Vyber si matku, nebo mě
Telefon zazvonil v půl jedenácté večer. Jitka už ležela v posteli s knížkou, zatímco Petr seděl v obýváku u svého notebooku, odkud tlumeně zněl hlas moderátora z ekonomického kanálu.
Volalo neznámé číslo se směrovacím kódem jejich rodného městečka z Nového Města.
Haló? řekla Jitka a okamžitě jí cosi sevřelo pod žebry.
Tady je Marie Novotná, vaše sousedka z protějšího domu. Asi mě neznáte, ale mám takovou věc… Vaše maminka, paní Alena Svobodová, dnes ráno upadla. Večer jsem k ní zašla, ležela na zemi, moc nemohla mluvit, půlka tváře ochablá…
Jitka už vstávala z postele a nohama hledala papuče.
Je v nemocnici?
Odvezli ji před hodinou. Přijela záchranka, prý to vypadá na mrtvici. Váš kontakt jsem našla v jejím mobilu, docela jsem ho hledala
Děkuju, paní Novotná. Děkuju moc.
Položila telefon a několik vteřin jen stála uprostřed ložnice, obě ruce svírala kolem telefonu. Pak šla za Petrem.
Seděl ve svém oblíbeném křesle, v drahém domácím obleku, na područky postavil sklenici minerálky. Padesát šest let, upravený, s pečlivě zastřiženými šedými skráněmi. Úspěšný muž v úspěšném bytě.
Petře, mamce je špatně. Mrtvice. Odvezli ji do novoměstské nemocnice.
Otočil se a ztišil zvuk televize.
Kdy?
Dneska. Sousedka ji našla na zemi. Celý den tam byla sama
Petr odložil sklenku na stolek.
No A co teď s tím?
Jitka na něj chvíli koukala.
Musím tam jet. Ráno musím jet.
Tak jeď, já tě držet nebudu.
Petře, musíme si vážně promluvit. Je jí sedmdesát osm. Jestli je to vážné, nemůže už zůstat sama v tom domě. Musíme vymyslet, co dál.
Petr vzal ovladač a zvuk zase lehce přidal, jakoby jí chtěl dát najevo, že ho ten rozhovor moc nezajímá.
Jitko, o tom jsme už mluvili. Ne jednou.
Jenže teď je to doopravdy.
A co se změnilo? Vysvětlil jsem ti svůj postoj. Nemůžeme ji vzít k sobě. Nemáme na to podmínky.
Jitka se pomalu posadila proti němu.
Máme čtyři pokoje.
Čtyři pokoje, ze kterých chci dva konečně opravit. Tolikrát jsme to řešili. Ty sama jsi chtěla šatnu, já pracovnu. Kam ji dám, na chodbu?
Jeden pokoj může být pro mamku. Oprava počká.
Oprava počkat nemůže, řekl klidně, až to mrazilo víc než kdyby křičel. Čekáme na řemeslníky, máme zaplacenou zálohu na březen. To víš.
Petře, jde o nemocného člověka. O moji matku.
Jitko, konečně se na ni podíval, je mi to líto. Ale chápeš, co by to znamenalo? Starý nemocný člověk v bytě, s plenkami, těžko komunikující. Nejsem na to připravený. Jsem upřímný, mám na to právo.
Není to cizí člověk. Je to moje matka.
Ale pro mě skoro cizí je. Viděl jsem ji za deset let čtyřikrát. Nikdy nestála o bližší kontakt.
To proto, že ty sám
Nech toho, teď není čas hledat vinu jinde. Říkám fakta. Pracuji, mám rozjeté projekty, doma potřebuju klid. Nemůžu žít jako v nemocnici. Je to i můj domov.
Jitka dlouho mlčela. Za oknem šumělo noční město, důvěrně známě a lhostejně.
Co kdybychom najali pečovatelku? Do Nového Města. Dobrou pečovatelku. Můžeme si to dovolit.
Můžeme. Tak ji najmi.
Ale budu tam jezdit. Často.
Kolikrát chceš.
Petře, chápeš co říkám? Budu tam skoro pořád. To máš tři hodiny autem.
