Vydrž, má milá! Nyní jsi v jiné rodině, a musíme respektovat jejich zvyky. Nejsi jen host, když se provdáš.
Jaké to jsou zvyky, mami? Všichni jsou tady šíleni! Zejména tchýně! Ona mě zjevně nenávidí!
Slyšela jsi někdy, že tchýně mohou být laskavé?
Vešel! Vešel! křičela z roztrhané kuchyně. Stála uprostřed místnosti, tvář jí byla červená jako ohnivý mrak a oči jiskřily hněvem. Když muž vychází, žena je jen vina. Co ti teď mám dál vysvětlovat?
Tchýně Magdaléna Černá ztratila rozum. Křičela na svou nevlastní dceru Vendulu, jako by se rozpadala na kusy. Vše vzniklo proto, že Vendula podezřela svého manžela Borise, svého otce, z nevěry.
Vendula, křehká dívka s velkýma naivníma očima, přitiskla tělo ke zdi a snažila se utišit rozzuřenou ženu.
Magdaléno Černá, to je šílené. On má rodinu, děti začala Vendula, ale tchýně ji okamžitě přervala, máchnutím ruky, jako by zaháněla obtěžující mouchu.
To je tvá rodina? Nebo tvé dítě, které nás s dědečkem nepropustí dovnitř? zamračila se a posmrskla. Tvé vychování, mimochodem!
Jaké vychování, Magdaléno? Ivánku má jen rok. Je ještě úplně maličký. protestovala Vendula tiše.
Maličký? zkřivila se žena. U Ježíšových vnoučat je ještě menší. A na ruce mu neustále skáče, nezkouší se, jako ten tvůj mávnula rukou směrem k dětskému pokoji.
Vlastně je to váš vnuk, odpověděla Vendula, hlas se třásl. A děti cítí špatné lidi. Možná proto k vám nechodí.
Jsme špatní? Jako koza v červeném! A kde žiješ, naše drahá, na kostele? Čí jídlo jíš? Čí peníze utrácíš? Bezdětní! vyřkla tchýně a přejala do křiku.
Vendula už nechtěla dál hádat s touto bouřlivou tchýní. Už tisíckrát prosila Borise, aby žili odděleně od jeho rodičů, ale Boris, rozmazlený syn matky, neviděl v tom žádný smysl.
Rád zůstával u rodičů. Cítil se jako v chrámu Krista, v bezpečí. Do práce chodil klidně, a všechny domácí záležitosti řešili staří praní, úklid, vaření. Neživot, spíše pohádka!
Mezitím Magdaléna čerpala na plný úvazek. Zpočátku se Vendula snažila navázat jakýkoli kontakt s tchýní. Pomáhala jí v domácnosti, podporovala ve všem, dokonce naslouchala jejími nekonečnýma stížnostma na sousedy a život. Ale s časem pochopila, že je to marné.
Ať se snažila být jakákoliv dobrotivá i služebná nenáviděla ji, ani se nepokusila to skrývat.
Přivedla jsem do domu tu neduhou, jako by normální dívky neexistovaly, vyprávěla Magdaléna Horákové sousedce, když Vendula stála za rohem domu a sbírala rozházené Boriseho hračky.
Až do další vesnice je od ní vzala! Co by to jiného mělo být! Naše babičky jsou mnohem lepší, pracovitější a rozumnější.
A nesmí se říkat pravdu! podpořila sousedka, stará šeptáčka babička Manuela, která už proplétala kostníčky celého kraje.
Rozumím, jakby něco věděla. A ty, Magdaléno, sama říkala, že ruce nemají z toho místa.
Nemáš tušení, jak moc! Nemůžeš jí nic svěřit. Buď ztratí, nebo zlomí. A dítě u ní je prostě jiné.
U Ježíšových vnoučat zcela jiná věc. Klidný, rozumný chlapec. A tenhle pořád recitovaní, rozčilený. Geny nejsou správné.
Když život byl nesnesitelný, Vendula volala matce z nedaleké vesnice Lhota, stěžovala si, plakala a matka odpovídala:
Vydrž, má drahá! Nyní jsi v jiné rodině, musíš akceptovat jejich řád. Nejsi jen host, když se provdáš.
Jaký řád, mami? Všichni jsou šílení! Zejména tchýně! Ona mě zjevně nenávidí!
Slyšela jsi někdy, že tchýně mohou být laskavé? Všichni jsme tím prošli, a ty to taky. Hlavní je neukazovat, že ti je těžko. Vydrž.
Vědouc, že s plachou a nerozhodnou matkou nic nevyřeší, Vendula ji vyhrožovala, že zavolá otci.
Škudli otce! zpanikařila matka. Víš, že má podmínku. Jeden krok a strčí ho za mříže!
Vendula to dobře znala. Věděla, že otec Mikuláš miluje svou jedinou dceru. Dostal podmínku za drobný výtržník, který udělal, když někdo poškodil Vendulu v místním obchodě.
A věděla, že otec neodstoupí, když uslyší, jak se jeho milovaná dcera trápí v cizí rodině. Byl totiž horkokrevný muž.
Dobře, otce neřeknu odpověděla Vendula. Ale pokud budou dál takhle, pokud tchýně bude takhle jednat nevím, co udělám.
