Dlouho očekávaná vnučka
Dnes v noci jsem zase nemohla spát. Po druhý den. V hlavě mi pořád dokola šrotovala myšlenka na Honzu svého syna, kterému teď neustále volám, přestože vím, že když je na moři, spojení prostě nebude. Pořád dokola mačkám na mobilu jeho číslo a vždycky mi zavrčí automat, že je nedostupný. Och, co jsi to zase provedl, synku! A zrovna teď, když se tolik stalo!
Tohle však začalo už před lety, když Honza ještě ani nepomyslel, že by měl jezdit na lodích do zahraničí. Už byl dávno dospělý, ale s děvčaty mu to stále neklapalo. Podle jeho slov mu nikdy žádná nesedla každá byla nějak divná. Rozčilovala jsem se, když si zahodil vztah s jednou milou a přívětivou slečnou za druhou. Podle mě byly všechny víc než dobré! Pořád jsem mu říkala, že má nesnesitelnou povahu. Kdo by s ním vydržel?
Chci, aby ta tvá byla hodná, laskavá hlavně aby tě milovala! bránila jsem se, když se mě ptal, jestli mi je jedno, jaká bude. Ticho, které po mé větě následovalo, mě vždy umělo pořádně rozlobit.
A co ti na Simoně tolik vadilo? začala jsem jednou skoro křičet.
Už jsem ti to vysvětloval, odbýval mě.
Tak dobře… No ano, přiznávám, Simona nebyl šťastný příklad. Ale třeba Karolína byla fajn. Nebo Lenka ta byla vždy ochotná, domácí typ! Vždycky přišla, hned se ptala, co může doma pomoct.
Mamko, já ji vlastně nikdy nemiloval, zamumlal Honza.
A takhle jsme to měli stále dokola, kdykoliv se nějaká Anna, Marie nebo Barbora u nás ukázala. On vždycky něco našel, odcházely, a já mezitím stávala o samotě s toužebnými sny o vnoučatech.
Pak se Honza seznámil se starým kamarádem z vojny, ten ho zlákal na moře. Byla jsem nešťastná. Stanovil si, že vydělá dost peněz, zůstane sám, a já se musela smířit, že žiji opět sama. Upřímně, penězi mě nikdy nezlákal! Pracovala jsem si v lékárně v Plzni, měla svůj skromný život a své příjmy. První velkou částku uložil Honza na kartu a vrazil mi ji do ruky.
Ať ti nic nechybí, mami!
Nač mi peníze, když nemám rodinu, se kterou bych se dělila o štěstí…
Ročníky se střídaly, Honza mezi plavbami krátce zajížděl domů, ale domů měnil na noclehárnu. Bez představování, bez otázek. Když jsem si dovolila komentář, odvětil tvrdě:
Abych nemusel později vysvětlovat, proč si ji neberu. Všechny jsou jen na zábavu.
Jednou večer se stal zázrak. Zas jsem jednou zahlédla, jak jde s neznámou dívkou za ruku – a já za nimi prostě šla. Honza, dospělý chlap, byl rudý až za ušima!
S Terezou to trvalo celé jeho volno. Chodila k nám, milá, vzdělaná a přívětivá. Najednou jsem znovu doufala. Přesto, když se Honza balil na loď, Tereza zmizela.
Nechci, abys s ní měla něco společného, mami. A konec diskuze, zamračil se a odjel.
Celý rok jsem se trápila, co se stalo, on pokaždé vše odbyl. Nakonec jsem to nevydržela:
Honzo! Copak já o tebe nemám strach?
Není se čeho bát. A s Terezou se nebav, mami!
Opět odjel a já v srdci jen žal.
Uplynul další půlrok. Sedím v lékárně a najednou vstoupí Tereza – v náruči holčička v kočárku. Skoro mi dojetím srdce vyskočilo. Nejistě se pousmála a já začala vypočítávat, jak jsem nic nevěděla, že Honza odjel aniž by mi cokoli vysvětlil.
Odpověděla smutně: Tak to prostě je…
Zarezervovala jsem si u ní rozhovor, přemluvila ji, ať přijde ještě znovu.
Nakonec mi řekla pravdu. Její dcera je Honzova podle všeho. Honza ale řekl, že dítě nechce. Honestně přiznal, že nemá čas a že vztah ani neplánoval. Tereza se ocitla sama – bez místa na bydlení, rodiče měla na Moravě, v Plzni byla sama. Myšlenka, že moje vnučka by odjela a už bych ji neviděla, mě drásala až na dřeň.
Přestěhujte se ke mně, Terezo! S malou Aničkou! Pomůžu, dítěti se nic neschází a Honza stejně vydělává tolik, že si nevím rady s penězi!
A co Honza?
Ten nebude mít na výběr. Nakonec je to i jeho dítě! No a když ne, já se o Aničku postarám!
