„Ty jsi mi nikdo!“ — ten křik macechy bolěl víc než nůž
„Ty jsi mi nikdo!“ vyštěkla Adéla a práskla dveřmi tak silně, že se zatřepetal skleničky v bufetu. V domě nastalo mrtvé ticho. Hana si sedla na okraj židle, sevřela v dlaních hrnek, v němž byl dávno vychladlý čaj.
„Mami, co se děje?“ nahlédla do kuchyně mladší Eliška.
Hana jen zavrtěla hlavou. V očích jí leskly slzy.
„Adéla zase řvala?“
„Volala třídní…“ zašeptala žena. „Ale nic, to nestojí za řeč…“
Eliška přistoupila blíž a objala matku kolem ramen:
„Maminko, nebuď smutná. Všechno se srovná.“ Přestože jí bylo teprve třináct, měla v ní už dlouho zvláštní zralost. Někdy se zdálo, že je starší než její patnáctiletá nevlastní sestra.
Za půl hodiny přišel z práce Jakub. V domě se rozvoněla večeře. Všichni kromě Adély se posadili ke stolu.
„Kde je?“ zeptal se, pohlédl na prázdnou židli.
„Je naštvaná,“ odpověděla Eliška, opatrně míchající polévku.
Jakub se podíval na ženu. Ta vinně odvrátila oči.
„Volala třídní. Adéla propadá ze všech předmětů. Já se s ní pokusila promluvit…“ Hana umlkla, snažila se skrýt slzy.
Jakub vstal a zamířil k dceřinu pokoji. Zaklepal.
„Nechci tě vidět!“ ozvalo se zpět.
„Jsem sám. Můžu dál?“
Dveře se pootevřely a Adéla, přesvědčivši se, že za ním nikdo nestojí, neochotně ho pustila dovnitř.
„Co je tady za nepořádek?“ podíval se na rozházené věci a prázdný obal od instantních těstovin.
„Hana zase…“ začala dívka, ale od táty ji přerušil:
„Sám jsem volal paní učitelce. Vážně se ti hroutí známky. Co se děje, Adélo?“
Mlčela. Adéla začala cpát učebnice do batohu.
„Nežádám, abys Hanu milovala, ale mohla bys ji alespoň respektovat. Každý den ji zraňuješ.“
„A ona mě ne? Vzal jsi ji s Eliškou do obchoďáku a já zůstala sama doma!“
„Zapomnělas, že tě tenkrát potrestali za noční útěk ke kamarádce?“
„Jasně! Já jsem špatná a Eliška je svatoušek!“
„Přestaň!“ Jakubův hlas ztvrdl. „Začínáš přehánět!“
Vyšel, aniž by čekal na odpověď. V kuchyni seděla Hana, svírající dlaně. Slova jí uvízla v krku. Když se však podívala na manžela, nejsil nic neřekla. Až po chvíli vydechla:
„Už nevím, co dělat. Adéla mě odstrkuje, žárlí na tebe. Já se snažila, opravdu… ale nikdy jsem se jí nestala nikým blízkým.“
„Já vím, miláčku,“ objal ji Jakub. „Ale co teď?“
„Musíme se na čas rozdělit.“
„Cože?“ ulekl se. „To myslíš vážně?“
„Třeba když ucítí, že jsi jen s ní, něco se v ní změní…“
Adéla slyšela každé slovo, schována za dveřmi. V hrudi jí vzplála naděje. „Táta bude zase bydlet se mnou.“
Ráno Jakub dceři oznámil, že se stěhují zpátky do starého bytu. Eliška se rozbrečela. Vtrhla do Adélina pokoje a vykřikla:
„Nenávidíš moji mámu a bereš mi tátu!“ Pak vyběhla a bouchnutím dveří vše ukončila.
Adéla nečekala, že to dopadne takhle. Jásala, dokud nepoznala, jak těžké je žít bez Hany. Nikdo nevařil. Nikdo jí nepomáhal s úkoly. Otec byl v práci a jí nezbývalo než vařit těstoviny a prát ponožky. Stal se tvrdým, přísným, netrpělivým. Ne jako Hana, která všechno vysvětlovala s klidem, i když jí Adéla křičela do obličeje.
Blížily se narozeniny. Adéla se rozhodla upéct dort sama. Našla recept, zadělala těsto… ale nedávala pozor. Pánev se připálila. Když se otec vrátil, našel dceru, jak nad spáleným korpusem usedá.
„Tati… vraťme se domů,“ zašeptala, schoulena u jeho ramene. „Promiň. Mám tě ráda… i Hanu… i Elišku…“
„Já tě taky mám rád, holčičko. Ale návrat… to není jen tak. Zranili jsme je. Nejprve se musíme zeptat, jestli nás chtějí zpátky.“
Adéla mlčela. Bylo jí hanba. Strašná hanba.
„Musíš pochopit,“ řekl Jakub, „Hana ti sice není matka, ale zaslouží si tvůj respekt. A hlavně – musíš se omluvit.“
Celou noc Adéla nemohla usnout. Poprvé po dlouhé době necítila vztek. Jen hanbu a bolest. Ráno poprosila otce, aby ji odvezl za Hanou a Eliškou.
Omluvila se. Upřímně. Se slzami. Hance. Elišce. A o pár dní později poprvé v životě zašeptala: „Mami… promiň.“
A nikdo nevěděl, kdo z nich v tu chvíli plakal víc.