Vzali jsme se před třemi lety a do svatby bylo všechno v pořádku. Manžel se ale od svatby výrazně změnil začal být lhostejný a nezájem o mě byl patrný každý den. Připadala jsem si pro něj neviditelná, jakoby mé drobné prosby vůbec neslyšel. Během těhotenství, když jsem nejvíc potřebovala jeho podporu a zájem, odpovídal mi jen urážkami a úplnou nevšímavostí. V jeho rodině bylo běžné, že se nevěsta musí plně podřídit rodině manžela, hlavně tchyni.
Jeho rodiče mě často slovně napadali a křičeli na mě, a manžel se mě nikdy nezastal ani nijak nepodpořil. Neustále stál na jejich straně, tvrdil, že mají právo mě vychovávat, a za každou malichernost mě kritizoval. Když jsem se snažila bránit, situace se vždy jen zhoršila. Nejhorší zážitek byl, když mě tchyně fyzicky napadla a tři dny mě držela zamčenou ve sklepě, přičemž mi projevovala takovou zášť a nevlídnost, jakou jsem nikdy nezažila. Tchán se ke mně také choval špatně, neustále mě bezdůvodně shazoval a kritizoval. Přestávala jsem chápat, čím jsem si to všechno zasloužila, a začala jsem se cítit provinile úplně za vše.
Poslední dobou často přemýšlím o rozvodu nedokážu dál žít pod stálým útlakem, strachem a kontrolou. Vdávala jsem se proto, abych měla milující a respektující rodinu, kde si lidé rozumí a podporují se navzájem. Místo toho je každé rodinné setkání s manželovou rodinou jen sérií ostrých hádek a já už jejich urážky jednoduše nemůžu mlčky snášet.
Modlím se, aby se manžel změnil a vrátil se ke své staré, laskavé povaze, do které jsem se kdysi zamilovala. Ale zároveň už nedokážu tolerovat chování jeho rodičů jsem přesvědčená, že respekt a vzájemná úcta jsou v rodině nezbytné. Před dvěma měsíci jsem manželovi řekla, že chci žít odděleně, ale nesouhlasil a pohádali jsme se. Přesto jsem odešla. Tchyně o mně začala šířit pomluvy, že mě manžel vyhodil z domu kvůli mé neukázněnosti a špatnému chování.
Včera se mi manžel ozval s prosbou, abych se vrátila. Možná si konečně uvědomil chybu. Ale já teď nevím, jak mám dál postupovat ani co dělat v takto složité situaci balancuji mezi nadějí na lepší zítřky a touhou uniknout z prostředí, které mě ničí.