Všechno se spraví, dítě opakovala matka, snažící se ji uklidnit. Za pár týdnů už na to ani nezapomeneš.
Vendula by raději zapomněla, ale vztah s tchýní se jen zhoršoval. Magdaléna se zdála čím dál víc zlobit, jako by Vendulu obviňovala ze všech svých neštěstí. I její manžel, starý Iván Štěpán, unavený životem, už to nevydržel.
Proč stále křičíš na dívku? jednou ráno, když skandál dosáhl vrcholu, Iván se pokusil zasáhnout. Odejde od nás! A to bude správně!
Já ji půjdu! vybuchla Magdaléna, vrhající všechnu svou hněv na muže. Po soudech ji přiměřím, vrátím každou korunu, co nám tu roky utečela! A dítě jí vezmu, aby ho nevychovávala v takové bídě!
Vendula chápala, že tchýně šíří bláto, ale přesto se bála. Navíc stále milovala svého manžela Borise.
Pověsti o tom, že Boris tajně chodí s bývalou Oksanou, se jen rozšířily jako vesnické kleče, které Magdaléna a ostatní babičky chňapaly a nesly dál.
Neví se, kolik ještě bude tchýně trápit nevdovku, kdyby její dlouhý jazyk neodpočinul. Jednou, v dobré náladě po další vítězství nad nevlastní dcerou, vyprávěla o svých činích své nejlepší kamarádce, babičce Manu.
Jako vždy přidala něco nového, ozdobila to, a pak to řekla další kamarádce, svému manželovi a tak se pověst o bláznivé nevlastní dceři a její přísné tchýni, plná vesnických domněnek, rozšířila až k otci Venduly.
Otec Venduly, přísný muž téměř dva metry vysoký, s širokými rameny, neměl dlouho času k rozmyšlenkám. Vzal sekeru, kterou právě usekl dřevo, neodložil pracovní bundu, nasadil starý čezeta a beze slova odešel k sousední vesnici vysvobozit dceru z ponižujícího zajetí.
Mezitím v domě Magdalény vypukl skutečný skandál. Mladá matka na okamžik zanechala malého Václava na novém, jasně žlutomořském pohovce, aby běžela pro čistou plenu. Když se vrátila, pod chlapcem byla hnědá skvrna. V očích tchýně se tato skvrna rozrostla do neuvěřitelného rozměru.
Jako černá díra připravená pohltit celý byt. Žena se objevila jako prudká bouřka a hned začala křičet na nevlastní dceru:
Zničila jsi pohovku! Můj miláček! Víš, kolik to stálo? Ruce ti odříznu a pak přidám, kam to šít, aby to nekroutilo!
Opravím to. Všechno uklidím snažila se Vendula uklidnit Magdalénu, třesoucí se rukama svírajíce hadřík.
Co uklidíš? Je nový! A co víš ty? Nikdy jsi nic nekoupila za vlastní peníze!
A vy si to kupujete, jako by to bylo vaše? ztratila se Vendula a v ten okamžik se odvážila vyčítat tchýni, že celý život sedí na krku manžela.
Podívejte se na ni! Stačí drzost k tomu, abyste urazili tchýni! čelo Magdalény zčervenalo.
Teď setři tu skvrnu a pak pošli se svým synem ven! Budeš u mě žít a hnusit, dokud se nenaučíte chovat slušně!
Vendula, pláčící slzami, se snažila skvrnu setřít. Hnědá skvrna na jasně žluté látce se zdráhala poddat, jako by se posmívala její bezmoci. Malý Václav, cítící matčinu úzkost, křičel na plný hlas, jeho pláč ještě víc napínal atmosféru.
Magdaléna stála nad Vendulou a dál ji plnila novými nadávkami. Ani si nevšimla, jak u dveří vstoupil cizí muž otcem Venduly, Mikuláš. Stál tam jako socha, ruka pevně svírající dřevěnou rukojeť sekery.
Náhle se Magdaléna, jako by pocítila přítomnost, otočila. Její pohled dopadl na nástroj.
Dobře věděla, jaký je Mikuláš horkokrevný, a také o jeho podmínce. Strach ji okamžitě proklouzl kůží.
Uvědomivši si, že švagr slyšel dost, a věc nabírá vážný obrat, Magdaléna se snažila zachovat tvář a obhájit svou pravdu, i když hlas se jí třásl.
Ach, Mikuláši! A já tu Vendulu vychovávám
Slyšel jsem, jak ji vychováváš řekl svatý hlasitě, vstoupil do místnosti jen v botách.
Zvedl sekeru nad hlavu, donutil Magdalénu instinktivně se schovat. Místo úderu ji lehce položil na rameno a podal ruku dceři.
Pojď, Vendulo, tady pro tebe není místo řekl a vedl dceru ke dveřím.
Stůj, svatý! Magdaléna, otřesená první šokem, se snažila získat kontrolu nad situací. Co řeknu synovi?
Nech, ať přijde sám za mnou. Ohledně své ženy. A já s ním promluvím. Po mužsky řekl Mikuláš krátkým, ledovým pohledem, který řekl více než slova.
Mikuláš odA tak se v podzimním šeru, když poslední hvězda vyhasla, rodina konečně sjednotila v tichém, nesmlouvavém klidu.