Božena zaklapla zámek a s úlevou vydechla. Konečně. Dva dny volna před sebou, žádné fronty, žádné vážení zboží, žádné vykládky a nakládky.
„Boženo, a vy zítra pracujete?“ ozvalo se za ní známý hlas.
Neotočila se – už věděla, kdo to je. Josef Novák. Vždycky v nejhorší možnou chvíli.
„Zítra je neděle,“ odsekla, aniž by se otočila. „Volno.“
„Aha. Chápu. Tak já tedy v pondělí.“
Božena se přece jen otočila. Starý muž stál s ošoupanou síťovkou, ve vyprané bundě a díval se na ni nějak zmateně. Jako by v něco doufal.
„Zase bude půl hodiny počítat haléře,“ mihlo se jí hlavou.
„V pondělí přijďte,“ hodila přes rameno a zamířila k domu.
On to dělal pořád – přišel těsně před zavíračkou, vybral dvě tři drobnosti, pak u pokladny začal štrachat v peněžence a přepočítávat mince. Fronta se za ním táhla, lidé vzdychali, a on jako by si toho nevšímal. Takový pomalý. Jenom to dráždilo.
V neděli ráno, když šla kolem obchodu, Božena zůstala jako přimražená.
U dveří seděla kočka. Obyčejná pouliční, šedá, vybledlá a hrozně vyzáblá. Ale podivné bylo, že neseděla jen tak. Pobíhala ode dveří k oknu, drápala práh, nahlížela do škvíry, mňoukala. A tak žalostně, tak zoufale.
„Kšá odtud!“ mávla rukou Božena.
Kočka se ani nehnula. Jen zírala na dveře.
„Toulavá,“ pomyslela si Božena a šla dál.
V pondělí se Božena blížila k obchodu s tíživým pocitem. Kočka nikam nezmizela. Ležela u prahu stočená do klubíčka, vysílená.
Klíč se otočil v zámku. Dveře se rozletěly.
A tu Božena uslyšela. Tenký, sotva znatelný kňour. Někde v rohu, za regály.
Vstoupila dovnitř, podívala se blíž – a srdce jí kleslo až do podlahy.
Kotě.
Maličké, slepé, bezmocné. Leželo mezi krabicemi z vlnité lepenky, žalostně pištělo, pohybovalo tlapkami.
Kočka se vřítila dovnitř za Boženou, skočila ke kotěti, začala ho olizovat a příst.
„Proboha,“ zašeptala Božena. „Tys k němu chtěla proniknout.“
Božena stála nad lepenkovou krabicí a nevěděla, co dělat. Kočka se uvelebila vedle kotěte, olizovala ho, přísta – poprvé za celý den se uklidnila.
A v Boženině hlavě jedna myšlenka: „V obchodě se nesmí držet zvířata. Kam s nimi?“
„Poslyš, ty mi dáváš,“ zamumlala nahlas. „Jak ses sem vůbec dostala? Kdy se ti to povedlo?“
Kočka se jen přitiskla ke kotěti ještě víc.
Božena si vzpomněla: v pátek večer, když zavírala, se u vchodu mačkali zákazníci. Shon, spěch. Nejspíš tenkrát proklouzla. Bez povšimnutí. A porodila v noci, když obchod stál prázdný.
A celou neděli pobíhala venku a snažila se dostat zpátky.
„Dobře,“ vydechla Božena. „Teď něco vymyslíme.“
Nalila kočce vodu do plastového kelímku, ulomila kus vařeného salámu ze své svačiny. Kočka pila chtivě, rychle, jako by se bála, že jí to vezmou.
Pak Božena otevřela obchod pro zákazníky.
První vešla sousedka, teta Věra. Uviděla kočku s kotětem a zatleskala rukama:
„Jé, Boženo! Odkud?“
„Ale…“ Božena mávla rukou. „Někudy se dostala. Poslyš, Věro, nevezmeš si ji? Tví vnoučata mají rádi zvířátka, ne?“
Teta Věra se zašklebila:
„My už máme kocoura. Starýho, zlýho. Všechny by zadávil. Ne, ne, promiň.“
Další byl pan Josef – instalatér. Taky odmítl:
„Manželka by mi to nedovolila. Kýchá z chlupů.“
Pak přišla mladá matka s dítětem. Klouček natáhl ručičky ke kotěti, ale matka ho odtáhla:
„Nesahej! Je špinavý! Samý choroby. Pojď odtud.“
Božena stála za pultem a cítila, jak se jí svírá něco uvnitř. Každé odmítnutí se ozývalo v hrudi tupým úderem.