Chápu. Jezdi. Nikdo tě tu nedrží.
To nikdo tě nedrží znělo tak samozřejmě, až se v Jitce něco posunulo. Ne prudce, spíš tiše jako země, když pod nohama zjistíš, že už není tak pevná, jak ses spoléhal.
Zvedla se, vrátila do ložnice a do dvou do rána koukala do stropu.
Ráno jela do Nového Města sama.
Okresní nemocnice ji přivítala pachy sava a zelené barvy na zdech. Alena Svobodová ležela na pokoji pro šest, u okna. Pravá strana obličeje povislá, pravá ruka nepohyblivá. Dívala se na dceru a mlčela; jen levý koutek úst sebou cukal.
Mami Jitka ji chytla za ruku, studenou a lehkou jak papír. Mami, jsem tu. Všechno bude v pořádku.
Matka se snažila něco říct. Jenže slova se jí pletla v ústech.
Nemluv. Jsem tu, nikam nejdu.
Lékařka, unavená asi padesátiletá žena, vše vysvětlila věcně, bez zbytečných okolků. Silná ischemická mrtvice. Pravostranné ochrnutí a porucha řeči. Prognóza nejistá. Něco se snad zlepší, ale kdy a jak moc, nikdo neví. Půl roku intenzivní péče, cvičení, logopedie, neustálý dohled.
Sama žít už nebude moci, řekla lékařka. Jste jediná dcera?
Jediná.
Pohled měla ten zvláštní, jaký mívají lékaři co už viděli dost rodin v takových situacích. Neodsuzující, nesoucitný. Spíš prostě vědoucí.
Jitka zůstala v nemocnici celé dopoledne i odpoledne. Krmila matku polévkou po malých lžičkách, mluvila na ni spíš mluvila sama, vykládala jí všechno možné; matka jen poslouchala pohledem, ale zpět skoro nemluvila.
Večer zavolala Petrovi.
Jak to vypadá? zeptal se.
Špatně. Ochrnutí vpravo i řeč je pryč. Sama už nebude nikdy.
Chvilka ticha.
Pochopil jsem.
Petře, chci ti říct zůstanu tady.
Na jak dlouho?
Nevím. Jak to bude potřeba. Nemůžu odjet.
Jeho hlas se trochu zatáhl.
Máš práci. Máš tu život.
Domluvím si home office, něco vymyslím. Mamka tu nemůže být sama.
Vždyť jsi mluvila o pečovatelce.
Pečovatelka není dcera. Víš to.
Pomlčel.
Chápeš, že to bude na dlouho?
Chápu.
A jsi připravená žít v… tamtom domě?
Jsem.
Dlouhá pauza.
Dobře, řekl nakonec v tom dobře nebylo ani teplo, ani odpor, jen strohá věcnost. Dej vědět, kdyby něco.
Jitka schovala mobil a zadívala se do tmavnoucí večerní ulice maloměsta. Lampy svítily ob jeden, po chodníku šla stará paní s kostkovanou taškou, z dvorku byl cítit kouř z kamen.
Matčin dům stál na Sadové, na konci uličky. Staré dřevo potemnělé stářím, křivá malá okénka a trámky ve štítech, zápraží už dávno sedělo níž než kdysi. Měla klíče u sebe nosila je sice pořád, ale používala opravdu výjimečně.
Uvnitř chladno. Dva dny už tu nikdo netopil. Jitka našla dříví v předsíni, těžce a neobratně zatápěla v kamnech; párkrát jí to zhaslo a začínala znovu. Ruce si vzpomněly, co dělaly v dětství, ale pohyb byl nezvyklý. Osmnáct let tu vyrůstala.
Pak prošla dům. Malá kuchyně s popraskanými kachličkami, úzká chodba, dvě místnosti v jedné matčina postel, v druhé stará rozkládací pohovka, kde Jitka spávala jako malá. Všechno čisté, ale chudé, omšelé. Po zdech fotky: ona sama jako mladá, zesnulý táta, dvě staré černobílé fotky jakýchsi předků. A ta zvláštní vesnická čistota, kde má každá věc své místo proto, že nic navíc není.
