Vychovala jsem nevděčné lenochy — a teď nevím, jak s tím žít.
Mám pocit, že jsem dosáhla bodu, kdy potřebuji vykřičet do prázdna: „Kde jsem udělala chybu? Proč zrovna já?“ Mým dětem je 11 a 15 let — synovi a dceři — a já nejsem jen unavená, jsem vyčerpaná. Nerozumí si, nerespektují mě, jen žádají a manipulují. A já, samoživitelka, na které všechno visí, už to nezvládám. Po psychické ani fyzické stránce.
Téměř deset let táhnu rodinu sama. Když bylo Barče čtyři a Vojtovi rok, jejich otec odjel „za prací“ do zahraničí a… zmizel. Jako by se po něm zem slehla. Postupem času jsem se dozvěděla: žije v Německu, má novou manželku, nové děti, a na nás samozřejmě nezbývá čas. Rozvod jsme vyřídili na dálku. Od té doby nevolal, nepsal, nezajímal se, jak děti rostou.
Barunka si všechno pamatuje. Jak táta odcházel, jak maminka plakala v noci. Zlobí se na něj až do morku kostí. Vojta ot