Jana a já jsme si byly blízké už od útlého dětství, osud nás svým způsobem spojoval čím dál více. Ona se přestěhovala do Prahy kvůli studiu na univerzitě, tam pak zůstala, našla si práci a pronajala malý byt. Vzdálenost mezi námi nás nikdy nerozdělila. Vracívala se domů během svátků a telefonovaly jsme si často. Ve dvaceti jsem se provdala a narodila se mi dcera. Tehdy jsme se se svým mužem rozhodli, že se také přestěhujeme do Prahy, a náhodou jsme si pronajali byt přímo ve stejné čtvrti jako Jana.
Teď už bylo Janě sedmadvacet let a pořád byla sama. Nedávalo mi to smysl. Je to krásná žena, přitažlivá a chytrá. Nedávno mi však oznámila, že si konečně někoho našla. Byla jsem nadšená a hned jsem ji žádala, aby mi svého vyvoleného představila. Odpověděla vyhýbavě, že na to ještě není čas.
První setkání s jejím snoubencem proběhlo asi o měsíc později. Tomáš se k ní nastěhoval a sestra nás s mužem pozvala na návštěvu. Poprvé, co jsem Tomáše uviděla, zůstala jsem doslova v šoku. Vypadal mnohem starší než třicet, jeho tvář nesla stopy těžkého života a alkoholu. Byl zanedbaný, připomínal spíš bezdomovce. S mužem jsme si vyměnili nevěřící pohledy. Později jsme zjistili, že Tomáš je nezaměstnaný a má jen základní vzdělání.
Nemohla jsem pochopit, proč si má vzdělaná, hezká a inteligentní sestra vybrala právě jeho. Pokusila jsem se o tom s Janou promluvit, ale ona na mě začala křičet a prosila, abych se jí nepletla do života. Řekla mi dokonce, že by si přála s Tomášem dítě. Ta představa mě vyděsila a vlastně i znechutila. Nedovedla jsem si představit, že by moji malou neteř vychovával muž jako on. Stále mi nebylo jasné, jak mohla učinit takové rozhodnutí, i když jsou lidské chutě a názory různé. Dodnes na to vzpomínám s nepochopením a smutkem.