Vyťukala Petrovi zprávu: Zůstávám tady. Nevím jak dlouho. Kdyžtak si přijedu pro věci.
Odpověděl za dvacet minut: Rozumím. Jak chceš.
To byl celý rozhovor. A snad i celý jejich manželství.
První dny splývaly v jeden dlouhý, fyzicky náročný celek. Jitka chodila do nemocnice od rána do večera. Učila se, jak má mamku otáčet, aby nevznikly proleženiny, jak cvičit postiženou ruku, přesně podle sestřičky. Krmila lžičkou velmi pomalu, mluvila klidně, neukazovala únavu. Učila se být logopedkou i ošetřovatelkou. Bylo bolestné sledovat, jak člověk, který celý život učil matematiku, teď bojuje o každé jednoduché slovo a často ho nenajde.
Jitko, řekla mamka jednou ráno, zřetelněji než dřív bylo to na začátku druhého týdne: Jitko. Jdi domů.
Jsem doma, mami.
Ne… Levá ruka matky pomalý naznačila směr. Tam. Za mužem.
Mami, prosím tě.
Petr… zadrhla se. Petr není… není rád?
Jitka narovnala deku.
Všechno je v pořádku, mami. Nemysli na to.
Matka se na ni dlouho dívala a v jejím pohledu bylo něco, co Jitka nevydržela a podívala se ven.
Po třech a půl týdnech mamku propustili domů, s pokyny, léky, cvičebním listem a doporučením na logopedii. Jitka objednala auto, mladý soused pomohl donést mamku po zápraží. Uložila ji, zatopila, uvařila polévku.
Začal nový život.
Péče o ležícího člověka je něco, co se těžko popisuje. Otáčet, střídat prostěradla, noční práce s mísou, každé ráno rehabilitace s nehybnou rukou i nohou, krmit po malých lžičkách, hlídat léky s hodinovou přesností. Logopedka Jana Doležalová, energická žena chodila třikrát týdně a cvičila s mamkou. Ta byla odhodlaná, nechtěla se vzdát.
Jitka dělala účetní na dálku pro malou firmu; šéf jí umožnil částečný úvazek. Peněz bylo méně. Petr občas něco poslal na účet, trochu, bez jakýchkoli poznámek. Neptala se.
Skoro si nevolali.
Jednou na podzim, v sychravém šedém ránu, kdy se Jitka trápila s uvolněným schodem na zápraží (protože měla mamka začít zkoušet chodit o berlích a potřebovala pevný krok), přišel k ní soused z vedlejšího domu.
Kolínek, silnější chlapík, zhruba stejně starý. Pracovní bunda, otevřený pohled, asi padesát pět let, podobně jako ona.
Tak to držíte špatně, povídá. Musíte pod úhlem, jinak vám to vytrhne.
Podal své jméno: Jan Kolínek, naproti přes ulici. Vy jste paní Aleny dcera?
Ano. Jitka.
Jak jí je?
Lepší, pomalu.
Kývl, vzal kladivo, během pěti minut opravil, co Jitka půl hodiny nemohla zvládnout.
Kdybyste něco potřebovala, řekněte, řekl v klidu. Stejně jsem pořád poblíž.
Děkuju. Nechci vás rušit.
To přece není žádná obtíž. Vaši mamku znám od mala, kdysi pomohla mojí mámě člověk nezapomíná.
A odešel.
Jitka se dívala za ním a přemýšlela, jak už ji to slovo obtíž skoro vůbec neděsí. Obtížné bylo něco jiného sedět v krásném bytě v krajském městě, vědět, že mamka je sama na staré posteli.
Listopad byl studený. Kamna kouřila. Jednou večer se uvnitř rozprostřel dusící dým. Jitka otevřela okna, vykašlala se a vůbec nevěděla, co s tím. Nezbylo než jít k Janovi pozdě večer, se studem, žádat o pomoc.
Přišel, klidně, bez poznámek. Vylezl s baterkou na střechu, našel ucpání, vysvětlil, co na podzim dělat. Peníze odmítl jednoznačně.
