Vybírej, maminku nebo mě
Telefon se rozezněl v půl jedenácté večer, když Milena už ležela v posteli s knihou. David seděl ve vedlejším pokoji zabraný do svého notebooku, ztišený hlas moderátora jakéhosi ekonomického pořadu se mihotal v pozadí.
Číslo bylo neznámé, s předvolbou Valašských Klobouk, jejich rodného městečka.
Ano? řekla Milena a pod žebry ji zamrazilo.
Tady je Jarmila Petříková, sousedka, bydlím naproti. Asi mě neznáte. Stalo se to Vaše maminka, paní Anna Švarcová, ráno upadla. Zašla jsem večer, ležela na podlaze, skoro vůbec nemluvila, pravá strana obličeje…
Milena už vstávala z postele, hledala nohama papuče.
Je v nemocnici?
Odvezli ji před hodinou. Přijela sanitka, prý to vypadá na mrtvici. Vaše číslo jsem našla v její staré Nokii, trvalo mi to najít
Děkuju, paní Petříková. Děkuju moc.
Odložila sluchátko a na okamžik prostě stála ve tmě, dvě ruce křečovitě sevřené kolem mobilu. Pak zamířila za Davidem.
Seděl ve svém oblíbeném křesle, v drahém domácím úboru, na područky postavená sklenička minerální vody. Padesát devět let, tvář upravená, šediny ostříhané. Úspěšný muž v úspěšném bytě na okraji Brna.
Davide, s mamkou je zle. Mozková mrtvice. Odvezli ji do kloboucké nemocnice.
Otočil se k ní a ztlumil televizi.
Kdy?
Dneska. Sousedka ji našla na podlaze. Ležela tam celý den sama
Odložil skleničku.
No. A co teď?
Milena se na něj zadívala.
Musím tam jet. Ráno tam musím jet.
Jeď, já tě nezastavuju.
Davide, musíme se vážně pobavit. Mamce je sedmdesát osm. Jestli je to opravdu mrtvice, nemůže už být v tom domě sama. Musíme vědět, co dál.
David si znovu vzal ovladač a malinko zvýšil zvuk, skoro jako by chtěl naznačit, jak ho věc zajímá málo.
Mileno, tolikrát jsme o tom mluvili.
Mluvili jsme v teorii. Teď je to realita.
A co se změnilo? Vysvětlil jsem ti svůj názor. Nemůžeme ji vzít k nám. Nemáme pro to podmínky.
Milena se pomalu sesunula do pohovky naproti.
Davide. Máme čtyři pokoje.
Čtyři pokoje dva z nich mám na rekonstrukci. Řekl jsem ti to nesčetněkrát. Chci pracovnu, ty zase šatnu. Kam ji dáme, na chodbu?
Jeden pokoj může být pro mamku. Rekonstrukce počká.
Rekonstrukce nepočká, řekl tiše, vyrovnaně, ještě chladněji, než kdyby křičel. Se stavební firmou jsem domluvený na březen. Už jsme zaplatili zálohu, víš to.
Davide, jde o nemocnou osobu!
Mileno, poprvé se na ni zadíval rovnou, je mi to líto, opravdu, ale rozumíš, co to v praxi znamená? Nemocná stará paní v domě, s nočníkem, možná bez řeči Nejsem na to připravený. Mám právo to říct přímě?
Není to cizí člověk. Je to moje matka!
Pro mě skoro cizí. Viděl jsem ji čtyřikrát za deset let. Nikdy nejevila zájem o návštěvy.
Protože jsi…
Nehledej teď chyby. Bavím se o realitě. Pracuji doma, mám velké projekty a klid potřebuju jako sůl. Nechci žít v nemocnici. Taky tady bydlím.
Milena mlčela. Za oknem šeptalo noční Brno, tiché, nezúčastněné šumění.
A kdybychom sehnali pečovatelku? řekla pak tiše. Tam, ve Valašských Kloboukách. Dobrou pečovatelku, máme na to.
Máme. Tak si ji sežeň.
Ale budu tam jezdit. Často.
Kolikrát budeš chtít. Jeď.
Davide, uvědomuješ si, co říkám? Budu tam pořád. Tři hodiny autem tam.
Uvědomuju. Jeď, nikdo tě nedrží.
To nikdo tě nedrží znělo až příliš samozřejmě, až návykově. Milenu to zasáhlo podivně ne jako rána, spíš jako když se země nenápadně posune pod nohama a ty zjistíš, že není pevná.
Vstala, vrátila se do ložnice a do dvou do rána pozorovala strop.
Ráno jela do Klobouk sama.
