Celý život jsem snil o tom být na místě svého bratra, ale brzy se vše změnilo.
Moje maminka otěhotněla, když jí bylo osmnáct let. Otec nás opustil, jakmile se dozvěděl novinku — nechtěl rodinu, jen nekonečné večírky a přátele. Rodiče maminky, moji dědeček a babička, byli v zuřivosti. V malém městečku nedaleko Ostravy bylo dítě bez manžela považováno za ostudu, a děda ji vyhnal z domu s křikem: „Nechci vidět tak nezodpovědnou dceru!“ Nedokážu si ani představit, jaké to pro ni bylo — mladá, osamělá, s novorozencem v náručí. Ale zvládla to: zapsala se na dálkové studium, našla práci a tvrdě pracovala. Dostala pokoj na koleji a začali jsme spolu žít. Musel jsem dospět rychleji než ostatní děti — chodil jsem nakupovat, uklízel a ohříval jídlo. Hry? Na ty nebyl čas. Odmalinka jsem byl její oporou, jejím jediným mužem.
Nikdy jsem si nestěžoval — byl jsem na to hrdý. Ale brzy se v našem životě objevil Viktor. Měl jsem ho rád: nosil sladkosti, staral se o maminku. Vedle něj rozkvetla a jednou řekla: „Vezmeme se s Viktorem a přestěhujeme se do velkého domu.“ Byl jsem šťastný — snil jsem o skutečném otci a doufal, že se jím Viktor stane. Zpočátku to bylo jako pohádka. Měl jsem svůj vlastní koutek, mohl jsem si odpočinout, poslouchat hudbu, číst knihy. Viktor pomáhal mamince a její oči zářily radostí.
Pak ale oznámila, že čeká dítě. Zanedlouho Viktor řekl: „Musíš se, Petře, přestěhovat do komory. Tam bude dětský pokoj.“ Nerozuměl jsem: v domě bylo plno pokojů, proč zrovna já? Další den už mé věci ležely v malé komoře, kam se sotva vešla postel. Bylo to nespravedlivé, ale mlčel jsem — byl jsem zvyklý vydržet.
Když se narodil můj bratr Míša, začala noční můra. Jeho křik mi nedovolil spát, chodil jsem jako zombi. Ve škole jsem dostával horší známky, učitelé mě kárali a matka křičela: „Musíš být pro bratra příkladem! Přestaň nás zostuzovat, lenochu!“ Míša rostl a na mě spadly nové povinnosti — chodit s ním ven, vozit kočárek po dvoře. Ostatní děti se mi posmívaly a já se červenal hanbou, ale mlčel jsem. Vše nejlepší — hračky, oblečení — se kupovalo pro Míšu. Žádal jsem něco pro sebe a Viktor suše odpovídal: „Peníze nejsou.“ Vodil jsem bratra do školky, vyzvedával ho, krmil, uklízel dům — žil v očekávání, kdy vyroste a dá mi svobodu.
Míša nastoupil do školy, a máma přikázala, abych mu pomáhal s domácími úkoly. Byl rozmazlený, náladový — učil se špatně a mé pokusy ho napravit končily jeho stížnostmi mamince. Vždycky se stavěla na jeho stranu a já dostával výtku: „Jsi starší, měl bys být trpělivější!“ Převáděli ho ze školy do školy, ale všude selhal. Nakonec ho dali do soukromé, kde za peníze přehlíželi jeho dvojky. Já jsem nastoupil na učiliště jako automechanik — ne proto, že bych chtěl, ale abych utekl z domova.
Dále jsem pokračoval s dálkovými kurzy, prací — dřel jsem ve dne v noci a šetřil na své bydlení. Oženil jsem se, našel klid. A Míša? Viktor mu daroval byt, ale on přesto žije s rodiči, pronajímá byt a utrácí peníze na hlouposti. Pracovat nechce, válí se před televizí. Jednou na Vánoce jsme se sešli u rodičů. Přišla jeho další přítelkyně, Lenka. Náhodou jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni.
— Máš štěstí s bratrem, — říkala mé ženě, Táně. — Petr je takový dříč, zodpovědný. Proč Míša není takový? Prosím ho, ať se sestěhujeme, založí rodinu, ale on jen lpí na mámě. Peníze z nájmu má, ale k čemu to?
— Ano, Petr je skvělý, — usmála se Táňa. — Nech Míšu být, není tě hoden. Z něj manžel nebude.
Ztuhnul jsem. Míša střídal přítelkyně jako ponožky, ale žádná se neudržela — máma je všechny vyháněla, považovala je za nedůstojné svého „zlatého chlapce“. A on se nebránil, žil ve své lenosti jako v kukle. A tehdy jsem pochopil: už mu nezávidím. Všechny mé sny o tom být na jeho místě se ukázaly jako prázdné. Osud mi dal zkoušky, ale také mě za ně odměnil. Mám rodinu, milující ženu, dceru, dům, který jsem postavil vlastníma rukama. Jsem na sebe hrdý a poprvé v životě nelituji, že nejsem Míša. Můj život je moje vítězství, vybojované a opravdové.
