodbě. Přicházela kontrola
Najednou křik a spěch v chodbě. Přijíždějí další zranění. Už bylo deset hodin. Sestra přišla, zhasla světla. Ale něco ho nespalo. V půlnoci uslyšel kroky, pak ticho a v tom tichu spíše než slyšel, ucítil, jak někdo pláče. Vyšel do chodby.
U ošetřovacího stolu seděla a sklopila hlavu na ruce jeho bývalá spolužačka. Přisedl si a položil zdravou ruku na její rameno:
Vendulo!
Operovala jsem ženu, která spadla pod auto. Dělala jsem všechno, co šlo, ale nepřežila. Má dva děti, manžel je se mnou v pokoji.
Uklidni se, Vendulo!
Tři roky jsem chirurg, a pořád mě štve, že lidé umírají.
Uklidni se! To je naše profese. Pět let jsem viděl tolik úmrtí, ale také jsme zachránili spoustu životů. těžce povzdechl Antonín. Proto mě i manželka opustila. Říká, že jsem doma nebudu a vydělám málo. Vždycky mi říká, že čtyřicet je vždycky výbuch, ale život jde dál.
Já to mám taky, řekla mu do očí. Lidé na mě koukají jako na blázna. Stále nejsem vdaná, žiju u rodičů.
No tak, máme jen dvacet sedm, před námi celý život.
Ne, Tomáši, máme už dvacet sedm.
Vendulo Vladimírovna, její puls klesá, křikla rozčílená sestra.
Promiň! a Vendula se vrhla do resuscitace.
Antonín nocí nespal. Ráno přišla sestra a opět mu udělala masáž.
Je ta žena, kterou včera v noci operovali, naživu? zeptal se sám sebe překvapen.
Ano, ale je v těžkém stavu.
***
Tři týdny uplynuly. Rány se začaly hojit. Setkávali se s Vendulou během jejích směn a on stále více cítil, že ho něco k ní táhne. Oddělení urgentní chirurgie však není místem, kde lze mluvit o tak osobních věcech.
Jednoho ranního kolečka lékař oznámil:
Dnes vás propouštím, usmál se a doplnil. Z nemocnice, pak rovnou na vaši polikliniku, kde rozhodnou, jak dlouho ještě budete v nemocnici.
Mohu sbalit věci!
Ano, ale nechte se vyšetřit, než odejdete.
Když lékař odešel, Antonín si ostříhal vousy. V zrcadle si spokojeně všiml, že dvě malé jizvy už nepůsobí nic, spíše dodávají mužnosti. Ostatní švy jsou prakticky neviditelné.
Vzal si věci a vyšel na chodbu. Vypadá to, že se konečně dostanu ven! pomyslel si radostně.
Sestra mu podala propustku:
Na shledanou, Antoníne! Už se nevracej.
***
Měl jen malý byt, ale jel domů k rodičům maminka ho čekala a byla nervózní. Dokonce si vzala volno.
Synu! rozlétla se k němu s objetím.
Mami, jsem zdravý.
Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jak jsi tenký!
Jak jsem po domácí stravě chyběl!
Dokud se nenazdravíš a nevdáš, budeš bydlet u nás. Tvůj pokoj je stále prázdný. řekla mu jako dítěti. Jdi a umyj si ruce!
Do večera Antonín šel k holiérovi, vrátil se do bytu a přinesl nějaké oblečení. Matka ho hned upravila.
Později přišel otec z práce, všichni se opět posadili a povídali až do noci.
V noci si lehl ve své pokojíku, kde vyrůstal, a pomalu usnul s myšlenkou:
Zítra mám jít na ambulanci, pak do práce, a večer
A s tímto snem se ztratil do hlubokéhoA tak se Antonín rozhodl, že přestane čekat na osud a sám si napíše vlastní kapitolu.