A tak jsme žily spolu. Tereza nastoupila do knihkupectví, Aničku hlídám já a malou jsem si zamilovala. S Terezou jsme se sžily, ona chodila z práce někdy pozdě, unavená, ale vděčná. Vždycky jsem říkala:
Jdi si odpočinout, Aničku umyju, uspím.
Ale dovolená Honzy se blížila a Tereza byla nervóznější a nervóznější. Pochopitelně měla strach – co když nás vyhodí?
Neboj se! Kdyby chtěl cokoliv, já mu to řeknu přímo do očí!
Tehdy mě napadlo pojistím vše, napíšu byt rovnou na Aničku. Pro jistotu. Koneckonců, Honza se stejně do svatby nehrne, tak aspoň bude mít vnučka něco po mně.
Jenže na katastru se dozvídám, že bez souhlasu syna nic nevyřídím. Musíme počkat.
Tereza začala být hodně pryč prý práce. Pozoruji, že se doma něco balí…
Chystáš se k rodičům? podezírám jí.
Mlčela, bylo jí do breku.
Večer před příjezdem syna jsem ji přemlouvala, že odcházet nemusí, že peníze může vzít z té karty, co jsem schovala do šuplíku. Stejně na ni ani já nesáhnu, nakup jí a Aničce, co potřebujete.
Honza dorazí za dva dny, říkám. Žádné stěhování!
Pak ráno stojím, všechno voní od vaření slavnostního oběda, připravuju Honzovu oblíbenou svíčkovou chci se podívat na Aničku do pokoje. Tereza pryč!! Jen dcera klidně spí.
Totálně nechápu, kde je. Do práce nikdy nešla tak brzy. Dělám, že se nic neděje stále doufám, že přijde. Pak zvonek: je to Honza.
Ahoj, mami. Kdo je to dítě?
No, to bys měl vědět nejlíp ty!
Nic nechápu. Mami? sedne si zmatený.
S pevností v hlase povím, že jsem konečně našla vnučku.
Cože? nechápe.
Přestaň hrát divadlo! Tereza mi všechno řekla!
Honza zalapal po dechu: To není moje dítě, mami! Tereza tě využila! Ona šla jen po penězích.
Nechci věřit. Nepřála bych si ničit něčí pověst věřila jsem Tereze. Pak mě Honza přiměl překontrolovat peníze i kartu. Prozřela jsem. Nikde nic. Ani Tereza, ani věci, ani peníze.
Zjistilo se, že Tereza nikdy v oné práci nebyla zaměstnaná, domovníci ji neznají. Pravda byla drsná byla jsem podvedená.
V několika hodinách jsem proplakala víc než za poslední rok. Navzdory bolesti jsem ihned šla s Honzou na policii. Naštěstí jsem nestihla přepsat byt na Aničku. Z účtu na kartu Tereza moc neutratila, protože Honza ji rychle zablokoval.
Aničku mi soud dovolil ponechat, Honza navrhl, že ji vychováme jako vlastní dítě. Tereza se nikdy nenašla a byla zbavena rodičovských práv. Trvalo to dlouho, než mě soud uznal jako opatrovníka. Musela jsem se vrátit do práce, Aničku dát do školky, zařizování bylo až nad hlavu ale žily jsme si, jak se dalo.
Rok poté dorazil Honza zpět z moře a přivedl si ženu krásnou Petru.
Mami, to je Petra, moje žena. Budeme bydlet spolu.
Trochu váhám, obrátím se k pokoji: A Anička…?
Petra se usmála a podala mi ruku: Moc ráda vás poznávám, paní Aleno. Honza mi o všem pověděl a já vás opravdu obdivuji, jak jste se k Aničce zachovala. Budu šťastná, když mi dovolíte, abych Aničku také považovala za svou.
Honza se usmál: Teď už chci skončit s cestováním, uděláme adopci. Už nás nikdo nezdrží!
Byla jsem šťastná, že mám doma konečně rodinu. Všechny jsem pozvala ke stolu, podávala jídlo, smála se slzám štěstí… A v duchu si říkala: Díky, že mám svoji dlouho očekávanou vnučku, a teď i dceru a že jsme zase spolu.A jak jsme tam spolu všichni seděli a Anička se se smíchem rozběhla Petře do náruče, došlo mi, že rodinu neudělá jméno ani pokrevní pouto, ale ochota obejmout druhého v bouři, podat mu chleba u společného stolu a proměnit osamění v domov. Protože štěstí to přijde nakonec jinudy, než čekáme. Podívala jsem se na Honzu, který poprvé po tolika letech něžně pohladil dívčí vlásky, a v jeho očích jsem uviděla to, po čem jsem vždycky toužila. Moje vnučka se stala naší dcerou a Petra mi tiše šeptla: Teď už jsme skutečná rodina. V tu chvíli jsem věděla, že všechno napětí, samota i smutek stály za to. Z kuchyně zavoněla káva a smíchem a láskou naplněný byt se konečně stal tím pravým domovem, na který jsem tak dlouho čekala.