Vařím ti, peru, uklízím, oblékám tě. Proč mě tak nenávidíš?
Můj život v malé vesnici u Brna se proměnil v nekonečnou noční můru. Já, Alena, už léta žiju pod jednou střechou se svou tchyní, Ludmilou Petrovnou, která udělala vše pro to, aby mé dny proměnila v peklo. Dnes mi došla trpělivost: položila jsem jí otázku, která mě trápila roky: „Proč mě tak nenávidíš?“ Neodpověděla, jen chladné ticho a její pohrdavý pohled. Má duše puká bolestí a srdce křičí nespravedlností.
Ten den jsem jako obvykle uklízela dům. Vyluxovala jsem, umývala podlahu, chtěla jsem, aby vše zářilo. A vtom Ludmila Petrovna, sedíc ve svém křesle, s očividným potěšením rozsypala drobky od sušenek přímo na čerstvě umytou podlahu. Ztuhla jsem, nevěříc vlastním očím. Udělala to naschvál a ani se nesnažila skrýt svou zášť.
„Mami, proč to děláš? Viděla jsem, že jsi to udělala schválně!“ vykřikla jsem, sotva zadržujíc slzy.
Podívala se na mě s opovržením a odsekla:
„Nic se neděje, uklidíš to znovu! Neumřeš na to!“
S uspokojeným úsměvem se vrátila ke své staré novině, kterou už četla desítkykrát. Já, polknuvší křivdu, vzala smetáček a lopatku a začala jsem po ní uklízet. Uvnitř jsem však vřela. Odešla jsem do jiného pokoje, abych nevybuchla, a pak jsem šla do zahrady – práce na čerstvém vzduchu mě aspoň trochu uklidnila. Ale bolest z jejích slov a činů měžírala jako jed.
„Proč mě tak nenávidíš?“ nevydržela jsem později, stojíc před ní. „Čím jsem si to zasloužila? Vařím ti, peru, uklízím, oblékám tě! Moje dcera, Tereza, ti vždycky pomáhá! Proč mě tak nenávidíš?“
Ani se neotočila. Ani slovo, ani pohled – jen ledové nezájem. Rozplakala jsem se, už nemohouc to vydržet. Dopořád uklízet, pustila jsem se do prádla, ale slzy mi stékaly po tvářích. Můj život se změnil v nekonečný kruh ponížení a já nevěděla, jak z něj uniknout.
Můj manžel, Terezin otec, zemřel před mnoha lety. Naší dceři tehdy bylo teprve osm. Hned po pohřbu Ludmila Petrovna prohlásila:
„Zůstaneš u mě! A ani nepomýšlej na stěhování. Nechci, aby se v obci povídalo, že jsem tě vyhnala.“
Souhlasila jsem, protože jsem neměla kam jít. U mých rodičů bydlela sestra se dvěma dětmi a pro mě a Terezu tam nebylo místo. Naivně jsem doufala, že si s Ludmilou Petrovnou časem najdeme společnou řeč. Ale zázrak se nestal. Na veřejnosti se chovala slušně, ale doma, o samotě, se mnou zacházela hrubě. Neustále opakovala, že ji musím poslouchat.
„Jsi k ničemu! Kdo by tě chtěl? Ani žádný chlap se na tebe nepodívá, a ještě s dítětem! Budeš u mě s Terezou, a až umřu, dostaneš můj dům. Ale když nebudeš dělat, co ti řeknu, dám ho synovcům a ty zůstaneš na ulici!“
Bála jsem se jejích výhrůžek a trpěla. Dělala jsem vše pro to, aby Tereza neměla nouzi. A Ludmila Petrovna, které je už přes devadesát, žije si spokojeně. Má výborné zdraví, celý důchod utrácí za sebe a vyžaduje, abych jí kupovala drahé potraviny a lahůdky. Dávno jsem pochopila, že jsem udělala chybu, když jsem s ní souhlasila žít. Ty roky ponížení mě zlomily.
Moje Tereza dokončuje univerzitu a brzy se vdá za skvělého chlapce. Budou bydlet u něj a já upřímně doufám, že její život bude šťastný. Ale je mi tak líto sebe, své promarněné existence. Všechno jsem dala dceři a tchyni a na oplátku dostala jen pohrdání a samotu. Kde najdu sílu, abych utekla z tohoto pekla?