Trpělivě, dcerko! Jsi teď v jiné rodině, a musíš se podřídit jejich pravidlům. Nevyšla jsi jen tak na návštěvu, ale se vzala.
Jaká pravidla, mami? Všude je to čudné! Především tchyně! Že mě nenávidí, je to jasné!
Slyšela jsi někdy, že by tchyně mohly být milé?
Bude! Bude! zakřičela Světlana Petrůvna uprostřed kuchyně, tvář jí práskla hněvem a oči jiskřily vřavě. Když muž bloudí, žena je vina. Co ti teď mám všechno vysvětlovat?
Tchyně byla v rozzuření jako divoký medvěd. Křičela na svou nevlastní dceru Jitku, jako by ztrácela rozum. Důvod? Jitka podezřívala jejího manžela, syna Borise, v nevěře.
Jitka, mladá křehká dívka s velkýma naivníma očima, se opřela o stěnu a snažila se uklidnit rozzuřenou ženu.
Světlano Petrůvno, to je přece nepřirozené. On má rodinu, děti začala Jitka obracet slova do obranu, ale tchyně ji přerazila rukou, jako by odháněla otrávenou mouchu.
To je tvoje rodina? Nebo tvé dítě, které nás s dědečkem vůbec nepropustí? odříkala s pohrdavým úsměvem. Tvoje výchova, mimochodem!
Jaká výchova, Světlano? Janek má jen rok. Je ještě maličký, pošeptala Jitka.
Maličký? kroutila se žena. V Egorovových vnoučata jsou ještě menší. A přijdou k rukám a nic nezkoušejí, jako ten tvůj mávl rukou směrem k dětskému pokoji.
Vlastně je to váš vnuk, odpověděla Jitka s chvějícím se hlasem. A děti cítí špatné lidi. Možná proto k vám nechodí.
My jsme špatní? Jako barevná koza! křičela tchyně. A kde žiješ, krásná naše, z čího chleba se živíš? Čí peníze utrácíš? Bezděčná!
Jitka už se nechtěla s tchyní hádat. Už tisíckrát prosila Borise, aby žili odděleně od jeho rodičů, ale on, rozmazlený maminkový syn, neviděl v tom nutnost.
Měl rád život pod střechou rodičů, jakoby v Kristu najít útočiště. Klidně chodil do práce, a veškeré domácí starosti řešili staří lidé praní, úklid, vaření. Neživot, ale pohádka!
Naopak Jitka se snažila vybudovat vztah k tchyni. Pomáhala jí v domě, podporovala ve všem, dokonce poslouchala její nekonečné stížnosti na sousedy. Postupně však pochopila, že je to marné.
Ať se snažila být co nejvíc laskavá, nechala se od tchyně nenávidět a nic už nechtěla zakrývat.
Přivedla jsem tu podivnou, jako by nebyly normální dívky, vyprávěla Světlana Petrůvna sousedce, zatímco Jitka stála za rohem domu, sbírala roztroušené Borisiné hračky a poslouchala.
Dokonce i do druhé vesnice po ní jezdila! Bylo by to za něco! Naše ženy jsou mnohem lepší, pracovitější, chytřejší.
A neříkej! podpořila sousedka, místní klepka babička Manča, která už proplétala drátky celého kraje.
Rozumím, že bys něco mohla, ale ty, Petrůvno, říkala jsi, že ruce máš z jiného místa. Ničemu nedokážeš dát řád.
Nemáš tušení, jak je to! Není se jí nic důvěřovat. Buď ztratí, nebo rozbije. A dítě, co má, není ono.
V Egorovových vnoučata je úplně jiná věc. Klidný, rozumný klučina. Tenhle po celý čas dělá rozcvičky a rozmaruje. Genie nejsou ty.
Když život byl nesnesitelný, Jitka volala matce z sousední vesnice, stěžovala si, plakala, a matka jí odpovídala:
Trpělivě, dcerko! Jsi teď v jiné rodině, a musíš respektovat jejich řád. Nevyšla jsi jen tak na návštěvu, ale se vzala.
Jaký řád, mami? Všude je to šílené! Především tchyně! Že mě nenávidí, to je jasné!
Slyšela jsi někdy, že by tchyně mohly být dobré? Všichni jsme to přešli, a ty také musíš. Hlavně neukazovat, že ti je těžko. Trpělivost.
Uvědomivši si, že s matkou nesnáší, Jitka ji vyhrožovala, že zavolá otci.
Přehlej otce! vystrašila se matka. Víš, že má podmíněný trest. Krok stran a zavřou tě za mříže!
Jitka vše věděla. Otec miloval svou jedinou dceru. Dostalo se mu podmíněného trestu za rozepře, které způsobil, když někdo ublížil Jitce v místním obchodě.
Věděla také, že otec by neřekl nic, když by zjistil, jak se s jeho milovanou dcerou zachází v cizí rodině. Byl vášnivý muž.
Dobře, otce neřeknu, odpověděla Jitka. Ale pokud budou dál takhle, pokud tchyně bude taková nevím, co udělám.
Všechno se spraví, dcerko, opakovala matka, snažící se ji uklidnit. Za pár týdnů to bude jako sen, že si na to vůbec nepamatuješ.
Jitka se chtěla vyhnout vzpomínkám, ale vztah s tchyní se jen zhoršoval. Světlana Petrůvna se zdála být stále víc rozzuřená, jako by Jitka byla viníkem všech svých neštěstí. Dokonce i její manžel, starý Ivan Štěpánovič, unavený životem, už to nedokázal.
Proč pořád křičíš na dívku? zeptal se jednoho rána, když se hádka dostala k vrcholu, Ivan Štěpánovič, a pokusil se zasáhnout. Odejde od nás! A bude to správné!