„To si nikdo nevezme?“
K polednímu už byla zoufalá.
Kolem třetí hodiny odpolední se dveře otevřely a vešel Josef Novák.
Jako vždy – pomalu, opatrně. Síťovka v ruce. Tiše pozdravil, kývl.
Božena ani nestačila odpovědět – on se zastavil u vchodu, dřepěl si ke krabici.
„Jé,“ řekl tiše. „Kdo to u vás je?“
Kočka zvedla hlavu, podívala se na něj ostražitě.
Josef Novák opatrně vztáhl ruku, pohladil kočku po hlavě. Ta přivřela oči, začala příst.
„Boženo Petrova,“ otočil se k prodavačce. „A co s nimi bude?“
Božena si povzdechla:
„Nevím, pane Nováku. Tady je držet nemůžeme. A nikdo si je nechce vzít.“
„Chápu.“
Chvíli mlčel, pak znovu pohladil kočku. Kotě tiše zavřísklo, zavrtělo se.
„A mohl bych,“ začal Josef Novák a zarazil se. „Mohl bych si je vzít já?“
Božena ztuhla. Dívala se na starého muže a nevěřila svým uším.
„Vy?“ opakovala. „Vážně?“
„No jo.“ Usmál se nesměle. „Mně je stejně doma smutno. A tohle by byla společnost. Pravda, nevím, jak se o ně starat. Ale naučím se. Na internetu si to přečtu.“
Božena najednou ucítila, jak se jí do krku hrne knedlík. Ten pomalý stařík, kterého tolikrát pospíchala, na kterého se zlobila.
Byl jediný, kdo neprošel kolem.
„Pane Nováku,“ vyhrkla. „Děkuju vám. Opravdu. Děkuju.“
On zamával rukama:
„Ale co vás nemá. Mně je to samotnému příjemné. Doma je prázdno. Manželka umřela před třemi lety. Žádné děti. A tak sem chodím každý den, abych si s někým promluvil.“
Boženě bylo hanba. Taková hanba, že by se propadla do země.
Vždycky se zlobila, že je pomalý. Že zdržuje frontu.
A on byl jenom osamělý.
Josef Novák opatrně vzal krabici s kočkou a kotětem. Přidržoval ji zespoda, aby se netřásla. Kočka se na něj nedůvěřivě podívala, ale nebránila se. Jako by pochopila – ten člověk jí neublíží.
„Jenom nevím, jak je donést domů,“ zamyslel se. „Krabice je velká, nepohodlná. A oni se v ní tříští.“
„Počkejte,“ Božena se vrhla do skladu a vrátila se s pevnější kartonovou krabicí, menší. „Tady, v té to bude lepší. A má ucha.“
Sama přendala kočku s kotětem, dala na dno měkký hadr. Ruce se jí třásly. Nevěděla proč – jestli vzrušením, nebo hanbou, která jí stále víc hlodala.
„Boženo Petrova, neporadila byste mi,“ Josef Novák se nejistě usmál, „co bych jim měl koupit? Nějaké krmení, že? Misky?“
Božena najednou jasně viděla: starý muž je ztracený. Vzal na sebe zodpovědnost, ale netuší, co dál. A přesto to vzal. Protože nemohl projít kolem.
„Počkejte,“ řekla rozhodně. „Hned jsem tady.“
Prošla kolem regálů, sesbírala všechno potřebné: plechovku masové konzervy pro kočku, pytlík suchého krmiva, dvě plastové misky, balení steliva.
„Tohle je pro vás,“ podala Josefovi tašku.
„Ale kdepak. Zaplatím.“
„Není třeba,“ sekla Božena. „Ode mě. Jen tak.“
Chtěl namítnout, ale ona se na něj podívala tak přísně, že jen kývl:
„Děkuju. Mockrát děkuju.“
Josef Novák popadl krabici, tašku a zamířil k východu. U dveří se otočil:
„Boženo Petrova, co myslíte? Měl bych je odvézt k veterináři?“
„Měl,“ přikývla. „Zítra zajděte. Ať se podívá, jestli je všechno v pořádku.“
„Dobře. Zajdu, jasně.“
Vyšel. Dveře se za ním zavřely s tichým cinknutím.
Božena zůstala sama.
