— Terezo, odveď svého kluka pryč! Ten můj ubohý Vendelín nemůže kvůli němu ani v klidu odpočívat! — rozhořčeně sykla Alena Pokorná a ukázala na zanedbaného psa, který se krčil v křesle. — Řekla jsem to jasně: okamžitě si toho ďáblíka odtáhni!
Tereza zbledla, odvedla malého Honzíka stranou a tiše zašeptala: „Promiň, zajíčku.“
Z ložnice vyšel Jan Pokorný, unaveně si mnul spánky:
— Co se zase děje? Kvůli vašim řevům nemůžu pracovat!
— Ach, on nemůže pracovat! — ironicky vyjela matka. — A můj Vendelín mezitím prožívá poslední dny, a vy tady s křikem a plenkami! Dost! Bydlete někde jinde! Nebudete přece viset na mém krku do smrti?
— Mami, proč takhle? My přece nejsme jen na obtíž! Nakupujeme, Tereza doma všechno uklízí…
— To je mi jedno! Já jsem si svůj život odžila, a vy si zařiďte ten svůj! Balte se. Dávám vám tři dny!
Jan se rozzlobeně podíval na starého psa a mlčky odešel do pokoje. Tereza došla k postýlkám, kde spali její půlroční dvojčata, sedla si vedle nich a neudržela slzy.
— Odjedeme dnes, — řekl manžel a objal ji kolem ramen.
— Ale kam, Honzo? Nemáme peníze, ani byt…
— Kája mi nechal klíče od chalupy, odjel na služebku. Pobydeme tam, zatím si najdu přivýdělek. Zvládneme to, Terezo, slibuji.
Jen přikývla a začala balit věci. Na rozloučenou Alena Pokorná ani nevyšla — jen z kuchyně zavolala:
— Tak jste se rozhodli? Tak šťastnou cestu!
Osud jim však připravil úplně jinou cestu. Do taxíku, který je vezl ke kamarádovi, narazilo auto. Jan a děti zemřeli na místě. Tereza přežila, ale skončila v těžkém stavu v nemocnici.
V komatu ležela skoro dva měsíce. Až jednoho zamračeného, sychravého dne se její řasy zachvěly a oči se otevřely. První, koho spatřila, byla Alena Pokorná.
— Terezko, zlatíčko moje! Bože, už jsi při vědomí… — tiskla její ruce.
— A… kdo jste? — sotva slyšitelně zašeptala Tereza.
— Maminka… — zalhala tchyně, sotva potlačujíc třes.
Alena Pokorná zamlčela tragédii. Lékaři řekla, že Tereza ztratila paměť, a požádala ho, aby jí nic neříkal. „Ještě není čas,“ rozhodla se. Janovy věci a oblečení dětí vyhodila, fotky schovala do krabice na vršek skříně. Chtěla všechno vrátit zpět. Nějak to napravit.
Terezu propustili domů. Pomalu se zotavovala. Jediný, komu věřila, byl fyzioterapeut Jirka. S ním se cítila v bezpečí, jen jemu se upřímně usmívala. Ale Aleně Pokorné… té nedůvěřovala, cítila v jejím dotyku něco cizího, chladného.
Jednoho dne se Alena rozhodla utřít prach a vystoupila na starou židli. Noha ji zradila, židle se podlomila, a žena si poranila nohu. Tereza ji odvezla na pohotovost, ale doma zůstaly dokumenty.
Vrátila se pro ně a náhle uviděla na skříni zaprášenou krabici. Otevřela ji. Uvnitř fotky. Ona, Jan, dvojčata… A najednou ji vše připadlo. Bolest jí projela hlavou jako jehla. Tereza vykřikla.
Vrazila na pohotovost, svírajíc v rukou fotografie.
— Řekněte mi pravdu… Kde jsou moje děti? Kde je Jan?!
Alena Pokorná se rozplakala. Poprvé doopravdy. Slzy přiznání, viny, smutku. A ticho — jako nůž do srdce. Tereza omdlela přímo ve dveřích.
Když se probrala, vyběhla z nemocnice. V dešti, ve větru, slepě běžela ulicemi. Doběhla k mostu. Dívala se do řeky jako na východisko. „Když skočím, bude klid. Ticho. Zapomnění…“
A najednou — něčí ruce. Pevné, spolehlivé. Byl to Jirka.
— Terezo… Nenechám tě spadnout. Plakej. Jen nemlč, neumírej, neschovávej se. Jsem s tebou.
Zabořila obličej do jeho hrudi a vzlykala, jako nikdy předtím. A on mlčel a hladil ji po vlasech.
Čekalo je ještě mnoho — odpustit, vzpamatovat se, naučit se žít znovu. Ale v tu chvíli, mezi studeným větrem a šedivou oblohou, začala nová kapitola. Bez bývalého štěstí, ale s nadějí na světlo před sebou.