Dáte si čaj? zeptala se.
Neodmítnu.
Seděli v kuchyni, pili čaj s obyčejnými sušenkami. Mamka spala. Bylo slyšet, jak venku vítr lomcuje větvemi staré jabloně.
Bydlíte tu dlouho? ptala se Jitka.
Celý život. Pár let jsem byl v Brně v továrně. Ale vrátil jsem se.
Proč?
Chvíli mlčel.
Tady je to svoje. Tam bylo všechno cizí. Někomu to sedí, mně ne.
Jitka sevřela hrnek v dlaních. Bylo tu teplo.
Já prožila dvacet let v krajském městě. Myslela jsem, že jsem už další návštěvy nepotřebovala. Ale teď si říkám: jak jsem mohla nejezdit častěji.
Neklidnil ji, nevymlouval. Jen prostě řekl:
Teď jste přijela. Na tom záleží.
V prosinci mamka začala sedat na posteli. Bylo to malé a přitom obrovské vítězství. Logopedka Jana chválila a radovala se, mamka se smála alespoň levou stranou obličeje.
Slova se vracela pomalu, někdy je hledala dlouho, někdy byla rozzlobená na sebe, ale jednoduché věty už šly.
Zhubla jsi, řekla jednou dceři.
Ani ne, mami.
Zhubla. Volá ti Petr?
Občas.
Přijede?
Nevím, mami.
Dlouhé ticho.
Nepřijede, řekla prostě matka. Bez trpkosti. Jako někdo, kdo za život už poznal rozdíl mezi pravdou a nadějí.
Petr opravdu nepřijel. Volal jednou za týden, ptal se jen jak to jde, vyslechl krátkou odpověď a řekl no, držte se. Jednou zmínil, že rekonstrukce probíhá dobře. Jednou zmínil firemní večírek v drahé restauraci. Jitka cítila, jak mezi nimi narůstá něco neviditelné ne zloba, ne hádka. Jen propast. Jako když dva lidé už dlouho žijí v úplně jiných světech a jen ze zvyku předstírají společný domov.
V lednu přijela Jitčina kamarádka Klára, až z města, s dortem a připravená pomáhat. Byla dobrák, Jitka měla radost, ale už od začátku to mezi nimi nešlo, jak bylo zvykem.
Jitko, nenapadlo tě, že už je to moc? řekla Klára v kuchyni. Rozumím měsíc, dva, ale jak dlouho budeš? Zničíš si život.
A co bys radila?
Najmi pořádnou pečovatelku. Nebo dobrý domov důchodců jsou i lepší soukromé.
Mamka má z domova strach.
To není podstatné. Nechápe, co všechno tě to stojí
Všechno chápe, řekla Jitka tiše. Hlava jí funguje výborně.
Klára chvíli mlčela.
Petr k vám nejezdí?
Ne.
A jak to chcete?
Nevím.
Jitko, jsi chytrá ženská. Kvůli tomu bys ho neměla opouštět. Je to živitel, máte byt, postavení
Jitka se na ni dlouho dívala.
Kláro, mamka ležela celý den sama na podlaze. Sedmdesát osm let.
To chápu
Nechceš pochopit. Prosím, nevysvětluj mi, proč se nemám vzdát živitele.
Klára ještě ten den odjela, trochu uražená. Usmířily se později po zprávách, ale něco bylo jinak, ne zničeného, spíš posunutého.
Jitka si všimla, že starší sousedky ji berou jinak. Bez lítosti, spíš s jakousi tichou úctou, jak to bývá na vesnici. Marie Novotná ta, co všechny zachránila první noc občas donesla sklenici nakládaných okurek, koláč, nic neříkala, jen postavila za dveře. Další, paní Zikmundová, vitální sedmdesátnice, přišla posedět dvě hodiny s Alenou, zatímco Jitka běžela do lékárny. Jsme skoro stejně staré, pokecáme.