Okresní nemocnice ji přivítala zápachem chloru a žluté státní barvy na zdech. Anna Švarcová ležela na pokoji pro šest, u okna. Pravá strana tváře ochablá, pravá ruka nehybná na dece. Dívala se na vcházející dceru a mlčela jenom levý koutek úst sebou lehce trhl.
Mami. Milena sevřela její ruku chladnou, lehkou, jako list. Mami, jsem tu. Všechno zvládnu.
Matka chtěla odpovědět, ale vyšlo jen blábolení, ztracené slabiky.
Nemluv, nemusíš. Já tu zůstanu. Nikam neodcházím.
Doktorka, unavená, s šedými vlasy pod gumičkou, přišla s krátkým vysvětlením. Rozsáhlý ischemický infarkt. Ochrnutí na pravé straně, porucha řeči. Vyhlídky? Nejisté. Možná se částečně vrátí funkce, ale jak a kdy, nikdo neřekne. Minimálně půl roku péče rehabilitace, logopedie, stálý dohled.
Sama nezvládne. Jste jediná dcera?
Jediná.
Stará doktorka se na ni podívala tím zvláštním pohledem, co mají zdravotníci, když viděli už stovky rodin v podobné situaci. Ani soucit, ani výčitky jen vědění.
Milena strávila v nemocnici celý den. Krmila maminku lžící řídké kaše, kterou polykala s obtížemi. Povídala jí, vlastně si povídala sama, drobnosti o všem, a matka ji jen sledovala živým, chápajícím pohledem.
Večer zavolala Davidovi.
Jak to tam vypadá? zeptal se.
Zle. Ochrnutí, řeč v háji. Sama to nezvládne.
Krátká pauza.
Rozumím.
Davide, chci ti něco říct. Zůstávám tady.
Na jak dlouho?
Nevím. Dokud bude třeba. Nemůžu odjet.
Hlas mu trochu ztvrdl.
Mileno, máš tady práci. Život.
Domluvím se na částečný úvazek. Něco zvládnu po večerech. Mamka nemůže být sama.
Vždyť jsi chtěla pečovatelku.
Pečovatelka není dcera, to víš.
Neodpověděl.
Chápeš, že tohle bude na dlouho?
Ano.
A opravdu chceš být v tom domě?
Chci.
Zase pauza, delší.
Dobře, řekl nakonec. A v tom dobře nebývalo hřejivosti, ani odporu, prostě konstatování. Zavolej, kdyby něco.
Zaklapla telefon a zadívala se do stmívající se ulice. Pouliční lampy svítily každá druhá. Po chodníku šourala stará paní s igelitkou. Z dvora unikal kouř od starých kamen.
Matčina chalupa stála na Konvalinkové ulici, na konci slepé cesty. Dřevěná, šedivá, s pokleslými schody a malými okny v rámech. Milena ji odemkla klíčem, který vozila v batohu, ač ho za léta použila sotva pětkrát.
Uvnitř byla zima. Kamna už dva dny netopila. Milena našla v předsíni pár polínek, nesměle rozdělala oheň. Ruce si pamatovaly pohyb odněkud z dětství, ale třásly se. Prvních osmnáct let žila jen tu.
Prošla domem. Malá kuchyň s popraskanou kachličkou, úzká předsíň, dvě místnosti v jedné matčina postel, v druhé stará rozkládací pohovka, kde Milena spávala jako dítě. Všude čisto, až bolestivě, ale bído u i taková chudoba, staroba. Na stěnách fotografie: mladá Milena, zesnulý otec, dvě zažloutlé pohlednice vzdálených příbuzných. A toho tísnivé vědomí, že každá věc je na svém místě, protože je jich málo a každou znáš.
Vytáhla mobil a napsala Davidovi SMS: Budu tu žít. Ještě nevím jak dlouho. Kdybych potřebovala věci, přijedu si pro ně.
Odpověděl za dvacet minut: Rozumím. Jak chceš.
Tím skončil rozhovor, možná i manželství.
Dny v novém běžely jeden jako druhý, fyzicky i duševně těžké. Milena chodila za mámou od rána do večera. Naučila se, co bylo potřeba: obracet ji kvůli proleženinám, dělat pasivní cviky s rukou, jak jí ukazovala sestra, krmit pomalu, mluvit klidně, neukazovat únavu. Učila ji znovu mluvit. A to bolelo srdce učitelka matematiky celý život, teď zápasí s obyčejnou slabikou.
Mileno, řekla matka jedno ráno nečekaně jasně. Už druhý týden. Mileno. Jdi domů.
