„Vždyť ti je už padesát, komu bys tak byla dobrá,“ smál se manžel. Ale Libuše se rozhodla zjistit pravdu

Dobré zprávy

V padesáti tě už nikdo nechce, smál se Petr. Jenže Libuše se rozhodla si to ověřit.

Petr Novotný byl muž s teorií. A vlastně ne jednou, ale hned několika. Měl jich kolem dvaceti, všechny zcela neotřesitelné. Třeba že dobrý guláš se vaří jen s hovězím. Že kočky jsou chytřejší než psi. Že televize se musí sledovat při hlasitosti čtyřicet dva, ani víc, ani míň. Ale nejpevnější z jeho teorií byla tahle: žena po padesátce muže vůbec nezajímá.

Podával ji různě, podle nálady.

Někdy věcně: to je příroda, Libuško, nic proti tobě.

Jindy filozoficky: takový je život, s tím nic nenaděláš.

A často, hlavně když se Libuše oblékla do nových šatů nebo si zvýraznila rty, pověděl prostě a po domácku: v padesáti tě už nikdo nechce.

Bez otazníku. Jako konstatování.

Libuši bylo dvaapadesát. Pracovala jako účetní ve stavební firmě, ráno cvičila, večer četla knihy a o víkendech pekla koláče, které Petr spokojeně jedl, aniž by ho napadlo spojit jejich chuť s otázkou, kdo vlastně autorku těch koláčů potřebuje.

Dvacet šest let spolu žili. Za tu dobu Petr ztloustl, přišel o vlasy a utvrdil si svoje teorie. Libuše ne. Tedy, ne takhle. Kdyby vůbec, tak rozhodně jinak.

Její kamarádka Táňa na to přišla dřív než ostatní.

Libuško, prohlásila jednoho dne u kávy, přimhouřila oči tím zvláštním způsobem, kdy bylo jasné, že přijde něco důležitého a možná i trochu šíleného. Ty vůbec víš, že jsi hezká ženská?

Ale jdi, odpověděla Libuše po svém.

Fakt. Naprosto. Poslyš, co kdybychom si ze srandy založily profil na seznamce? Jen tak pro legraci. Experiment

Libuše postavila hrnek.

Ty ses snad zbláznila?

Jenom si uděláme profil! Vybereme pěknou fotku. Uvidíš, co se stane.

Nic se nestane, odvětila Libuše. Je mi padesát. Kdo by mě chtěl?

Bylo jí jasné, komu tím tónem a slovy připomíná.

Táňa byla činu. Moc přemlouvat neuměla, to nebylo její. Prostě zařídila, že odmítnout bylo nějak nepříjemné ne fyzicky, spíš vnitřně. Tak i pak navečer dorazila k Libuši s notebookem pod paží, lahví bílého a výrazem ženy s naplánovaným tahem.

Tak, prohlásila hned od dveří, postavila lahev na stůl. Uděláme ti profil. Rychle, vkusně, beze zbytečných řečí.

Počkej, Libuše nestihla ani sundat zástěru. Jaký profil?

Přece na seznamce, vždyť jsem ti to říkala.

Říkala. Ale já říkala ne.

Ty řekla: kdo by mě chtěl. To je ale jiná.

Libuše se na ni zadívala. Táňa pohled opětovala jistě a neústupně, jako někdo, kdo ví pravdu a čeká, až druhý dojde k tomu samému.

Táně, je mi dvaapadesát.

To vím. Třicet let tě znám.

No a?

Tak seď.

Libuše usedla. Ne že by se vzdala, ale byla po dlouhém dni už unavená. Práce, pak zácpy, pak domácnost.

Dejte fotku, řekla Táňa a sedla k notebooku.

Jakou fotku?

Dobrou. Máš nějakou pěknou?

Libuše přemýšlela. Poslední snímky byly z firemního večírku. Tam byla bokem v koutku se sklenicí, z profilu, roztržitě hleděla mimo, protože Petr tu noc třikrát volal a ptal se, kdy už přijde domů.

Něco z Nového roku, navrhla nejistě.

