Vítku, už jsi vyndal slavnostní servis? Ten s pozlaceným okrajem, ne ten obyčejný. A kapesníky taky zkontroluj, naškrobila jsem je tak, že stojí jako v restauraci, vrtěla jsem se v kuchyni, upravovala si rozcuchaný pramínek vlasů. Z trouby voněla pečená kachna s jablky, na plotně bublala zelenina na přílohu, lednice narvaná saláty, které jsem krájela půl noci.
Můj muž Viktor, poslušně vylezl na skříň nad předsíní.
Leni, vážně je to potřeba? Jsme tu přece jenom mezi svýma. Přijde Ivan, máma a teta Božena. Těm je jedno, z čeho papají, hlavně když je co zapít, zamumlal, když sundával krabici českého porcelánu.
Nezlob se. Dneska slavíme výročí, patnáct let, křišťálovou svatbu. Chtěla bych, aby to bylo dokonalé. A taky víš, jaký je tvůj bratr. Dám obyčejný talíř řekne, že jsme zchudli. Dám otlučený že jsme špíny. Tak mu aspoň jednou nedám žádný důvod k jeho hloupým vtípkům.
Viktor si povzdechl a slézal z židle. Měl jsem pravdu. Jeho starší bratr Ivan byl náročný člověk, když to řeknu mírně. Upřímně, jak jsem říkávala kamarádkám, Ivan byl učebnicový hulvát, svou neurvalost považoval za znamení upřímnosti.
Hlavně se dneska nenech vyprovokovat, jo? poprosil Viktor a otíral prach z talířů. Má teď období, kdy mu nic nevychází, vyhodili ho z práce, manželka odešla. Je vzteklý jak pes.
Vítku, tomuhle jeho těžkému období je už čtyřicet let. Žena mu zdrhla, protože jí zapracoval pud sebezáchovy, syčela jsem nad ochutnávkou omáčky. Budu trpět, dokud mi to vychování dovolí. Ale jestli se zas opře do mojí postavy nebo do tvé výplaty, neručím za sebe.
Zazvonil zvonek přesně v pět. První dorazila tchýně, paní Antonie, tichá žena, která své syny zbožňuje, hlavně toho staršího, ztraceného. Pak teta Božena s manželem. Ivan opět přišel o čtyřicet minut později, když už všichni seděli u stolu a smutně koukali na chladnoucí předkrmy.
Vtrhl dovnitř s rámusem, levným tabákem a závanem zimy.
Koukejte, dorazil jsem! Nečekali, co? jeho bujarý smích rozvibroval celou chodbu. Vítku, asi sis myslel, že jsem nic nepřinesl! Chytej!
Strčil Viktorovi balíček zabalený v novinách.
Co to je? divil se Viktor.
Věc! Sada šroubováků z Levných potřeb. V domácnosti se hodí, když vím, že jsi s nářadím levej, kladivo furt hledáš.
Zatvářila jsem se strojeně mile.
Ahoj, Ivane, svlíkni se, jdi si umýt ruce. Čekáme jenom na tebe.
Ivan si mě přeměřil pohledem, který mě donutil se otřást, jako bych se polila studenou vodou.
No Leni, to jsi se vyfikla! Nový šaty? Lesknou se jak staniol. Nebo že by z nějakejch vrásek chtěla odvýst pozornost? Dělám si srandu, pořád jsi kus, pěkně v těle.
Viktor odkašlal, aby napjatou atmosféru trochu rozptýlil.
Ivane, pojď ke stolu, ať kachna nevystydne.
Ivan si okamžitě přisvojil pozornost. Nalil si štamprli slivovice, ještě než kdokoli pronesl přípitek, a napíchl kousek sledě.