Jsem doma, mami.
Ne. Levá ruka mávla slabě. Tam. Za mužem.
Neřeš to, mami.
David… hledala slova. David není rad?
Milena jí napřímila deku.
Všechno je v pořádku, myslí na tebe.
Matka hleděla dlouho pozorně, až to Milena nevydržela a obrátila se k oknu.
Po třech a půl týdnech ji propustili. S doporučením, léky, cviky a kontaktem na logopedku. Milena sehnala auto, převezla mámu domů na Konvalinkovou. Na schody ji vynesl soused, mladík se širokou tváří, který náhodou šel kolem. Matku položila do postele, zatopila, uvařila polévku.
A začal jiný život.
Péče o ležícího není téma na řeči u piva. Každé dvě hodiny převalovat, nočník, prostěradla, ranní rozcvičky s ochrnutou rukou a nohou. Krmení po lžičkách, aby se nezadusila. Léky na minuty sedm ráno, pět večer. Logopedka, co chodila třikrát týdně, tvrdá a energická, mamka se s ní prala, nesnášela vzdávání.
Milena dělala účetnictví pro malou firmu dálkově. Šéf jí snížil úvazek. Peněz na život bylo míň. David občas poslal nějaké peníze, bez řeči, prostě přišlo upozornění z banky. Už si nevolali.
Jednou v listopadu, studeného rána, když se Milena snažila přitlouct viklající stupeň na zápraží, protože matka měla začít zkoušet chodit s chodítkem, přišel chlapík z vedlejšího domu.
Znala jej od vidění podsaditý, nevysoký, obyčejně oblečený chlap, pětapadesát možná, stejně jako ona.
Držíte to špatně, řekl. Musíte zatlouct hřebík nakoso, pak nevylítne.
Podívala se na něj.
Jsem Josef, támhle z rohu, kývl přes ulici. Jste Annina dcera?
Ano, Milena.
Jak je jí?
Lepší, pomalu.
Vzal jí kladivo z ruky, přidřepl a za pět minut spravil, co ona půl hodiny marně pokoušela.
Jestli bude třeba něco doma, řekněte, zvedl se. Jsem pořád tady kolem.
Nechci obtěžovat.
Vůbec neobtěžujete, pokrčil rameny přirozeně. Paní Švarcovou znám od dětství. Pomohla kdysi mojí mámě, nezapomněl jsem.
Odešel.
Milena se za ním dívala a zjistila, že toho, nebudu obtěžovat, se už bojí méně. Obtěžující bylo sedět v jejich velkém bytě v centru a vědět, že mamka sama leží v staré posteli.
Listopad byl krutý. Kamna zlenivěla, jednou večer celý dům zaplnil dým. Milena otevřela okna, dusila se kašlem, protože v komíně něco ucpalo a ona netušila co.
Po osmé večer, omluvně a trochu roztrpčeně, zaťukala u Josefa.
Přišel bez námitek, jakoby ho vůbec netrápila. Vylezl na střechu, našel ucpaný komín, pročistil, vysvětlil, že na podzim je to potřeba každý rok. Peníze odmítl tak přesvědčivě, že Milena ani neodporovala.
Dáte si čaj? zeptala se.
Pokud vám to nebude obtíž.
Seděli v kuchyni u čaje a levného perníku, mamka spala za stěnou. Z venku šuměl vítr ve staré jabloni.
Žijete tu dlouho? zeptala se Milena.
Celý život. Jen na pět let do Olomouce na fabriku. Pak jsem se vrátil.
Proč?
Chvíli přemýšlel.
Tady je svoje. Tam bylo cizí. Někdo rád cizí, někdo radši svoje.
Milena objala hrnek. V kuchyni bylo zase teplo, kamna hučela tiše.
Dvacet let jsem žila v Brně, řekla tiše. Myslela jsem, že jsem si zvykla. A teď, když jsem tady, nechápu, jak jsem nejezdila častěji.
Josef nemoralizoval ani neutěšoval. Jen:
Jste tady teď. To je důležité.
V prosinci mamka začala sama sedat na posteli. Obrovská malá výhra. Logopedka Světlana Sládková, energická ženská, radovala se upřímně, až se mamka levou stranou usmála.
Slova se vracela pomalu. Někdy hledala mateřina slova příliš dlouho, zlobilas se. Jednodušší věty už uměla.
Zhubla jsi, řekla jednou.
Ale ne, mami.
Zhubla jsi Volá ti David?
Občas.
Přijede?
Nevím, mami.
Dlouhá pauza.
