Vypadni. Hned.
Rána kopancem otřásla masivním stolem, který odskočil dopředu.
Půllitr piva zavrávoral, pěna přetékala přes okraj a smáčela leštěné dřevo.
Uvnitř malé hospody na kraji zaprášené jihomoravské vísky jako by se najednou zastavil čas.
Smích ztichl.
Kulečníkové koule se přestaly kutálet.
Starý jukebox zakašlal a zmlkl.
Na posledním stole v rohu seděl děda. Ani se nehnul.
Šedesát pět, možná sedmdesát.
Stříbrné vlasy pod ošuntělým hnědým kloboukem.
Sepraná riflová bunda volně visící na ramenou.
Ruceošlehané životem, popraskanéa přesto klidně objímaly orosený půllitr.
Ten kopanec by ho měl vylekat.
Nic.
Stačilo mu dvěma prsty půllitr přisunout zpět na místo.
Nepodíval se. Nepohnul se. Bylo mu to úplně fuk.
Karel Macháček se k němu sklonil blíž.
Velký, ramenatý, samý sval.
Ten typ, co si myslí, že čím větší biceps, tím větší právo na všechno.
Slyšel jsi mě, dědku? zahučel. Tady nemáš co dělat.
Nic.
Stařec se napil pomalu, vychutnal si lok.
Za Karlem pár štamgastů pobaveně kulilo oči.
Ostatní raději sledovali situaci. Cítili, že něco nehraje, ale neříkali nic nahlas.
Staroch položil půllitr, jako by si dělal pohodičku u Třebíčského rybníka.
Decentně. Promyšleně.
Sedni si.
Nevyznělo to jako nabídka.
Karel zamrkal, a pak se zasmál krátce, ostře, spíš jako nervózní pes.
Neslyšíš, dědku? ozval se mladší chasník, co přišel Karlovi na pomoc.
Prásk! Dlaň praštila do stolu pořádně.
Pivo zase šplíchlo přes kraj.
Sem nepatříš.
Starý pán zůstal kamenný.
Ani pohled bokem.
Rukou zvolna sáhl do bundy.
Napětí ve vzduchu některým zatrnulo.
Vytáhl starý mobil.
Pochroumaný, displej odrbaný jak jarní brambory.
Přiložil si ho k uchu.
Všichni ztichli.
Zavrzalo to v repráčku.
Jsem tady.
To bylo všechno.
Schoval mobil, popadl půllitr a zase si dal doušek, jako by se nechumelilo.
Karel čučel jak zjara.
Koho jsi volal? vyhrkl.
Počkej, teď to přijde, ušklíbl se někdo od baru.
Romanova ruka se zastavila okolo skleničky s whisky.
První znamení.
Ani ne tak v očích.
Ani v tichu.
V té ruce.
Protože Roman Šimánek už dávno uměl mít tvář nicneříkající.
Ale ruce ty vždycky prozradí pravdu.
Celá hospoda ho teď sledovala.
Pod blikajícím neonem stála holčička, promáčená dešťovou vodou, která jí kapala z mikiny na poškrábanou podlahu.
Roman se znovu podíval na modřiny.
Malé obtisky prstů na dětském zápěstí.
Čerstvé.
Zatnul čelist.
Ne moc, jen na vteřinu.
Ale každý v sále to viděl.
A náhle se uvolněnost vytratila jak sud zteřelého piva.
Velký chlap u kulečníku odložil tágo.
Druhý si přisunul židli.
Výčepní přestal leštit sklenici, kterou třel už půl minuty dokola.
Protože všichni z místních věděli to, co cizí netušili:
Roman nikdy nereaguje na strach.
Jen na svinstvo.
Dívka rychle setřela slzy z tváře rukávem své mikiny.
Snažila se nebrečet.
Snažila se být statečná.
Maminka říkala, ať sem nechodím, šeptla nejistě. Ale taky říkala, že jediný, kdo ho dokáže zastavit
Hlas se jí zlomil.
Roman zvedl oči k jejímu obličeji.
…jsi ty.
Nikdo v hospodě se nenadechl.
Výčepní zamrkal a díval se upřeně na dítě.
Jeden chlap u stěny zamumlal potichu:
Ne…
Protože už to došlo i ostatním
ty oči.