Ukázala. Táňa prohlížela dlouho.

Je pěkná, uznala nakonec. Takhle bys měla chodit i v reálu rovná, s jiskrou v oku.

Na fotku mě nikdo nevidí, utrousila Libuše, sama nevědouc, proč to řekla.

Táňa zkoumala její výraz. Po krátké pauze otevřela víno.

S vyplňováním profilu se páraly dlouho. Respektive Táňa psala, Libuše protestovala. U každého bodu.

Cíl seznámení? Libuše, piš přátelství.

Já nechci s nikým povídat…

To teď neřeš, piš.

O sobě? Co mám psát? Účetní, vařím guláš, žiju s chlapem, co si myslí své o ženách po padesátce?

Napíšem: Aktivní, zajímavá, ráda čtu a chtěla bych cestovat.

Já nikam nejezdím.

Ale chtěla by ses podívat?

Libuše zvážněla.

Chtěla.

No vidíš, žádná lež.

Fotku vybraly právě tu silvestrovskou. Libuše v bordovém šatu, vlasy stažené, v očích život. Petr ten šat nikdy neviděl tou nocí už spal, když přišla domů.

Hotovo, uzavřela Táňa a zavřela notebook. Máš profil.

A co teď?

Teď počkáme.

Na co?

Uvidíš.

Libuše si nalila víno, pohlédla z okna. Venku se stmívalo, lampa zářila, holý javor mlčel. Obyčejný večer. Petr ve vedlejší místnosti sledoval televizi hlasitost přesně čtyřicet dva. Televizor šuměl. Už dávno to nikoho nedojímalo.

Ano, profil i profil, stejně z toho nic nebude, pomyslela si Libuše.

Dopila víno, šla umýt nádobí.

Druhé ráno na profil nemyslela. Ani vteřinu.

Jela na pracoviště, půl dne kouzlila s čtvrtletní uzávěrkou, na oběd si dala mdlou polévku z bufetu v suterénu, v tři odpoledne hleděla oknem z kanceláře a počítala holuby na římsě.

Telefon zůstával v kabelce.

V pět ho přece jen vytáhla. Jen tak zjistit, zda nic od Petra. Od Petra nic. Ale z jedné aplikace svítilo upozornění červené kolečko s číslem.

Byla tam jedenáctka.

Jedenáct zpráv. Za jediný den.

Libuše koukla na telefon, telefon na Libuši. Schovala ho zpět do kabelky, seděla minutu, dvě, zase ho vytáhla.

Jedenáct.

No to ne, spam pomyslela si.

Otevřela. Spamu nikde. Jen jedenáct chlapů s fotkami, jménem, docela slušnou češtinou. Někteří krátce: Ahoj, zajímavý profil. Jiní rozepsaněji. Jeden, Štěpán, padesát čtyři, dokonce tři odstavce o knihách, jak už dlouho nepotkal ženu s tak živým pohledem na fotce, o cestování, co ho baví.

Libuše to četla dvakrát.

To cestování jsem psala taky já… vzpomněla si. Trošku se zastyděla, ale jen maličko.

Večer volala Táni.

Je jich jedenáct, řekla bez pozdravu.

Cože?! Táňa měla radost. Já ti to říkala!

Jeden píše o knížkách.

Odepiš mu.

Ne, to já dělat nebudu.

Libuše…

Co, Libuše? Je mi padesát dva a jsem vdaná.

Odpověz.

Libuše neodpověděla. Večer myla nádobí a přemýšlela nad Štěpánem a jeho třemi odstavci.

Bláznivá, pokárala se.

Ale ráno stejně otevřela aplikaci. Číslo v červeném kroužku teď nebylo jedenáct.

Dvacet osm.

Libuše se posadila na okraj postele. Petr ještě spal.

Dvacet osm lidí jí napsalo přes noc.

Prohlížela opatrně, jako by mohla něco rozbít. Tady Ondřej, čtyřicet osm, inženýr, fotka s kočkou v náručí. Tam Michal, padesát šest, vážný, s kravatou, napsal: Jste moc krásná žena. Pak David a tu se Libuše zarazila čtyřicet jedna, u horského jezera, napsal stroze: Dobrý den. Povíte mi něco o sobě?

