Vychovávala mě moje babička, ale teď moji rodiče rozhodli, že jim musím platit výživné.

Dobré zprávy

Já a moje rodina žijeme v různých městech po celé České republice. Neviděli jsme se přes dvacet let. Rodiče jsou umělci, zpívají ve sboru, celý jejich život je jedna velká cesta. Když mi bylo pět let, začala jsem bydlet s babičkou. Toužila si usnadnit život s dítětem, a tak se přestěhovala ke svým příbuzným.

Ze začátku mě maminka s tatínkem navštěvovali dvakrát, občas třikrát za rok, ale postupně naše kontakty řídly. Nakonec jsem na ně skoro přestala myslet. A pak se naše spojení ztratilo docela. Když jsem pak studovala stomatologii na univerzitě v Plzni, vdala jsem se ve třetím ročníku.

Dnes spolu s mým mužem vedeme vlastní stomatologickou kliniku v Praze a žijeme si docela dobře. Před rokem se ke mně z ničeho nic ozvali rodiče. Začali volat na kliniku, protože neměli co ani můj mobil. Naše hovory byly plné jejich stížností neustále si vyčítali svůj těžký život.

Všechny jejich nářky jsem vyslechla a vždy jim připomněla, že si svou cestu vybrali sami, když mě nechali vyrůstat u babičky. Občas jí poslali nějakých pár korun, ale většinu času jsme žily jen z její penze. Mnohokrát mi to opakovala, a já to pochopila musely jsme šetřit na cokoliv.

Ve škole jsem byla výborná, abych si mohla vydělávat na život a oblečení, pracovala jsem v nemocnici na nočních směnách. Teď mám svůj život, oni svůj. Nechávám každého jít svou cestou.

Když rodiče pochopili, že jim finančně pomáhat nebudu, začali mi vyhrožovat, že požádají o výživné. Jejich slova mě nakonec úplně odcizila. Tam, kde jsem předtím ještě váhala a uvažovala o pomoci, už se v současnosti vůbec nechci znova setkat. Domníváte se, že dělám správně, nebo bych svým rodičům přece jen měla pomoci?

Rate article
Add a comment