Tmavě hnědé.
Bystré, s ostrými koutky.
Přesně jako oči Romanovy mladší sestry, kterou před dvanácti lety zahrabali,
když ji tehdejší přítel zbité do bezvědomí přivezl do nemocnice, kde nakonec přestali počítat zlomeniny.
Romana tři dny poté toho chlapa umlátil.
Celá vesnice ten příběh znala.
Nemluvil o tom už nikdo.
Dívka nejistě sáhla do kapsy nasáklé mikiny.
Polovina přítomných se instinktivně napjala.
Ale vytáhla jen pomačkanou fotografii.
Mokrý papír, ohnutý rohy.
Pomalými kroky ji položila na Romanův stůl vedle whiskovky.
Roman sklonil oči.
A celý vesmír uvnitř výčepu se změnil.
Na fotce byla žena s modřinami,
strach v očích a to děvčátko pevně přitisknuté k boku.
Vedle nich
stál Lukáš Ortman.
Romanova tvář byla náhle naprosto prázdná.
Víc než hněv.
Tohle bylo horší.
Lukáš Ortman kdysi dělal pro Romana.
Léta zpátky.
A pak letěl z klubu poté, co u jedné fuše v Kroměříži skončila žena v nemocnici po kotrmelci výměnou za pytel pervitinu.
Hláskem sotva slyšitelným šeptla dívka:
Říkal, že jestli mamka ještě jednou uteče…
Nedokázala doříct větu.
Roman chvíli hleděl na fotku.
Pak ji otočil.
Na zadní straně roztřesenou rukou rychle načmáráno šest slov:
Prý ještě pořád chráníš lidi.
Motorkář u zdi s prstenem na ruce vstal.
Tiše, automaticky.
Jak voják, kterému někdo po čase dá znovu rozkaz.
Další muž jeho pohyb napodobil.
Křesla škrábla o parkety.
Dívka nechápalated už se rozhlížela kolem,
jak se dvacet chlapských obrů potichu zvedá ze židlí jeden po druhém.
Roman stále ani nemrkl.
Venku začal déšť bubnovat do oken.
Pak Roman sáhl po skleničce whisky.
Uvnitř bylo hrobové ticho.
Zvedl ji.
Chvíli si ji prohlížel.
A pak celé pití pomalu vylil přes fotografii, přímo přes tvář Lukáše Ortmana.
Pohřeb. Rozsudek.
Roman hřmotně odložil skleničku.
Cink.
Poté vstal. A najednou byl celý lokál o dvě čísla menší.
Holka instinktivně ustoupila o krok zpět.
Ne že by se ho bála.
Spíš proto, že v jeho blízkosti ztěžkla gravitace.
Roman popadl koženou bundu z opěradla.
Tón hlasu měl hluboký, až to zabolí.
Kdo je ještě v domě?
Dívka polkla naprázdno.
Dva chlapi.
Roman přikývl.
Za výlohou už řvaly motory, déšť nevadil.
A nejen jeden.
Dva, tři, čtyřimožná všechny v okolí.
Motorkáři už byli na nohách:
zasouvají zásobníky, natahují zbraně,
navlékají vesty, kontrolují nože.
Žádné patetické proslovy.
Žádné otázky.
Čistá akce.
Výčepní cvakl kasou a zamkl ji, aniž by počítal tržbu.
Obr od kulečníku cvakl brokovnicí, až to znělo jak poslední zvonění.
Děvče jen udiveně zíralo.
Protože ještě před chvílí ti samí chlapi vypadali jak padouchové z pohádky.
Teď byli mnohem strašidelnější.
Našli totiž smysl.
Roman zamířil ke dveřím.
Zastavil se vedle dítěte.
Poprvé od té doby, co vstoupila, hlas trochu změkl.
Jak se jmenuješ?
Dívka k němu vzhlédla.
Libuše.
Roman na vteřinu zavřel oči.
Protože tak, stejně, se jmenovala i jeho sestra.
Když je otevřel, zůstala v nich už jen čirá odhodlanost.
Nastavil jí drsnou ruku.
Drž se za mnou.
Libuše ji okamžitě popadla.
A celá hospoda následovala Romana Šimánka do deště.