Naopak vrstevnice Jitky z města ji hodnotily jinak jedna bývalá spolužačka ji vyslýchala v obchodě, proč Petr nejezdí, jak žijou. V otázkách bylo cosi škodolibého, jakési potěšení z cizího trápení.
Máme se, odpověděla Jitka prostě a nic dalšího.
Jan pomáhal se vším. Opravil plot po sněhové kalamitě, přivezl dříví na traktorovém vozíku, přehledně naskládal do dřevníku. Když Jitka sama onemocněla a několik dní ležela s horečkou, nosil jídlo, topil, jednou dokonce mamce převlékl povlečení klidně, bez rozpaků, jako člověk, který v tom nevidí nic nedůstojného.
Jene, já nevím, jak vám poděkovat, řekla Jitka, když se uzdravila.
Ale prosím vás, jsme sousedi.
Sousedé jsou různí.
To ano, usmál se.
Chvíli mlčeli. Venku byl únor, šedý, se zbytky sněhu.
Máte rodinu? zeptala se Jitka.
Měl jsem. Žena zemřela před osmi lety. Dcera je v Praze, volá málo. Jsem zvyklý být sám.
Není to smutné?
Někdy, ale většinou ne. Když je práce, není čas přemýšlet o samotě.
Jitka si představila Petra v nově opraveném bytě, na kůži sedačce, s televizí a podnikatelským kanálem. Není někdy sám?
Ten večer mu zavolala.
Petře, potřebujeme si promluvit.
Stalo se něco?
Ne. Jen jsme dlouho spolu vlastně nemluvili.
Ticho.
Tak mluv.
Jak se máš?
Dobře. Rekonstrukce bude brzy hotová. Zajímavý projekt vypadá slibně. Pauza. Kdy se hodláš vrátit?
Já… asi nevrátím.
Dlouhé ticho.
Vůbec?
Vůbec.
Nekřičel, nevyčítal. Jen se zeptal:
Je to kvůli matce, nebo kvůli mně?
Jitka přemýšlela několik vteřin.
Možná kvůli sobě.
Dýchal do sluchátka.
Aha, řekl nakonec. Chceš rozvod?
Ano.
Dobře. Bude rozvod.
To dobře, bude rozvod, řečené naprosto neutrálním, obchodním tónem jasnějšího tečkování jejich vztahu nebylo potřeba.
Na jaře mamka začala chodit. Nejprve s chodítkem, nejistě, po pokoji. Pak až do kuchyně, potom na zápraží. Bylo to pomalé, těžké. Občas propadla beznaději, jednou se rozplakala, což dříve téměř nedělala byla silná povaha. Ale nevzdala to.
Logopedka Jana Doležalová byla na ni pyšná prý takový pokrok není běžný.
Má velkou motivaci, vysvětlovala Jitce. Pro koho se snažit to je v léčbě naprosto klíčové.
Jitka si nebyla jistá, jestli je to ona, nebo prostě povaha mamky, ale bylo dobré tomu věřit.
V květnu, v teplý večer, seděla s Janem na lavičce u vrat. Mamka už se ukládala sama a Jitka měla hodinu klidu.
Přemýšlela jste někdy, že byste znovu odešla? ptal se Jan.
Teď už ne. Odpovídala pomalu, ale jistě. Přemýšlela jsem o tom dvacet let. A teď už nechci. Zvláštní, že? Dvacet let jsem toužila po městě a jiné životě. A teď sedím tady a nikam nechci.
To není zvláštní, řekl Jan. Člověk někdy jde dlouho, než dorazí tam, kde je mu dobře.
Ale ne vždycky mi tu je dobře. Někdy je to hrozně těžké.
Dobře a lehce není to samé, odpověděl a díval se na růžovějící nebe nad střechami. Dobře je, když je to správné.
Jitka na něj pohlédla z boku. Obyčejný chlap, ruce plné mozolů, vrásky kolem očí. Málo mluví, někdy neobratně, ale jeho slova zní dlouho v hlavě.
Jane, řekla, víte, že se rozvádím?
Slyšel jsem, vesnice je malá.
Neodsuzujete mě?
Obrátil se k ní.
Za co?