Tak všechno nejlepší k jubileu, hrdličky! Patnáct let, to je výkon. Ještě, že jste se navzájem neuškrtili! Já a moje Alena, to jsme pět let žili a měl jsem chuť jít se oběsit. Ženský jsou pijavice, co sají krev. Vítku, ty máš štěstí, že ti Lenička aspoň vaří kloudně. Teda… uchechtl se a ozval se mu hlasitý smích slané to má dost. Že by ses zamilovala, Leni, nebo ti cukla ruka v letech?
Paní Antonie, co seděla vedle něj, se prosebně usmívala:
Ivánku, co povídáš. Lenka vaří výborně. Ochutnej salát s jazykem, je jemný.
S jazykem? rozchechtal se Ivan. Ten je fajn. Lenka jazyk potřebuje, má ho dlouhej, bude jí to ku prospěchu. Když už, je třeba říct pravdu já lidem nic nemlžím, proto mě respektují.
Jak jsem servírovala hlavní chod, cítila jsem, jak se mi v břiše sbírá zlost. Podívala jsem se na Viktora. Skláněl se nad talířem a dělal, že zkoumá vzor na ubrusu. Měl z bratra strach. Ze skandálu, z toho, že nám zkazí oslavu.
Vydrž, vydrž. To zvládnu. Kvůli Vítkovi. Kvůli mámě, opakovala jsem si v duchu.
Ivane, už máš nějakou novou práci? zkusila jsem změnit téma na bezpečné. Minulý týden jsi byl na pohovoru.
Ivan mávl rukou a mezitím třepnul další slivovici.
Pche, ani se neptej. Všude samí blbci. Přijdu tam, sedí dvacetiletý ucho a ptá se mě, jestli umím počítač. Já mu říkám: Chlapče, já pracoval, když jsi se batolil po koberci. No a on mi: Ne, vy nám nevyhovujete. Mají, co chtějí. Já možná rozjedu vlastní podnikání, až trochu našetřím… Mimochodem, Vítku, půjčil bys mi pět tisíc do konce měsíce? Praskly mi trubky, je třeba vyměnit vodu…
Zastavila jsem se s mísou v ruce.
Ivane, ještě jsi nevrátil těch deset tisíc, co sis půjčil před půl rokem na opravu auta, připomněla jsem klidně.
Ivan zčervenal, rychle přešel do útoku.
A pozor, účetní spustila! Jen se podívej, Vítku, hlídá tě jak ostříž. Vlevo ne, vpravo ne, hned výslech. Já prosím bráchu, ne tebe. Nebo už jsi tak pod pantoflem, že ani rodnýmu bratru nepomůžeš?
Viktor na mě pohlédl provinile, pak zabodl pohled do Ivana.
Pravda, Ivane, teď máme sami málo peněz. Hypotéku jsme platili, no teď slavíme…
No jasně, vaše tabule! zaútočil Ivan a mávl vidličkou ke kachně. Samý luxus! Červený kaviár, losos. A bratra necháš ve štychu, to je k tobě výmluvné, Leni. Jsi skrblík. Všechno jen pro sebe, na příbuzné kašleš.
Ivánku, nech toho, jez radši vložila se Antonie a nabrala mu další piroh. Lenička pekla s láskou.
Jo, s láskou… To spíš u šéfa dře jak mezek, co? Ivan mrkl na Viktora tak odporně, až mi přešel mráz po zádech. Prý povýšení, slyšel jsem, že jsi teď vedoucí oddělení? A za co asi, co? Za ty dlouhý oči? Nebo protože zůstáváš v práci přesčas?
Ozvalo se ticho napjaté jako struna. Teta Božena přestala kousat.
Co to povídáš, Ivane? ozval se tichý Viktorův hlas.
Říkám jen ta slova, na která ostatní jen myslí, ale neříkají, chechtal se Ivan. Ty, Vítku, jsi trouba. Makáš za pár korun, zatímco tvoje ženská dělá kariéru. Myslíš, že tě miluje? Ale kdeže, jen z lítosti nebo protože se s tebou dá snadno žít. Otoč se na sebe: jsi hadr!