Čtyřicet jedna. O jedenáct let mladší.

Libuše mobil zase zavřela. Pak otevřela znova.

K večeru druhého dne bylo přes padesát.

Padesát tři zpráv. Vlastně už padesát čtyři, jak počítala.

Seděla v kuchyni, pila čaj a projížděla je pohledem člověka, který šel nakoupit rohlíky a našel poklad. Tady Vladimír, padesát, podnikatel, poslal básničku sice cizí, přesto příjemné. Tu Josef: Líbíte se mi, rád bych vás poznal blíž. A zase David od hor, znovu psal, protože neodpověděla, ale počkal a napsal ještě jednou. Zdvořile, bez nátlaku: Jste-li zaneprázdněná, nic se neděje.

Libuše se na tu zprávu dívala dlouho.

Petr v obýváku mluvil na televizi. Televize odpovídala. Skoro jim to šlo.

Kdo by mě chtěl, vybavila si větu.

Padesát čtyři lidí za dva dny. Někteří jejího věku. Někteří mladší. Jeden poslal báseň. Druhý počkal a napsal znovu, mile.

Teorie Petra Novotného dostávala trhliny. Pomalu, jako staré parkety, ale jistě.

Libuše vypila čaj, odložila hrnek do dřezu. A po opravdu dlouhé době se podívala na svůj odraz ve tmavém okně ne letmo, ne zběžně, ale opravdově.

Tam stála žena dvaapadesát let. Vzpřímená. S krásnýma očima. Které během dvou dní napsalo padesát čtyři neznámých mužů.

No teda… šeptla Libuše svému odrazu.

Vypadalo, že jí dává za pravdu.

Telefon ležel na nočním stolku.

Petr se natáhl po brýlích, ležely vedle, a v tom okamžiku telefon zablikal: přišlo nové oznámení. Petr ho zvedl s nevzrušenou lhostejností člověka, který už nic neočekává. Kouká. Zamračí se.

Pak se podívá znovu.

Na displeji: David: Dobré ráno! Myslím na vás…

Petr si sedl na postel. Pomalu. Jako někdo, komu právě řekli něco důležitého, ale teď ještě neví, jestli to je dobře, nebo špatně.

Libuše, zavolal.

Libuše byla v kuchyni. Vařila kávu. Slyšela, ale nespěchala.

Libuše!

Hned jdu.

Vstoupila do pokoje s hrnkem v ruce. Klidně. Petr držel mobil, jako by v něm měl živé zvíře.

Co to jako je? zeptal se.

Libuše koukla na displej. Pak na manžela. Upila kávy.

Oznámení, řekla.

Vím, že oznámení. Kdo je ten David?

Ze seznamky.

Ticho. Dobré ticho.

Z jaké seznamky?! Petr vyskočil. Ty ses tam registrovala?

Ano.

Proč?!

Libuše položila hrnek na stolek. Podívala se na manžela zblízka, bez zloby, skoro zvědavě jako na příklad, kde už zná řešení.

Chtěla jsem si ověřit tvoji teorii, řekla.

Jakou teorii?

O ženách po padesátce. Pamatuješ? V padesáti tě už nikdo nechce.

Petr otevřel ústa. Zavřel. Ještě jednou zkontroloval mobil mezitím přišly další tři zprávy.

A kolik jich… nedořekl.

Padesát čtyři, ohlásila Libuše. Za dva dny.

Padesát čtyři… zopakoval tiše Petr. Jako by tu cifru nemohl obléknout.

Někteří jsou i mladší než já, dodala Libuše, popadla svou kávu a šla zpátky do kuchyně.

Petr Novotný zůstal stát uprostřed pokoje s telefonem v ruce. Za oknem běžné ráno lampa zhasla, javor holý, vrabci křičí na římse. Všechno jako obvykle. Jen jeho teorie náhle přestala platit.

Docela.

Rate article
Add a comment