Moji rodiče žijí v České republice, já bydlím v Praze.
Už jsme se neviděli přes dvacet let. Pracují jako umělci a zpívají ve folklorním souboru, celý jejich život se točí kolem cestování a vystupování. Když mi bylo pět, začala jsem bydlet u babičky. Aby to babička zvládla, přestěhovala se ke svým příbuzným na Vysočinu. Zpočátku nás máma s tátou jezdili navštěvovat dvakrát, někdy třikrát za rok, ale později přijížděli stále méně a méně. Nakonec jsem na ně přestala úplně myslet. Komunikace časem úplně ustala. Když jsem studovala medicínu, ve třetím ročníku jsem se vdala.
Teď máme s manželem vlastní zubní ordinaci a finančně se nám daří velmi dobře. Před rokem se moji rodiče znovu objevili. Začali volat do naší ordinace, protože ani neměli moje telefonní číslo. Naše rozhovory vypadaly tak, že si stěžovali na svůj život.
Poslouchala jsem jejich výčitky a odpovídala jsem, že svou cestu si vybrali sami, už tehdy, když mě svěřili babičce. Občas babičce poslali nějaké drobné koruny, ale většinu času jsme žily z jejího důchodu. Často mi to připomínala, a já sama dobře věděla, že jsme musely šetřit opravdu na všem.
Ve škole jsem byla vždy premiantka, a tak jsem se mohla dostat na medicínu bez školného. Abych si vydělala alespoň něco na živobytí a oblečení, pracovala jsem v nemocnici jako noční sestra. Dneska si myslím, že mám svůj život, a rodiče mají svůj život a ať si poradí, jak umí.
Když moji rodiče zjistili, že jim nepomůžu, začali mi vyhrožovat, že mě zažalují o výživné. Jenže při současné situaci v naší společnosti vůbec nevěřím, že by z toho něco mohli mít. Jejich slova mě už od nich definitivně odvrátila. Kdybych předtím ještě trochu pochybovala, jestli jim mám přece jen finančně pomoct, teď už o nich opravdu nechci nic vědět. Myslíte, že dělám správně, nebo bych svým rodičům tohle udělat neměla?