Nepřijede, řekla máma tiše, bez zloby, jen jak to říká někdo, kdo už něco doopravdy poznal.
David nepřijel. Volal jednou týdně, zeptal se jak je, po chvilce položil. Jednou zmínil, že rekonstrukce jde podle plánu. Jednou že byl na firemním večírku. Milena cítila, jak se mezi nimi tiše zvětšuje něco neviditelného ne zášť, jen vzdálenost. Jako dva lidé uvízlí v různých světech.
V lednu přijela Milenina přítelkyně Štěpánka. Z Brna, s dortem a nabídkou pomoci. Byla dobrá duše, ale jejich rozhovor ne a ne navázat pouto.
Mileno, není to všechno už trochu moc? ptala se za stolem. Měsíc, dva ale jak dlouho? Zničíš se.
Štěpánko, co mám dělat?
Pořiď si dobrou pečovatelku. Nebo domov, jsou i soukromé, kvalitní.
Mamka se domova smrti vždycky bála.
Bála, nebála. Sama neví, jak tě to ničí…
Ví všechno, řekla Milena tiše. Hlava jí funguje. Vše chápe.
Štěpánka se odmlčela.
David taky nebude jezdit?
Ne.
Takže budete takhle?
Asi ano…
Mileno, jsi chytrá ženská. Opustit kvůli tomu manžela, to nejde. Přeci tě živí, máte byt, zajištění…
Milena se na ni zadívala.
Mamka ležela celý den sama na podlaze.
Já chápu…
Asi ne. Nebo nechceš chápat. Prosím, neříkej mi nic o živiteli.
Štěpánka téhož dne odjela, trochu dotčená. Později se smířily přes zprávy, ale něco bylo jiné.
Postarší sousedky, jako by Milenu začaly vnímat jinak. Bez soucitu spíš s tichým, venkovsky uctivým respektem. Jarmila Petříková, co volala ten večer, občas přinesla sklenici okurek či kus štrúdlu, bez řečí, jen položila ke dveřím. Jiná sousedka, Marta Lorencová, sedmdesátnice, přišla jednou posedět dvě hodiny u Anny, když Milena potřebovala do lékárny. Jsme skoro vrstevnice, něco poklábosíme, utrousila jen tak.
Ale vrstevnice Mileny, bývalé spolužačky, s nimiž se teď potkávala v obchodě, měly v očích zvláštní jiskru. Jedna se zeptala, co David, proč se neukáže, jestli prý je všechno v pořádku. V otázkách se skrývala stopa zadostiučinění nad cizí trhlinou.
Jsem v pořádku, odpověděla Milena, a víc už neříkala.
Josef pomáhal. Tak samozřejmě, že to přestalo být zvláštní. Opravil plot, když jej zlomil sníh, přivezl dřevo traktorem od souseda, vyskládal ho. Když Milena v březnu onemocněla, sám dva dny vařil, topil, a beze studu nakrmil a převlékl i Annu. Neokázale, klidně.
Josefe, nevím, jak se vám odvděčit.
To nech, jsme sousedi.
Sousedi jsou různí.
To jsou, přikývl.
Byl únor, venku šedivé sněžení.
Máte rodinu? zeptala se Milena.
Míval jsem. Žena zemřela před osmi lety. Dcera v Praze, moc se nehlásí. Jsem zvyklý být sám.
Není vám smutno?
Občas jo. Ale když je práce, není čas.
Myslela si na Davida v prázdném bytě, v sedačce před novou obrazovkou, s ekonomickými zprávami. Je mu tam smutno?
Zavolala mu ten večer.
Davide, musíme si promluvit.
Stalo se něco?
Ne. Ale dlouho jsme si doopravdy neřekli nic.
Pauza.
Tak povídej.
Jak se máš?
Normálně. Končíme rekonstrukci. Jeden zajímavý projekt se rýsuje Kdy se vrátíš?
Davide, myslím, že už ne.
Dlouhá pauza.
Vůbec?
Vůbec.
Nezakřičel, nehádal se. Jen se zeptal:
Kvůli matce, nebo kvůli mně?
Milena si dala tři vteřiny na rozmyšlenou.
Asi kvůli sobě.
Chvíli bylo ticho.
Chápu, řekl pak. Chceš rozvod?
Chci.
Tak jo. Bude rozvod.
To jeho bude rozvod vyslovené stejně obchodně, jako by domlouval okenní parapet nebo novou pračku, zařídilo vše konečné.
Na jaře matka začala chodit. Nejprve s chodítkem do pokoje, pak do kuchyně, pak až na zápraží. Pomalu, padala na duši, někdy vzlykla vztekem. Ale šla.