To stačí, ozval se mi hlas až podivně pevně, přestože ruce se mi třásly. Položila jsem mísu na stůl.
Ojojoj, velitelka povstala! ušklíbl se švagr. Co, pálí tě pravda? Já se vždycky divil, co na tobě Viktor vidí. Žádná krása, povaha protivná. To moje Alena, ta byla jiná klasa! A ty… šedá myš, co si myslí, že je královna, protože ovládla manžela.
Podívala jsem se na Viktora. Čekala jsem. Čekala, že vstane, praští pěstí do stolu, vyhodí bratra. Viktor tam seděl, rameny u uší, svíral vidličku, až mu bělely klouby. Ze zvyku, z let, co žil pod Ivanovým stínem.
Tak si to musím vyřídit sama, řekla jsem si.
Zvedla jsem se. Narovnala šaty. Velmi klidným, ledovým hlasem, ze kterého všem přeběhl mráz po zádech, jsem řekla:
Zvedni se a odejdi.
Ivan se zarazil v polovině smíchu.
Cože? Není ti horko z vaření, matko?
Říkám to jasně: okamžitě zvedni a odejdi z mého bytu.
Je to i byt mého bratra! ječel Ivan. Vítku, slyšíš? Ona mě vyhání! Řekni jí něco!
Viktor se na mě podíval, pak na něho. A věděl, že když teď nic neřekne, tohle manželství skončí. Křišťálová svatba se rozpadne na střepy.
Ivane, zachrčel Viktor, jdi pryč.
Ivanovi spadla čelist. Očekával třeba pláč, výčitky, křik. Ale ne, že mu oba řekneme totéž.
Spikli jste se proti mně? Mami, vidíš tohle? Vyhání vlastní krev! Pro vtip?
To nebyl vtip, Ivane… obešla jsem stůl a ukázala na dveře. Ponížil jsi mě, svého bratra, a to pod naší střechou, na našem stole. Jíš moje jídlo, piješ naše víno a špiníš nás. Moje trpělivost došla. Patnáct let snáším tvoje urážky kvůli rodinnému klidu. Ale žádný klid není. Zůstal jsi jenom ty a naše trpělivost. Konec. Vypadni.
Jděte do háje! Ivan vyskočil, převrhl štamprli. Červená skvrna roztekla po bělostném ubrusu jako rána. Už nikdy sem nevkročím! Žerte si své saláty sami! Inteligence nuzná!
Upřímně doufám, odpověděla jsem. A o peníze od nás už nežádej. Nikdy. Hledej si práci, podnikateli.
Vzteky zfialověl, popadl načatou lahev slivovice (Ať se neztratí! blesklo mu v očích), zastrčil si ji pod paži a s rámusem zmizel v předsíni.
Vítku, ještě toho budeš litovat! křikl ode dveří. Bratra vyměnil za ženskou! Podpantoflák!
Dveře za ním bouchly a v kredenci zacinkaly skleničky.
V místnosti zavládlo ticho, husté jako polívka. Bylo slyšet jen tikání hodin a těžký dech paní Antonie. Tchýně seděla s kapesníkem u úst a v očích jí stály slzy.
Leničko… proč tak ostře? On to nemyslí zle… On je jen takový… prudší. Vypil si.
Obrátila jsem se k ní. Ruce se mi začaly třást, ale držela jsem se.
Paní Antonie, pronesla jsem měkce, ale pevně, prudká povaha je, když někdo hlasitě mluví. Ale když ženu ponižuje a bratra nazývá nemehlem, to už není prudkost. To je podlost. Už nedovolím, aby z mého domova dělal skládku pro svá ubohá slova. Můžete ho litovat, je to vaše právo jako matky. Ale ne u mě, ne za mým stolem.
Tchýně vzlykla, už však nic neříkala. Teta Božena, žena rozumná, náhle cinkl vidličkou o talíř.