V obchodě bylo ticho. Prázdno. Jen na podlaze, v rohu, ležela stará kartonová krabice – ta, ve které leželo kotě.
Přišla k ní, zvedla ji, chtěla ji vyhodit. A najednou nemohla. Sedla si přímo na zem, přitiskla krabici k hrudi a rozplakala se.
Slzy jí tekly po tvářích, kapaly na karton.
Vzpomněla si, jak se zlobila na Josefa Nováka. Jak ho pospíchala. Jak vzdychala, když vcházel do obchodu. Jak si říkala: „Zase ten stařík. Zase bude počítat haléře.“
A on byl takový.
Bez rozmýšlení vzal kočku s kotětem. Přestože sám sotva vycházel – bylo to vidět na oblečení, na tom, jak počítá drobné v peněžence.
Ale neprošel kolem.
„Proboha,“ myslela si Božena, „jaká jsem byla hlupačka. Jaká zatvrzelá.“
Otřela si slzy dlaní, zvedla se ze země. Vyhodila krabici do popelnice. Vrátila se za pult.
Do obchodu se začali trousit zákazníci.
Obyčejný pracovní den.
Ale něco se uvnitř Boženy změnilo. Dívala se na zákazníky jinak. Už ne jako na frontu, kterou je třeba rychle odbavit. Ale jako na lidi, z nichž každý má svůj příběh. A nikdy nevíte, co má člověk na duši.
Zítra se určitě zeptá Josefa Nováka, jak se má kočka s kotětem. Jak se zabydleli. Jestli nepotřebují pomoc.
A už ho nikdy nebude pospíchat.
Uběhly dva dny.
Božena stále čekala na Josefa Nováka. Pohledem sledovala dveře, naslouchala krokům na chodbě. Ale on nepřicházel.
A úzkost jen rostla. „Co kdyby se něco stalo? Co kdyby onemocněl? Nebo s kočkou není něco v pořádku?“
Třetí den to nevydržela.
Vyptala se sousedů na adresu. Ukázalo se, že Josef Novák bydlí v sousedním domě, ve třetím patře.
Božena koupila pytlík jablek, balíček sušenek – jen tak, pro slušnost, aby nešla s prázdnou – a po práci se k němu vypravila.
Dveře se neotevřely hned. Pak se ozvaly šouravé kroky a na prahu se objevil Josef Novák. Překvapený, zmatený.
„Boženo Petrova? Vy… ke mně?“
„Ale jo,“ podala mu tašku. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Jak se máte? Jak kočka s kotětem?“
Tvář starého muže se rozzářila úsměvem. Tak vřelým, opravdovým, že se Boženě ulevilo na duši.
„Pojďte dál, pojďte dál!“ ustoupil. „Oni se u mě mají skvěle!“
Byt byl malý, skromný. Starý nábytek, vytahaný koberec. Ale čistý, útulný.
Na parapetu, na složené dece, dřímala kočka. Vedle ní se batolilo kotě – už silnější, chlupaté.
„Tady jsou,“ řekl hrdě Josef Novák. „Kočku jsem pojmenoval Míca. A kotě – Tichánek. Protože je tak tiché.“
Božena přistoupila, opatrně pohladila Mícu. Ta otevřela jedno oko, zamňoukla a znovu usnula.
„Krásní,“ řekla tiše Božena.
„No jistě.“ Josef Novák se usmíval od ucha k uchu. „Víte, byl jsem s nimi k veterináři. Všechno v pořádku.“
Mluvil a mluvil – o tom, jak Míca první noc schovávala pod pohovkou a tahala tam kotě, jak si pak zvykla, jak ho teď vítá u dveří, když se vrací.
Když odcházela, Božena se zdržela na prahu:
„Pane Nováku, přijďte do obchodu. Budu čekat.“
Přikývl:
„Přijdu.“
A dodal tiše:
„Děkuju vám, Boženo Petrova. Za všechno.“
„Já děkuju vám,“ odpověděla. „Jste opravdový člověk.“
Druhý den přišel Josef Novák znovu do obchodu. Jako vždy – pomalu, se síťovkou.
Ale tentokrát ho Božena přivítala úsměvem. Vynesla ze skladu stoličku, postavila ji vedle pultu:
„Posadíte se, pane Nováku. Nespěchejte. Já nikam nespěchám.“
Vděčně přikývl. Posadil se. Začal si pomalu vybírat potraviny.
A Božena ho poprvé nepospíchala.