Beru si pks. Sama, bez dětí. Na zastávce nastupuje mladě vypadající asi pětadvacetiletá dívka a s ní asi šesti- až sedmiletý chlapec. Zpočátku stáli u vchodu. Z jejich interakce bylo jasné, že je to jeho maminka a ne například starší sestra.
Zanedlouho se uvolnilo sedadlo a dívka doslova vyletěla nahoru a přistála na sedadle. Chlapec k ní přistoupil a postavil se vedle ní.
Přátelsky se nabídla, že podrží synův těžký batoh na klíně. Podal jí batoh, a tak cestovali dál: ona seděla a on stál.
Všichni, kdo to viděli, se na dívku podívali. Dívali se na ni s odsouzením.
A jedna starší žena, která seděla vedle ní, to nevydržela a řekla jí:
-Proč ten chlapec stojí, zatímco ty sedíš jako královna? Je to dítě, styďte se.
Dívka nejprve taktně mlčela. Když se však k důchodkyni přidala další stejně stará žena se stejným požadavkem, mladá matka je zastavila.
Řekla něco v tom smyslu:
-Nemáte, dámy, něco jiného na práci? Vychovávám ho tak, jak chci já! Sama se rozhodnu, jak budu své dítě vychovávat. Nevidím nic špatného na tom, že ho vychovávám jako muž. Teď křičíte, že stojí, a za pět let na něj budete útočit, že neustoupil.
Ženy se očividně uklidnily. Nejdřív se snažily něco zamumlat, ale pak se ztišily, zřejmě si uvědomily, že matka mluví rozumně.