Že jsem odešla. Opustila rodinu.
Rodina… jako by vážil to slovo. Rodina je, když jste spolu, i když je zle. Jinak to jsou jen dva lidi v jednom bytě.
Jitka neodpoveděla. Nebylo třeba.
Rozvod zařizovali u právníka, bez hádek. Petr byl i teď věcný. Byt si nechal, navrhl finanční vyrovnání, Jitka přijala. Peníze potřebovala na opravu domu prohnilé podlahy, střechu, starou elektřinu.
V létě Jan pomáhal s rekonstrukcí. Přivedl dva kamarády a za tři víkendy vyměnili podlahy a opravili střechu. Peníze vzali jen za materiál, nic víc.
Proč? Jitka se zeptala rovnou.
Protože sousedi, odpověděl stejně přímo.
Nejen proto.
Chvíli přemýšlel, pak souhlasil.
Nejen proto.
Alena sledovala vše z verandy, kam už teď každý večer sama došla. Obličej se jí nesrovnal úplně, řeč se zlepšila asi o sedmdesát procent a to už prý je výborný výsledek. Seděla, dívala se na dceru i Jana, mlčela, ale oči jí zářily.
Jednou Jitce řekla:
Dobrák ten chlap.
Jo, mami.
Všimla sis toho?
Všimla.
Mamka kývla a víc už to neotvírala.
Petr zavolal v červenci. Poprvé po dvou měsících od podpisu rozvodu.
Jak se máte? zeptal se. Hlas měl trochu jiný, ne úředně neutrální, ale měkčí, lidštější.
Dobře. Mamka už chodí sama. Dům je opravený.
To rád slyším. Odmlka. Přemýšlel jsem Asi jsem tehdy na podzim neudělal správně.
Jitka neřekla v pohodě ani to nevadí. Byla by to lež.
Možná ne, řekla.
Nezlobíš se?
Ne. Už dávno ne.
Tak to je dobře. Pauza. Jsi tam šťastná?
Jitka se zadívala z okna. Mamka seděla v křesle, které Jan vytáhl na verandu; v ruce knížku, v pohledu zahrada, kde kvetly jabloně později než obvykle a už se zelenaly první jablíčka. Na plotě posedával špaček.
Nevím, jestli je to to správné slovo, odpověděla Jitka. Ale tady je mi dobře.
Rozumím, řekl Petr. A podle toho, jak to vyslovil, pochopil toho víc, než dřív.
Rozloučili se klidně.
Potom Jitka vyšla na zápraží.
Mami, dáš si čaj?
Dej.
Šla do kuchyně dát vařit vodu. Konvice byla stará, s ulomeným držadlem. Pořád si slibovala, že koupí novou, ale vždycky to odložila. Na okně pelargonie, temně červená, kterou matka pěstovala snad třicet let. Za oknem vonělo léto, posečená tráva a pryskyřice z ohřátého dřeva na zápraží.
V půl šesté přišel Jan. Zaklepal.
Aleno, dobrý večer. Nesl jsem trochu malin, už jsou první.
Děkujeme vám, Jene. Pojďte dál, odpověděla matka.
Jitka slyšela jejich hlasy z kuchyně a na chvíli se zastavila, hrnky v ruce. Prostě tak, na okamžik. Protože v té malé kuchyni, v těch hlasech, v čajové vůni a pelargoniích bylo cosi obyčejného, přitom zásadního. Někde ve městě, v krásném bytě s novým nábytkem, sedí člověk, který si vybral správnou sedačku a špatný život.
A ona si vybrala správný život.
Nebo stále vybírá. Každý den trochu.
Vyšla s hrnky.
Jane, zůstaňte na čaj.
Rád, řekl.
Matka se usmála levý koutek se pohnul. Úsměv křivý, ale skutečný.
Sedněte si, řekla Alena Svobodová. Vy oba.
A oni si sedli.
Slunce zapadalo za střechy, dlouhé stíny padaly přes dvůr, špaček na plotě zpíval svoje. Maliny v misce byly červené, teplé a voněly létem.
A víc už nebylo potřeba říkat.