No ta kachna je vážně skvělá, Leni! zahlásila. V puse se jen rozplývá! A upřímně, správně jsi udělala. Už dávno mu měl někdo ukázat jeho místo. Na svatbě mi zdupal boty a ani se neomluvil. Vítku, nalej mi víno, mám nervy.
Atmosféra rázem polevila. Viktor, jako by se probudil ze sna, popadl lahev. Ruce se mu třásly, ale podíval se na mě s takovou vděčností a respektem, na který už jsem skoro zapomněla.
Promiň, šeptl, když mi lil domácí malinovku do sklenky. Jsem trouba. Měl jsem to udělat sám.
Hlavně že jsme spolu. A že on už tu není, položila jsem mu ruku na dlaň.
Zbytek večera byl překvapivě hezký. Bez Ivana jako by vzduch pročistil. Hosté vtipkovali, mile, bavili se vzpomínkami. Paní Antonie nejprve seděla uraženě, ale po přípitcích a kousku napoleonského dortu tála a dokonce zpívala, když teta Božena spustila hospodskou písničku.
Když hosté odešli, zůstali jsme s Viktorem sami mezi horou nádobí. Sedla jsem si unavená ke stolu, pohledem sjela na vínovou skvrnu na ubrusu.
Ten ubrus už nevyperu, povzdechla jsem. Byla to maminčina památka.
Viktor mi zezadu objal ramena.
Lenko, na ubrus se vykašli. Koupíme nový. Klidně deset. Dnes jsi byla… ani to neumím říct. Úžasná. Celý život jsem si nechal ničit chvíle jeho kecy. Byl jsem prostě zvyklý. Odmalička byl Ivan ten silnější, ten, co se mu všechno promíjí. Máma vždycky říkala: Uvolni Ivanovi místo, je složitý. Tak jsem ustupoval.
Vím, Vítku. Není lehké měnit vlastní zvyky. Ale my jsme rodina. Křišťálová. Křehká, ale krásná. Nedovolím, aby ji rozbil nějaký hulvát s šroubováky z Levných potřeb.
Oba jsme se rozesmáli a veškeré napětí najednou zmizelo.
Mimochodem, s těmi šroubováky… Viktor zvednul balíček, co Ivan zapomněl na stole. Víš, co je vtip? Už mám úplně stejnou sadu. On mi ji totiž dal už před třemi lety k Vánocům. Asi ji tehdy zapomněl a teď ji dal znova.
Tak vidíš, stabilita je známka kvality, zasmála jsem se.
Druhý den ráno začal Viktorovi zvonit telefon. Ivan ho bombardoval. Dlouho se díval na displej, pak se na mě podíval, jak v klidu piju kávu nad knihou. Potichu telefon otočil displejem ke stolu.
Nevezmeš to? zeptala jsem se.
Ne. Ať si vypije opici do dna. Nebo vlastně nikdy. Včera to bylo doma tak ticho…
Máma bude mít strach, podotkla jsem.
Ona zvykne. Aspoň si uvědomí, že i já mám zuby. Vlastně my oba. Jsme přece parta, ne?
Parta. Parta milovníků klidu a kachny s jablky, kývla jsem.
Za týden mi vyprávěla tchýně, že Ivan roztrubuje po příbuzenstvu, jak ho pro nic za nic vyhnala hysterická švagrová, zatímco chudák bratr byl za rohožku. Příbuzní kývali, dělali jéje, ale najednou nás začali častěji navštěvovat a chovali se až nezvykle slušně. Zdá se, že pověst, že v tomhle domě nesnášíme hulvátství, je účinnější než bezpečnostní systém.
A ubrus jsem nakonec vyprala. Stará metoda po babičce sůl a vařící voda. Stejně jako Ivana trochu úsilí, trochu štípání, ale teď máme doma čisto a je nám dobře.