Já ji vzbudím! vybuchla Světlana Petrůvna, svádějíc všemi svými hněvy na muže. V soudě to dotáhnu, vrátím každou korunu, co jsme za roky utratili! A dítě jí vezmu, aby nevyrostlo v takové marné rodině!
Jitka pochopila, že tchyně mluví nesmysly, ale přesto se bála. Navíc stále milovala svého manžela Bořka.
Pověsti o tom, že Bořek tajně chodí s bývalou Oksanou, se ukázaly jen jako vesnické klepy, které podobné babičky jako Světlana Petrůvna šířily po celém kraji.
Není známo, kolik ještě bude trvat, než se tchyně přestane obtěžovat, kdyby ne její dlouhý jazyk. Jednou, když byla v dobré náladě po další výhře nad nevlastní dcerou, vyprávěla o svých činech nejlepší kamarádce, babičce Manče. Pak přidala něco nového, ozdobila to, a pověděla dalším kamarádkám a svému manželovi a tak se příběh o nešikovné nevlastní dceři a její přísné tchyni, se všemi vesnickými výmysly, dostal k otci Jitky.
Otec Jitky, robustní muž téměř dva metry vysoký, široká ramena, myslel rychle. Vzal sekeru, kterou právě kousl dřevo, aniž sundal pracovní bundu, posadil se na starý motocykl Ural, a bez slova k ženě odjel do sousední vesnice zachránit dceru z ponižujícího zajetí.
Mezitím v domě Petrůvny vybuchl pravý skandál. Mladá matka na okamžik zanechala miminko Vánku na novém, jasně žlutém gauči, aby šla pro čerstvou plenu. Když se vrátila, pod miminkem byla hnědá skvrna. V očích tchyně ta skvrna rostla do obrovské černé díry, připravené pohltnout celý byt. Žena se objevila najednou jako bouře a okamžitě začala křičet na nevlastní dceru.
Zničila jsi gauč! Můj miláček! Víš, kolik to stálo? Ruce ti odříznu a pak připeču, kam máš chodit, aby tě to nebolílo!
Opravím vše. Všechno vyčistím, snažila se Jitka uklidnit tchyni, chvějícíma se rukama s hadříkem.
Co čištění? Je to nový! Odkud víš? Nikdy jsi nic nekoupila za své peníze!
A vy jako byste něco braly? neudržela se Jitka a v tom okamžiku se odvážila vyčíst tchyni, že celý život sedí na krku manžela.
Podívejte se na ni! Stačí drzosti, aby se chlubila proti tchyni! tvář Světlany Petrůvny zrudla.
Teď otřete tu skvrnu a pak pošlete se svým synem na dvůr! Budete tam žít se mnou a hnusit se, dokud se nenaučíte slušně chovat!
Jitka, slzící, se snažila skvrnu setřít. Hnědá šmouha na jasně žlutém čalounění se vzdorovitě nechtěla vzdát, jako by si hrála s její bezmocí. Malý Vánek, cítíc matčinu úzkost, křičel na plný hlas, jeho pláč jen zesílil napjatou atmosféru v domě.
Světlana Petrůvna stála nad Jitkou a dál oplývala nevlastní dceru výběrem nadávek. Nezaznamenala, jak se v prahu objevil cizí člověk byl to otec Jitky, Mikuláš. Stál tam jako monument, ruka pevně svírající dřevěnou rukojeť sekery.
V okamžiku, kdy Světlana pocítila cizí přítomnost, obrátila se. Její pohled se zastavil na nástroji.
Dobře věděla, jak žhavý muž Mikuláš byl, a o jeho podmíněném trestu také věděla. Strach jí bleskově přešel kůže. Uvědomila si, že svatý slyšel dost, a situace se stáčí vážně. Pokusila se zachovat tvář a obhájit svou pravdu, ač hlas jí třásl.
Ahój, Mikuláši! A já tady Jitku vychovávám
Slyšel jsem, jak ji vychováváš, řekl svatecně a vstoupil do místnosti jen v botách.
Zvedl sekeru nad hlavu, donutil Světlanu Petrůvnu instinktivně zakroutit a ustoupit. Místo úderu lehce položil sekeru na rameno a podal ruku dceři.
Poďme, Jitko, není tady pro tebe nic, řekl a vedl dceru k východu.
Stůj, svatý, Světlana Petrůvna, po chvíli šoku, znovu chtěla získat kontrolu. Co řeknu svému synovi?
Nech, ať tvůj syn přijde ke mně. Za svou ženu. A já s ním promluvím jako muž. Mikuláš podíval chladný, ledový pohled, který řekl víc než slova.
Mikuláš odvedl dceru i malého Vánka pryč. Borisko dlouho váhal, než přijel pro svou ženu a syna, bál se střetu s otcem. Nakonec však šel.
Mikuláš dlouho hovořil se svým zeťem. Nevyhrožoval, neřval, ale jeho klidný, pevný hlas a sekera ležící na stole dodávaly slovům váhu. Slíbil Borisku, že budou s Jitkou žít odděleně, že se jeho matka už do jejich života nevměšuje, a že bude chránit ji i dítě.
Když Mikuláš pevně stiskl Boriskovu ruku, ten pocítil, že žerty s tím mužem jsou špatné, a všechny sliby bude muset splnit.
Od toho dne Světlana Petrůvna vyhýbala se Jitce a vnoučatům. Už s nimi nemluvila, ani je nepozdravila na ulici.
Borisko a Jitka žili odděleně. Všechno mezi nimi bylo v harmonii a porozumění. Ať už šlo o otcovo praní nebo o pravou lásku, vše se zdálo být splněno v podivném, snovém tichu.