Logopedka Světlana Sládková se upřímně radovala.
To je motivace, vysvětlovala Mileně. Díky vám má pro co bojovat. To je půl úspěchu.
Milena si nebyla jistá, jestli tím motivem je ona, nebo matčin vlastní charakter. Ale líbilo se jí v to věřit.
V květnový teplý večer seděli s Josefem na lavičce u branky. Mamka se už ukládala sama a Mileně zbyla hodina volného času.
Neuvažujete o návratu do Brna? zeptal se.
Ne, odpověděla sice až po chvíli, ale jistě. Vážně ne. Dvacet let jsem snila o městě a teď se mi odtud nechce. Je to divné?
Není, kývl Josef. Člověk někdy dlouho hledá místo, kde je mu dobře.
Ale není mi vždycky dobře. Někdy je to tu hrozně těžké.
To není jedno a to samé. Dobře je, když to je správně.
Milena na něj pohlédla bokem. Dělnické ruce, vějířky kolem očí. Mluví málo, ale něco v něm zůstávalo.
Josefe, víte, že se s Davidem rozvádíme?
Slyšel jsem. Vesnice je malá.
Nemáte mi to za zlé?
Otočil se k ní.
Za co?
Opustila jsem manžela. Rodinu.
Rodina je, když jsou spolu. Spolu i v tom zlém.
Odpovědět nemusela. Už nebylo potřeba.
Rozvod se řešil přes advokáta. David se choval stejně chladně jako obvykle. Byt si nechal, nabídl peníze Milena je přijala. Byly třeba na opravu domku: prohnilé podlahy, střecha, elektroinstalace.
V létě Josef sehnal ještě dva chlapy a během tří víkendů dali podlahy a poladili střechu. Vzali si jen za materiál.
Proč? zeptala se Milena.
Protože sousedi, odpověděl prostě.
Ne, to není všechno.
Podíval se na ni.
Ne, není.
Anna to vše sledovala z lavičky. Tvář pořád trochu nakřivo, řeč na sedmdesát procent, lékařka říkala zázrak. Každý večer seděla, dívala se na dceru s Josefem a mlčela. Ale oči žily.
Jednou řekla Mileně:
Dobrý muž.
Ano, mami.
Vidíš, že je takový?
Vidím.
Matka kývla a dál už se neptala.
David volal v červenci. Prvně za dva měsíce od rozvodu.
Jak se tam máte? Hlas byl trochu jiný, ne obchodní. Lidský.
Dobře. Mamka už chodí. Opravili jsme střechu.
To rád slyším. Pauza. Já asi jsem to řešil špatně. Ten podzim.
Nemluvila: to nic, nebyla by to pravda.
Asi ano, řekla klidně.
Nezlobíš se?
Ne. Už ne.
Tak to je dobře. Zase krátká pauza. Jsi tam šťastná?
Podívala se ven. Mamka na zápraží v houpacím křesle, v ruce knížku, v očích klid. Jabloním se letos nedařilo, zelená jablka teprve začínala. Na plotě seděl špaček.
Nevím, jestli je to štěstí. Ale je mi tu dobře.
To chápu, řekl David. A znělo to, jako by opravdu poprvé něco pochopil.
Rozloučili se.
Potom Milena šla do kuchyně.
Mami, dáme čaj?
Dej, přikývla.
Připravila hrnek starý konvičák s ulomeným ouškem, který měla po mamce odjakživa. Na parapetu pelargonie, letitá, kterou máma piplala třicet let. Za oknem léto, vonělo pokosenou trávou a pryskyřicí.
V půl šesté přišel Josef, s miskou malin první letošní. Máma ho pozvala dál.
Milena poslouchala jejich tlumené hlasy a na chvilku se zastavila s dvěma hrnky v rukou. Protože v té obyčejnosti v kuchyni, hlasech, vůni malin a pelargónie, v praskajícím zápraží bylo něco nezaměnitelně důležitého.
A věděla, že vybrala, co je správné.
Nebo vybírá každý den znovu.
Vstoupila do kuchyně.
Josefe, zůstaňte na čaj.
Rád, řekl prostě.
Máma se na Milenu podívala. Levý koutek rtů se pozdvihl. Úsměv, možná neúplný ale jedinečný.
Sedněte si, řekla Anna Švarcová. Oba si sedněte.
A oni si sedli.
Slunce mizelo za střechy, dvůr protínaly dlouhé stíny, špaček na plotě zpíval jakési sny. Maliny v misce byly červené, teplé a voněly létem.
Už nebylo potřeba říkat nic.