8. dubna
Pořád se mi všechno vrací, i když už od toho dne uplynulo tolik času. Sedím tu večer v malé kuchyni v Praze a píšu, protože tomu pořád neumím uvěřit. Můj svět se zhroutil kvůli vlastní zbabělosti.
Když jsem si před lety přivezla domů Fandu, byla jsem ještě na škole. Byl to německý ovčák, malé vystrašené štěně, které někdo vyhodil u benzinky za městem. Celý svůj život prožil se mnou věrný, tichý společník, co rozuměl beze slov. Pak přišel Tomáš. Byl jiný než všichni před ním. Vtipný, pozorný, stabilní; zářil jako záchranná vesta v mém uzoučkém životě. Když jsme se brali, Fanda byl samozřejmě při tom.
Po pěti letech v našem panelákovém bytě začal být Fanda už starý, a zdravotní problémy na sebe nenechaly čekat. Klouby ho bolely, často špatně vstal, sem tam se mu doma stala nehoda. A jeho srst? Po bytě jako by padal sníh. Uklízela jsem neustále. Tomáš to dlouho přehlížel, nebo aspoň nedával najevo, že by mu to vadilo. Ale chápu to vůně starého psa v malém prostoru není něco, co by se dalo ignorovat.
Dnes vím, že jeho výbuch byl nevyhnutelný. Když jsem přišla domů a našla Tomáše, jak s tváří rudou vzteky řve: “Buď já, nebo ten tvůj pes! Už mám plný zuby toho, jak je tu pořád cítit pes, chlupy ve všem a teď i tohle! Vyber si! Dneska večer to musí být rozhodnutý.” Měl v očích něco ostrého, co jsem dosud neznala. Klečel jsem na zemi vedle ustrašeného Fandy, který nechápal, proč na něj křičí. Přitom jen nevydržel čekat na procházku.
Prosila jsem, ať ještě vydrží. “Vždyť už je mu dvanáct… Kam s ním teď?” “Do útulku, nebo do lesa. Klidně ať usne. Já už dál s tím smrádkem žít nebudu.”
Byla jsem srab. Opravdový. Bála jsem se, že zůstanu sama. Byli jsme domluvení na stavbě domku u Berouna, počítali jsme splátky hypotéky. S Tomášem jsem se cítila v bezpečí a najednou se mi chtěl bezpečí podmínit. Vybrala jsem si jeho.
Když jsem vedla Fandu do auta, nenapadlo mě, kolik síly v sobě ještě má. Ještě se ke mně tisknul, když jsem ho vysazovala v lesích za Slaným. Dala jsem mu misku vody a granulí, omotala vodítko kolem stromu, aby za mnou neběžel. “Odpusť mi, Fanoušku,” šeptala jsem, když jsem se nedokázala podívat do jeho očí. Neplakal. Jen seděl a sledoval mě. Chápal. Možná věděl dávno, co já nechápala ještě teď.
Celou cestu zpátky do Prahy jsem proplakala. Doma jsem Tomášovi vše řekla. Nevěřila jsem vlastním uším, když jen klidně řekl: “Výborně. Ale stejně jdu pryč.” “Jak, pryč?” “Odcházím za Janou. Z práce, pamatuješ? Už spolu jsme půl roku. Čeká dítě.” Nešlo mi to pochopit. “Vždyť jsi mě postavil před ultimátum. Proč to všechno?”
Jen se zasmál. “Chtěl jsem vědět, jestli jsi vůbec schopná se za něco postavit. Zklamala jsi mě. Vybrala sis mě místo přítele, který tě zbožňoval. Jestli jsi schopná vytáhnout starého psa do lesa, pak mě bys v nemoci klidně taky vyhodila. Sbohem.” Sebral kufr a zavřel za sebou dveře. Ještě zasyčel: “Fanda byl větší chlap než já. Ty jsi jen zrádkyně.”
V tu chvíli mi skutečnost definitivně došla. Byl konec. Vyhnala jsem toho, kdo mě nikdy neopustil. Pro někoho, kdo mě už dávno zradil.
Rozběhla jsem se zpět k lesu. Pršelo, byla tma. Fanda už tam nebyl vodítko překousané, misku rozsypal. Volala jsem ho do deště celou noc i další dny. Vyvěsila jsem plakáty po vesnicích, kontaktovala útulky, sdílela zprávy ve skupinách milovníků psů. Tři dny jsem nejedla, nespala.
Čtvrtého dne mi někdo zavolal. “Našli jsme ovčáka. Srazilo ho auto u silnice na Kladno…” Byla jsem ho identifikovat. To byl on. Fanda běžel domů. Přes bolest, přes déšť, přes strach. Běžel ke mně. A nedoběhl. Pohřbila jsem ho v lese nedaleko, kde jsme spolu vždycky chodili na houby.
Od té doby uplynuly dva roky. Tomáš už si užívá s Janou a dítětem někde u Plzně, já žiju v malém bytě na Žižkově. Nevzala jsem si nikoho dalšího. Neumím už nikomu věřit, ani sobě. Každý den po práci jezdím pomáhat do psího útulku. Vytírám podlahy, čistím kotce, dohlížím na staré a smutné čumáky, hladím je, když opět pláčou po svých pánech. Snažím se tím odčinit vlastní vinu.
Každou noc se budím hrůzou. Ve snu stojím pod stromem a Fanda se na mě dívá těma svýma tmavýma očima bez výčitek, jenom s nekonečným smutkem. Volám ho, ale on už ke mně nikdy nepřijde.
Zrada se neodpouští. Nikdy neobětujte své nejvěrnější kvůli těm, kteří vás nutí vybírat. Kdo vás miluje, nikdy by to po vás nechtěl. Pokud ano, už vás dávno zradil, a vy jen oddalujete neodvratné a ničíte to jediné, co ještě drží váš svět pohromadě.